Staré pohlednice

Často se mě ptají, jaké mám zvláštní pohlednice ve své sbírce. A protože žiji v pohraničí naší republiky, odpovídám, že jsou to i pohlednice s bunkry, řopíky z roku 1938. Mezinárodní situace v letech 1936-1938 ovlivnila, a dá se říct, že sjednotila rozhádaný vnitrostranický vývoj u nás doma. Byl vydán zákon na ochranu republiky a o obraně státu. Byla zahájena výstavba pohraničních opevnění podle vzoru nám politicky blízké Francie, její Maginotovy obranné linie.

Když to zestručním, i na pohlednicích mé sbírky se objevují tři typy bunkrů. Převažují ty nejznámější, lehké, co nacházíme kolem Liberce častěji, než houby. Řopíky – pojmenovány podle ředitelství opevňovacích prací. Ty byly skutečně ve značném množství budovány v blízkosti státních hranic na dohled od jednoho ke druhému.

Jsou železobetonové s 1–3 střílnami pro lehký a těžký kulomet Bylo jich postaveno v různé fázi dokončení asi 3800. Osádku řopíku tvořili 3–4 muži.

Dalším typem bylo těžké opevnění, tzv.pěchotní srub. Měl bojové a podzemní patro. 2–4 pancéřové zvony – kopule, střelecké, dělostřelecké místnosti. Tloušťka stěn byla 200-250 centimetrů, posádka 20–25 mužů. Dokončena byla opevnění pouze na Ostravsku, Opavsku, Náchodsku, v Orlických horách.

Nejsilnější soustavou celého opevnění republiky byly tvrze, soustava pěchotních a dělostřeleckých druhů, věží, ubytoven a skladišť propojených chodbami a výtahy. Těch posledních bylo vybudováno 14, z toho pět bylo téměř dokončeno, 2 nedostavěno. Po mnichovském diktátu byly práce na opevnění hranic ukončeny.

Samotné pohlednice jednotlivých bunkrů mají zajímavé osudy. Ty, o které opírám svou sbírku, jsou vydané německými okupanty k propagandě vítězů, Němců, kteří v roce říjnu 1938 vstoupili do našeho pohraničí a připojili Sudety k německé říši. Mají zajímavý tištěný text, oslavující sílu, která přemohla tak dokonalý systém obrany bez jediného výstřelu. Pohlednice nebyly běžně používány. Většinou si je německé obyvatelstvo uschovalo do alb k fotkám, které oslavují následné období vítání Hitlera, slavnosti – oslavy toho, že město je zbaveno židů, oslavy získání svobody vyhnáním Čechů. To okořeněno mimořádným razítkem „Wir sind frey“ bylo přesvědčivým argumentem, jak moc si většina německého obyvatelstva v pohraničí roku 1938 představovala novou Evropu na troskách té staré, reprezentované Československou republiku z let 1918–1938.

Ač se to tak nezdá, ani dnes, po desítkách let se skutečnost a pravda nedá ohýbat na přání politiků a v zájmu zainteresovaných stran. Dějiny se nedají vykládat na objednávku a ve prospěch vítězů, nebo poražených. Musí si zachovat objektivitu a k tomu přispívají i takové drobné historické aktivity jako jsou staré fotografie a dobové pohlednice…

Česky v našem domě

Tatínek češtině tak moc zase nedal. Jak taky, když doma mluvili německy. Liberec před druhou světovou válkou byl prostě takový. Německý. Těch pár tisíc Čechů, co tu žilo, bydlilo převážně v Horním Růžodole. A otec? Jen co se 28. října 1918 narodil, jako naše republika, vzali ho táta s mámou na dva roky do Berlína. Když před Hitlerem o dvacet let později roku 1938 utíkal z Liberce, neuměl česky víc, než když se narodil, a to přesto, že se poctivě snažil tuhle těžkou řeč naučit. Nebylo mu dáno.

Česká škola a Liberec. Nebylo křiklavější nespravedlnosti vůči českým dětem, jak se k problému postavil rakouský orel, a lepší to nebylo ani za První republiky. Němci se tvrdě bránili zřízení české školy. Táta chodil ještě do české měšťanky naproti stadionu v Horním Růžodole. Že se tak málo naučil, nebylo pro nedostatek píle, ale z malé vytrvalosti učitele, který nevydržel to dlouhé čekání na odpověď v češtině, takže připustil, aby táta odpověděl v němčině. Tenkrát si táta liboval. Později, za okupace, kdy žil v Praze, než ho Němci sebrali, měl vztek sám na sebe, že se tehdy pořádně česky neučil.

Německý magistrát nechtěl povolit místním Čechům vůbec nic. Zámecký park se rozděloval Němcům na stavbu honosných vil. Češi si chtěli postavit moderní novou školu - Masaryčku a český život tehdy narazil. Náhle nešlo nic. Žádná loajalita k České republice. Nic nebylo možné. Parcela? Pro českou školu a měšťanku? Neslýchané! Jsou tu vzrostlé keře, stromy. Zničili byste zelenou plochu uprostřed města… Navzdory tomu všemu vyrostla česká škola v Komenského ulici a byla otevřena symbolicky 28. října roku 1935. Dnes patří do komplexu české univerzity.

Tatínek se v ní už nestačil pořádně česky naučit mluvit, jeho vnuk Jakub je na univerzitě docentem a vedoucím katedry. Dcera studuje tamtéž na učitelku češtiny. Škoda, že to táta nevidí! Celý život zápasil s tímhle jazykem. Když počítal, sčítal, odečítal, vždy to bylo v němčině. Jinak to prostě nešlo. A já? Snažím se v potu tváře zachytit ta správná slova, abych vám i sobě připomněl naše táty a dobu, kdy se Liberec učil mluvit česky.