Ivanka Horová: Můj příběh ze života

Rubrika: Literatura – Povídky

Je právě půl osmé večer. Konec října. Jsem sama v pokoji, vlastně ne – ještě tu jsou mé myšlenky. A pocity. A srdce!

Dobře..., ještě se vedle mé postele nachází pivo. Šimon je v koupelně a Miloš v obýváku. Je klid. Před bouří? Po bouři? Nebo prostě jen neděle večer?

Vraťte se se mnou o půl roku nazpět a posuďte sami…

Znáte ten pocit, že jste s člověkem jeden den a víte, že se vám dostal hluboko do srdce? To je synonym pro můj začátek se Šimonem. Stačil mi jeden večer k nasazení růžových i černých brýlí. Jeden večer s myšlenkou na celý život. Zvláštní. Začali jsme se scházet pravidelně. Bydlela jsem v pronájmu a měla pro sebe pokoj, takže nic nestálo v cestě kouzelným nocím. A večerům. Nic jsme neřešili. Jen jsme se bavili. Nezapomenu nikdy na první návštěvu jeho rodných Karlových Varů. Na tváři úsměv, v srdci Lásku a vedle sebe člověka, se kterým chcete být. Znáte spokojenější rovnici pro život? Byla jsem neskutečně Šťastná. Naplněná. Spokojená!

Pak, jednoho dne v práci tuším, že to bylo po měsíci plných kouzel, mi přišla sms, že se musím vystěhovat z bytu, ve kterém jsem pobývala. Nemusíte být věštci, abyste uhádli, že první myšlenka spočívala ve společném bydlení.

Den, kdy jsme seděli ve dvoře domu, kde má Šimon zkušebnu a bylo vysloveno, že půjdeme spolu bydlet, mi změnil život. Protože bychom to sami neutáhli, šel s námi bydlet i zpěvák z Šimonovy kapely – Miloš.

Když poznáte člověka svého srdce, myslíte si na začátku, že vše se zvládne. I když on ještě neví vše o vás a vy o něm.

A tak začalo shánění bytu. Dlouhý kolotoč s internetem, telefony a sháněním peněz, nakonec po 14-ti dnech skončil. Byt jsme našli. Kouzelné stěhování všech věcí a zabydlování v novém bytě působilo příjemně na srdce všech. Alespoň si to tak myslím.

Abyste pochopili, co budu vyprávět dál, ráda bych řekla, že jsem se asi ještě nenaučila žít sama se sebou. Tudíž velké pochopení, pro ty, kteří se mnou sdílejí život, pocity, myšlenky, ale hlavně rána a večery. Dost často bojuji s pocitem, že ublížím svým nejbližším tím, že vážně věřím v kouzla a nemám pochopení pro život s osmihodinovou pracovní dobou (nedej Bože delší), televizí, večerní jídlo a poté spánek. Věřím, že čas od času je to správné, ale ne déle jak dva měsíce.

Tak, vraťme se ke společnému bydlení. Začali jsme se poznávat. Pokaždé, když jsem ráno otevřela oči a podívala se na něj, věděla jsem, že tak krásně mi nikdy nebylo. Miloš bydlel v obýváku a protože jsme v té době ještě o sobě nevěděli vůbec nic (kromě jmen), naše komunikace nebyla nějak duchaplná. Možná, kdyby v tu chvíli přišel režisér s klapkou a ukončil tento příběh, byl by zařazen do červené knihovny (kterou mimochodem nečtu). Jenže nepřišel (díky Bohu?). Začaly problémy. Jako když máte krásnou loď a myslíte si, že jste na ni schopni obeplout celý svět, jenže si nevšimnete, že úplně dole je malá dírka, kudy teče nebo spíše začíná téct voda. Klidně i po kapkách, ale začíná.

Finanční problémy. Nebo existenční? Nebudu lhát, kolikrát jsem seděla sama v kuchyni, kouřila cigarety a chtěla to všechno ukončit. Jenže, přece nějaké papírky nejsou víc než Srdce! Začali jsme se hádat kvůli hloupostem samozřejmě. Myslím, že lidé se ani kvůli něčemu jinému nehádají. Pocit, že ráno vstáváte a víte, že nemáte co jíst, nemáte na to, abyste si koupili to, co vám dělá radost, nemáte ani na to, abyste udělali radost druhému (psychickou i materiální). Soustředíte se jen na to, že není Nic, skoro nic k tomu, abyste přežili. Kdyby tam nebylo srdce, zemřela bych – psychicky. Nezvládla bych to. Nikdy jsem neměla pokoj vytapetovaný tisícikorunami, ale tohle bylo poprvé. Začalo se s půjčováním peněz, a to je smrtelný kolotoč. Vím, pamatuji si přesně na okamžik, kdy jsme si řekli, že to takhle už nikdy nebude. Nebo jsem to řekla jenom já?

Nevím, čím to je, ale každá naše výplata, poté co doputuje na účet, zjistí, že se jí tam nelíbí a odchází do „věčných lovišť“. Začal můj první vnitřní boj. Proč si stěžuji? Vždy jsem považovala za nejdůležitější Srdce a člověka, který to mé srdce má. Tak Proč tolik trápení a stresu, kvůli něčemu, čeho se na světě každý den tiskne kvanta? Když člověka, toho pravého, který bude mít vaše city, můžete potkat jen jednou za život.

Většina (vlastně všechny) hádky vznikaly a dodnes vznikají z mé strany. Chybělo mi to, že přijdu z práce a někam půjdeme. I kdyby jen na chvíli, chybělo mi to. Jenže když si prožíváte nějaké trápení, zapomínáte na ta malá, ale přesto nesmírně důležitá světýlka. Jako je polibek, dotyk, pohlazení a pohled do očí. Ještě pořád jich bylo tak akorát krásně.

Pamatuji si na dobu, kdy mi třeba do práce přišla smska, že na mě myslí, nebo že mě miluje. Věříte mi, že v tu chvíli pro mě nebylo nic, nic na světě cennějšího? Nikdo to před tím neudělal. A já o to přitom tolik stála! Nemohla jsem si pořádně uvědomit, že existuje také chlap, který je ze světa kouzel. Mimochodem, on je z něj stále, to je jen ve mně pocit, že jsem se ještě nenaučila žít, tak jak se má.

Říká se, že jak se berete vy sami, tak vás berou ostatní, tudíž je nasnadě, aby se to změnilo.

Tak jo, vraťme se zpátky. Šimon přišel o práci. Kdybyste chtěli, aby to tak bylo, nestane se tak…Zvláštní je, že mi to vůbec nevadilo. Víra, že to bude dobré ještě stále stoprocentně byla v mém srdci.

Ještě štěstí, že Miloš to zařídil.Zeptal se u sebe ve skladě, zda by tam bylo volné místo. A tak do 14 – ti dnů jsme byli opět všichni pracující.

Bůh mi odpusť, ale ze začátku mi to trochu vadilo. Samozřejmě, které holce by se nelíbilo, že její partner a jeho kamarád jsou z práce na velký nákup, spolu uvaří večeři a ona nemusí dělat nic. I já jsem byla ráda. Ale znáte to, vždy něco chcete, dostanete to a jste rádi. Pak přijde chvíle, kdy chcete víc. Zázrak? Kouzlo? Možná. A přesto všechno třeba nejste schopni vidět to nejdůležitější. Člověka vedle vás. A tak jsme žili. Některé dny o hladu, ale v objetí, některé dny byly narušené hádkou, některé byly kouzelné a některé uplakané. Ale v každém tom dni, i kdyby jen na moment, bylo srdce!

Pamatuji na den, kdy Miloš řekl, že se odstěhuje. Já to předtím v duchu chtěla, ale když to bylo vysloveno, dostala jsem strach! Vždyť je to Šimonův kamarád, zpěvák z kapely a kvůli mně by se měl odstěhovat do prostoru, který nepřipadá v úvahu pro žití. Další vnitřní boj. Být sama s člověkem mého srdce, ale vidět, jak mu tímhle utahuji řetěz kolem krku, pro mě bylo bolestivé. Nejúčinnější zbraní světa jsou slova. A tak jsme si promluvili. Ne nějak moc dlouho, ale musím vám říct, že se poté to naše společné žití vylepšilo. Šimon i Miloš se snaží. (Bez urážky, ale někdy mám pocit, že černá skvrna jsem tam já). Jestli už vás začíná štvát moje sebekritika, tak vás ani naštvu ještě víc. Ale nikdo neříká, že si teď nemůžete zapálit cigaretu nebo přestat číst.

Zvykám si na to, že Šimon i Miloš jsou v práci déle než Slunce oběhne Zem. Dokonce i v dny, kdy se do práce nechodí. A já mám pocit, že jsem divná, když mi to vadí. Když bych chtěla prožít třeba jeden den v týdnu (nebo dva), kdy bychom šli blíž ke hvězdám.

A chceme to oba? Cítíme to stejně? Odpověď najdete v očích toho druhého. A já přesně nevím, co ty oči teď skrývají. Někdy jsou smutné, někdy v nich vidím svět a někdy pocit, že by chtěl být jinde.

Můžete pro mě po tom, co jste to vydrželi číst až sem něco udělat? Podívejte se na oblohu a věřte v zázraky. Můj vztah je zázrak a já nechci cestou do práce potkat u silnice stánek, kde se budou prodávat dvě smutná srdce z špatně skončené lásky…

Věřte, já budu věřit a život na světě bude krásný! Pokud to totiž zvládneme, (i kdyby měla přijít krize další), budu tohle období považovat za nejlepší přípravu na život.

Nic totiž není nemožné a pokaždé nakonec na trůn vítězů usedne LÁSKA!

Děkuji Vám za čas.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Miroslava Vávrová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 11. 2011.