Z té vody neuvidíš nic. Běží kanály skrytá pod dlažbou a chodníky, občas zaslechneš litinovým poklopem, jak hučí a skáče po čemsi, co jen tušíš. Chtěl jsem původně psát o řece, svobodné a žádoucí mladých těl polehávajících spokojeně na jejích zalesněných stráních. Rozhodl jsem se ale jinak. Řeka, stoka, kanál i v nás.

Ne vždy si můžeme odskočit na její břeh, svléknout šat a jejích chladivých vlnách relaxovat. Častěji se s vodou setkáváme, když splachujeme, myjeme nádobí, když za deště stéká okapy do kanálu na cestě. Ano, voda smývá i naši špínu z namydlených těl pod sprchou nebo ve vaně každý den. Čistíme si zuby, myjeme si ruce, vlasy, pereme špinavé prádlo… I to je voda našich řek. Teče do kanálu a pak do řeky. V tom lepším případě se tam moc dlouho neohřeje a čističkou ztrácí mnohé z toho, co jmenujeme špínou a vrací se k nám toulavou řekou, jejíž splav hučí jako orchestr, než začne hrát. Kdy symfonik hladí a zkouší svůj nástroj, zda je připraven, pan dirigent mávne paží a je tu pramínek, který roste a běží. Má vlast. Té řece nikdo nic neodpustí a milovat ji musí. Je každým z nás.

Melodie hladí, vlnky si hrají, pláčou a poskakují. Nemáme nic víc než ji. Jinde jsou řeky větší, mohutnější a slavnější. Na jejich březích se formovaly válečné šiky, na jejich vlnách se houpaly kupecké lodi s náklady drahého zboží. Ty řeky také občas zamrzly. Pak mráz spoutal jejich břehy a přes řeky vedly různé cesty a cestičky. Když náhle led popraskal, a stávalo se to často, mnozí nestihli utéci včas na břeh. Zvony v kostelích po obou stranách toku zvonily a zvonily.

Řeka si tekla dál a čekala, až první jez ukáže lidem na pramici, co kdo umí. Voda v řece není tak často, jak to chceme my, vodou na plavání, hraní s dětmi na jejích březích. Často si víc bere, než nám dává. Nejvíc, když je její koryto po okraj plné vody z tajícího sněhu nebo přívalových dešťů. To z ní jde opravdový strach a z řeky, říčky máme veletok a plné kalhoty. Je, je to tak. Bojí se mladý, natož starý kozák, co leccos u vody zažil. Voda přestává být hodným tvorem, stává se divokým koněm, co se splašil. Je neovladatelná. A děsí. Bere vše, má všechny karty a hraje vabank. Teprve když se zklidní, je s ní řeč. Je zase neskutečně milá. Teče si a zpívá. Jako by to ani nebyla ona, sycena vodou bůhví odkud, tekoucí odkudsi bůhví kam a proč.

Říká se, co všechno unese a jak je silný. Nevěříte všemu, co se povídá? Papír je jako člověk, špatný, dobrý, co se splachuje, balicí, dřevitý, na pečení. Rozmanitý. Já mám rád ten vánoční. Ještě se nestalo, že bych se zklamal. Papír, to byla má první dětská hračka. Ani ne tak, co bylo uvnitř krabičky, ale do pusy jsem si prý strkal balicí papír. Mé první knížce, leporelu o psu a kočičce, jsem žužlal konce stránek. Mé první kresby unesl papír. Ve škole jsem se učil psát a své první kaňky inkoustu jsem psal do písanek za dvacet haléřů po kusu.


Záhy jsem poznal i sílu papírových peněz. Jednu papírovou tříkorunu jsem odevzdal i na obnovu Koreje. Maminka tehdy usoudila, že to tak má být, já ji poslechl a ředitel školy soudruh Jiránek sumu zaznamenal samozřejmě na papír. Papír vskutku byl a dosud je nezbytný. Už jako malý čudla jsem se naučil základy hygieny a k tomu je třeba papír. Nejraději dosud používám ten točený. To máte jako s pivem. Ve flašce to není ono a ze sklenice, to má teprve správný říz.

Papír, papír. To je i dopis. Obálka s černou ořízkou. Dopis od táty z vězení. Váš první z dětského tábora, že se vám stýská a že vás koušou komáři. Do papíru vám máma zabalila svačinu. Papír je báječný, když ho zmuchláte a dáte do boty, budete v nich mít tropy. Z papíru se dělá, respektive z novin, báječná čepice proti slunci. Doklady o způsobilosti řídit automobil bývaly papírové, papír mi došel i jako pozvánka na dva roky sloužit vlasti, jako voják dvouleté základní služby. Obyčejným papírem mě vyhodili pro nezpůsobilost ze školy. Anonymem mě někdo osočil. Papír, to je i návod jak oživit televizi. Leták na cestu Orientem. Z papíru jsou i fotky do občanky, pohlednice, co se mi staly osudem.

Papír, to jsou i mé drahé knihy, prastaré, co je sbírám, i nové, co nemám čas už číst. Na papír píši svobodně, co si o věcech a lidech myslím. Papír je chlebem řady lidí. Noviny nejsou jen k zabalení mrkve, cibule a celeru. Jsou často zdrojem nepokoje a většinou nejsou pozitivní. S papírem to je často jako s chlévskou mrvou. Smrdí, ale zaorána traktorem pohnojí rozorané pole, na kterém se urodí i dobrá pšenice i tam, kde jinak pšenice nekvete…

Už jste někdy… ? Já ano. Musel jsem den předtím, už nevím co, ale muselo toho být víc, než mělo být, no prostě - usnul jsem. Bylo to za jízdy autem v rušném provozu. No, to se ví, samozřejmě, že ne jako řidič, ale jako pasažér. Hned vedle ní. A to sloužím coby navigace, poradce, Ottův velký naučný slovník, učitel v autoškole. No vidíte, a usnul jsem. Ne vlastní vinou. Něco muselo být tam, kde nemělo. Vysoký nebo nízký tlak, geomagnetická anomálie, dusno, větrno, bouře na slunci, co já vím.


Hned se mi něco zdálo. To mám pořád. Usnu doma, ve své posteli a hned se mi něco zdá. Zavřu oči a jsem tam, kde třeba vůbec nechci být a také hned něco řeším a ne, že bych si dal pauzu. V tom pozemským životě je to běžný. Jde mi to samotnému na nervy, že ve spánku si nedám „voraz“ a řeším také. Řekněte, není to k zbláznění? Zavřu oči a nemůžu si pohovět. Slabost spát je omamující. Ještě mluvím, ale už cítím, jak mi tvrdnou koutky, celá ta partie kolem pusy. Motor si pobrukuje, řidič poslouchá a já už řeším něco na jiné planetě v jiné dimenzi.

Spím a je to jako droga. Nechci být rušen. Nechci. Jako bych vypil láhev absintu. Ten náhlý stav je ponižující a zahanbuje, když se probudím. Ne když spím. Připadám si jako bych byl bigamista a měl dvě nezávislé rodiny. Druhá manželka čeká, auto má naložené věcmi, jedeme na dovolenou k moři. Už jenom já jim scházel. Sednout a jedeme. Je to schizofrenní. Připadá mi to adekvátní fousatému fóru Radia Jerevan, když se posluchači se ptají rozhlasového spíkra: „Může se v den Velké říjnové socialistické revoluce souložit?“ A spíkr odpovídá: „Ale ano, ale radost ze soulože nesmí být větší než radost z revoluce…“

No vidíte, mám se radovat nebo začít pít? Jsem zatím ve formě, ale co bude, až jednou zpohodlním a nebudu stačit? Nebude jednou všemu tomu dramatický konec? Co když jednou v dramatické chvíli přiznám barvu? Co si pak počnu? Jak to přijme ta první rodina, co tomu řeknou tam na druhé straně? Mám strach, že pomalu stárnu a začíná se mi zdát, že to tam není až tak špatné. Co tomu ale řekne? Zvykne si ta první, které dnes dělám v autě navigaci, poradce, Ottův velký naučný slovník, učitele v autoškole… Všimne si toho vůbec? Ví vůbec, že jsem usnul a že to nebylo poprvé ani naposled?