Je to snad nejznámější naše pranostika, kterou zná a cituje asi každý. Je v ní trochu smutku, že už léto postoupilo do své druhé půle. František Ladislav Čelakovský ve svém „Mudrosloví" z roku 1852 již tuto pranostiku uvádí. Svátek svaté Anny je v našich kalendářích 26. července.

Kdo byla svatá Anna? Byla to matka Panny Marie. Na obrazech ji můžeme vidět jako důstojnou ženu v dlouhém přepásaném šatu, hlavu pokrytou závojem. Někdy má v ruce knihu, někdy drží lilii jako poukaz na své neposkvrněné dítě. Nejčastějším poznávacím znakem je však drobná postavička Panny Marie. V umění známe výraz „ Svatá Anna samotřetí“ zobrazující svatou Annu s Pannou Marií a Ježíškem. Na některých obrazech můžeme svatou Annu vidět, jak drží obě tyto postavy ve zmenšeném měřítku na ruce, jindy chová svatá Anna dospělou Pannu Marii s Ježíškem na klíně- jak to známe ze slavného obrazu Leonarda da Vinciho. Na Karlově mostě v Praze určitě nepřehlédneme na Jäcklově sousoší svatou Annu, která chová v náručí pouze Ježíška a Panna Maria jí podává růžičku. Často můžeme též spatřit výjev Narození Panny Marie, nebo scénu, jak svatá Anna dívenku Marii vyučuje. Tak známe zobrazení svaté Anny v umění.

Mnoho kostelů, kaplí a kapliček v Čechách a na Moravě je zasvěceno právě této světici. Koncem července se k nim sjíždí zdaleka množství poutníků, aby se zúčastnili mše svaté a uctili tak památku této světice. Ještě dnes můžeme vidět průvody pěších poutníků putujících krajinou a směřujících k těmto poutním místům.


V jižních Čechách, necelé dva kilometry od Kraselova, ve výšce necelých šest set metrů nad mořem, je malá obec Lhota u Svaté Anny. Není velká, má 18 domů a trvale zde bydlí dvacet obyvatel. Původně se nazývala Lhota nožířská a spolu se Strašicemi a Soběšicemi byla v roce 1593 odprodána od panství helfenburského. Později byla nazývána Lhotou Pechlátovou. Petr Vok z Rožmberka ji prodal Adamu Chřepickému z Modliškovic v roce 1593.

Nad Lhotou u Svaté Anny na zalesněném návrší, jemuž se zde říká „ Na Chloumku“, ve výšce 627 nad mořem, dal biskup Jan Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsi (1638 – 1701) vystavět v roce 1682 kostel, který byl zasvěcen svaté Anně. Pocházel ze staré šlechtické rodiny, byl to syn rytíře Jindřicha Dlouhoveského. Studoval v Praze u Jezuitů. Po svém vysvěcení na kněze se stal v roce 1665 děkanem v Německém, později v Havlíčkově Brodě, poté kanovníkem ve Staré Boleslavi. Roku 1667 byl farářem hlavního kostela staroměstského. Stal se kanovníkem a později i proboštem svatovítské kapituly. Od roku 1679 byl světícím biskupem a generálním vikářem pražské diecéze. Měl v úctě české patrony. Psal básně i prózu. Po dostavění kostela sem nechal převézt sochu svaté Anny z kostela sv. Apolináře v Praze. Nyní je v depozitáři biskupství českobudějovického. Později nechal přistavět při kostele kapli a byt pro kaplana. Je pohřben v pražské katedrále poblíž hrobu svatého Jana Nepomuckého.

Majitelem svaté Anny byl od roku 1714 Jan Felix Chanovský. Ten nechal kolem kostela vystavět krytou chodbu. Ambity jsou do čtverce, ve třech rozích jsou kaple a ve čtvrtém zvonice. Jan Felix Chanovský je pochován v hrobce uprostřed kostela.

Jan Josef Chanovský dal v roce 1761 postavit kousek pod kopcem, kde byla studna, lázeňskou budovu. Od studny ke kostelu nechal vysázet lipovou alej.

Karel Vincenc Chanovský převezl zvony do Kraselova a kraselovské slil na dva větší, které pak umístil v roce 1798 na věž kostela svaté Anny.

Na počátku 19. století nechal František Xaver Chanovský opravit gambity. Roku 1940 byla na přímluvu předsedy Svazu zemědělců Rudolfa Berana získána finanční podpora na záchranu kulturních památek kostela svaté Anny. Před koncem druhé světové války byl odvezen jeden ze zvonů ke slití. K tomu ale naštěstí nedošlo a po jeho nalezení v Německu byl zvon vrácen. V roce 1957 byla provedena generální oprava kostela a ambitů. Socha svaté Anny z průčelí kostela byla dána do péče strakonického muzea.

Sem, na svatou Annu u Kraselova, putovali každoročně poutníci po mnohé generace a z velké dálky. Mnohokrát do roka kostel nebyl otevřen, ale na svátek svaté Anny vždycky. Letošní pouť byla 24. července. Byla neděle, slunce překrásně svítilo. Poutníků přijelo i přišlo hodně. Louky kolem kostela i v nejbližším okolí byly plné aut. Poutní mši svatou sloužil Mons. Jan Baxant, biskup litoměřický. Stala se tu taková příhoda. Právě když pan biskup kázal, v davu poutníků omdlela žena. Pan biskup okamžitě přerušil kázání a vyzval přítomné, zda není přítomen lékař a požádal jej o pomoc. Přihlásila se lékařka, která hned pomohla. Pan biskup jí poděkoval a dokončil pak své kázání. Po skončení poutní mše svaté vyhledal onu postiženou poutnici a pohovořil s ní o jejím zdraví. Není pochyb o tom, že ostatní poutníci dovedli ocenit lidské jednání pana biskupa a že si ten získal jejich přízeň. Byl odměněn velkou a krásnou kyticí, kterou si neponechal a daroval ji paní, která se podílela na přípravách poutní mše svaté. A jak řekl pan biskup :“ Dvakrát darovaný dar je dvojitá radost!“ Stál jsem vedle obdarované paní, byla dojata a slzy radosti jí stékaly po tváři. Jen stěží děkovala panu biskupovi…

Zase za rok se otevřou těžké dvéře kostela svaté Anny u Kraselova , poutníci přijdou sem a zúčastní se tradiční poutní mše svaté. Tak, jako sem už chodili jejich předci před léty a čerpali tu víru a slavili tu svátek svaté Anny.

Nakonec jsem položil panu biskupu Baxantovi několik otázek, na které jsem dostal tyto odpovědi:

Kde jste na Strakonicku pobýval o dovolené?
Měl jsem opravdu několik dní dovolené, ale nepobýval jsem na Strakonicku. Na svatoanenskou pouť do Lhoty jsem se vypravil z mého rodiště z Karlových Varů. V Karlových Varech vždy pár dní o dovolené jsem.

Kdy jste se rozhodl, že budete sloužit poutní mši svatou ve Lhotě?
Bylo to na základě pozvání P.Petra Misaře, kterého dobře znám ještě z jeho studií v Praze i z jeho kněžského působení v českobudějovické diecézi. Byl jsem tam generálním vikářem. Přijel jsem tedy též kvůli mému někdejšímu studentovi a nyní i kněžském spolubratrovi. A přijel rád.

Jak jste se připravoval na kázání? Která témata jste zvažoval, řekl jste poutníkům všechno, co jste chtěl?
Asi nikdy se Vám nepodaří říci úplně všechno, co byste chtěl říci. To však není nejdůležitější. Těší mě, když sdělím alespoň něco z toho, co jsem si připravil. Dlouho jsem předtím o tom přemýšlel. Chtěl jsem zdůraznit krásu vztahů mezi starými a mladými lidmi, křesťany.

Jaké byly Vaše pocity po skončení mše svaté? Jaký dojem na Vás zanechali poutníci?
Na pocity příliš nespoléhám, ale dojem jsem měl velmi pěkný. Bylo patrné, že lidé chtěli něco vyslechnout a zakusit křesťanskou radost z Božího přátelství. Jejich očekáváním jsem byl potěšen.

Jak na Vás zapůsobilo samotné poutní místo? Zaujalo Vás něčím?
Byl jsem na tomto poutním místě poprvé a obdivoval jsem, jak je opravené. Nebývá tomu tak vždycky. Zaujalo mě i to, že se při rekonstrukci myslelo i na zázemí včetně sociálních zařízení. Bylo znát, že P.Petr je praktický člověk a že pamatuje na rozmanité i lidské potřeby poutníků.


Říká se, že pobyt v kostele svaté Anny má posilující účinek na organismus, nepozoroval jste něco na sobě?
Nic takového jsem nepociťoval. Nicméně pobyt v krásném, umělecky hodnotném prostoru a navíc mezi dobrými lidmi, vždycky blahodárně působí na duši člověka.

Co by jste rád vzkázal poutníkům?
Jen to, co mi leží na srdci. Aby se radovali ze života: z toho, že jsou křesťané a že mohou myslet i na druhé, své blízké a své rodiny. Kdyby byli pouze sobecky zaměřeni jen na sebe a své zájmy, radost a štěstí by ani nemohli mít.

Lidé Vás tu přijali s nadšením, budete se sem vracet a hlavně - setkáme se s Vámi opět při poutní mši svaté u oltáře?
Jsem jim velice vděčný za krásné okamžiky s nimi kolem oltáře prožité. Mým polem působnosti jsou však nyní severní Čechy. Nepočítám tedy s tím, že bych se v brzké době zase někde v Čechách jižních, objevil.

Odpočal jste si ve zdejším kraji a nabral síly do další práce? Zalíbilo se Vám tu něco?
Jak jsem se už zmínil, odpočinek dovolené jsem čerpal jinde. Přijel jsem na Lhotu proto, abych se připojil k poutníkům ke sv. Anně. Nové síly jsem ale zde skutečně nabral, protože jsem se opět přesvědčil, že kněžská služba má smysl a v současné době mimořádné uplatnění. Lidé totiž začínají hledat pravé hodnoty, když už jsou nasyceni hodnotami pomíjivými. Mám nesmírně rád přírodu. Je to, dle mého soudu, otevřená náruč Boha Stvořitele. V takové náruči se mi dobře žije a vím, že i mnoha dalším lidem.

Vaše biskupské heslo, které jste si zvolil je: "Ať vidím!" Co vidíte, je to smutné? Optimistické?
To, co je vidět prvním pohledem, může být i smutné a bolestné. Chtěl bych se však nejen dívat, ale umět prohlédnout. Vnímat i neviditelné skutečnosti tohoto světa. Otevřít zrak duše, srdce, lidského nitra. Pak se zjistí, že, krom smutných věcí, je i mnoho krásných skutečností, posilující optimismus a pozitivní naladění.

"Budu lidem říkat to, co je třeba, aby slyšeli." Daří se Vám to, a co jim říkáte?
Snažím se o to, aby tomu tak bylo při každé příležitosti, když k lidem promlouvám. Důležité je Boží slovo. Jsme jako kazatelé služebníci tohoto slova. Neméně je důležitý i výklad Božího slova. Při něm toužím posluchače oslovit myšlenkami, které i mne oslovily. Např., když 4.Boží přikázání nás vybízí k tomu, abychom ctili svého otce i matku, abychom tak mohli dlouho žít a aby se i nám dobře vedlo, pak to, co mají lidé v tomto případě slyšet, je to, že se jedná o ně samé. Když děti ctí své rodiče, pak jednou jejich děti budou ctít i je. Svou mnohdy značně náročnou službou o staré a nemocné rodiče, si tím připravujeme šťastné stáří my. Když naše děti uvidí, že neopouštíme své rodiče, dáme jim příklad a ony jednou ani nás, až zestárneme, neopustí. Neodkážou nás na ústavy apod. Podobně chci lidem Boží slovo vykládat. To mají slyšet i opakovaně. Stává se však, že někdy slyšíme jen to, co slyšet chceme…

Při mši svaté, při kázání jste řekl, že jste dlouho nebyl na kazatelně. Zdálo se mi, že Vás to mrzí. Máte prostor, kde můžete lidem říkat, co mají slyšet?
To byla jen vzpomínka na doby, kdy se kázalo jen z kazatelen. Nyní se kázání chápe spíše jako promluva od srdce k srdci. Je pak vhodnější, aby se kazatel přiblížil lidem. Na kazatelnu chodívám jen výjimečně. Liturgický prostor v našich kostelích je v současné době upraven i tak, aby se pro kázání zvolilo to nejvýhodnější místo. Jinak při každé bohoslužbě promluvu mám, ať jsem kdekoliv. Je to jedna z hlavních a současně nádherných povinností biskupa.

A nakonec. Povězte mi, kterých vlastností si na lidech nejvíc vážíte a které naopak odsuzujete.
Nechci odsuzovat nikoho. Nikdy nevím, proč tak či onak člověk jednal. Do nitra vidí opravdu jen Bůh. Nemohu ale souhlasit se zlým a úmyslně špatným jednáním lidí. Sám Ježíš odsuzuje hříšné činy člověka, ale samotného hříšného člověka má rád a chce ho zachránit ze zloby hříchu. Snažím se konat jako Kristus.
Mám velikou radost vždycky, když se přesvědčím při mnohých setkáních s lidmi, že se snaží o dobro, lásku, víru v Boha, spravedlnost, štědrost, obětavost, tichost, upřímnost… a nevadí mi, že se sám zastydím, protože za nimi mám ještě mnoho co dohánět.

Děkuji Vám pane biskupe za odpovědi.