Po otci je z Náchoda – rodina bydlela kratší čas proti gymnasiu, kam chodil i známý spisovatel. Po matce z Beskyd – rodina měla chalupu na úpatí majestátního Smrku a do nejbližší obce se muselo šlapat přes hodinu.

Narodila jste se ve městě Josefa Škvoreckého. Léta žijete v Čechách. A co Beskydy?
Podle geologického vývoje si představuji část šátku (celý tvoří Karpaty), poskládaného do harmoniky, jež byla přírodními podmínkami vzdouvána, převalována a posunována, až vznikl vrstvený oblouk s nejzazším bodem vrcholu bájného Radhoště. Původní název „Bez kidi / Bez kydy“ znamenal holý terén – bez porostu. Smíšené lesy se na území objevily později. Beskydy, s kopci ve tvaru velkých hřibových klobouků, mají pro mne velké kouzlo.

Kterou část Beskyd máte na mysli?
Rozlehlé údolí kolem řeky Čeladenky i Tichávky – Čeladnou. Okolní vrcholy Lysé hory, Malé a Velké Stolové, Kněhyně a Smrku vytvářejí s protilehlým majestátným Ondřejníkem kruh: přitahují mraky tak, že tu naprší nejvíce srážek z celé republiky. Od nepaměti se jim říkalo Zadní hory. Obec Čeladnou měl za odboj proti fašistům stihnout osud Lidic a Ležáků – byla třetí v pořadí. A na mysli mám již zcela konkrétně část Čeladné, zvanou Podolanky. „Naša chalupa“ tu stojí dodnes na úpatí Smrku a vede tudy i trasa na jeho vrchol. Z doliny s potokem bylo a je stejně daleko do Čeladné jako do Starých Hamrů, do Ostravy i do Žiliny. V době prázdnin jsem musela pomáhat ve stavení, na louce, v lese: hlavně sušit seno, pást krávy a sbírat dary lesa. Z horského vzduchu a domácí stravy jsme byli opálení a plni života. Tady jsem se naučila vážit si práce a pochopit, že nic není zadarmo. Ctít přírodu a její dary. Rozumět těžkému údělu zdejších lidí, vážit si životů a tradic předků.

Dokážete odhadnout, s kolika zdejšími rodinami jste spřízněna?
Po dědečkovi s rodinou Lišků. Bratranci, sestřenice a další příbuzní babičky patří do rodin Polachů, Vašutů, Němců: řadě jejich potomků byla za kmotru. Babička pocházela z rodiny Chovančiků v Podolankach: její otec zahynul s koňmi a s povozem v tragickém místě pro vozky z Čeladné do Podolanek. Sestra mojí babičky se provdala do rodiny Olivků: jedna z dcer (sestřenice mé matky) si vzala R. Magnuska, jehož předkové jsou vedeni již v první katastrální mapě obce. Jeho otec ve svém „Lomisku v Opalencu“ vytesal z jediného kusu kamene kříž, který v Čeladné stojí dodnes. A to desítky let před tím, nežli jsem se dívala v lomu sv. Josefa v Hořicích v Podkrkonoší při mezinárodním sympoziu sochařům „pod ruce“ – aniž jsem tušila, že máme v rodě kamenný kříž.

Říkáte, že pro vás existuje úzké spojení mezi krajem otce a matky. Můžete to upřesnit?
Básník architektury Dušan Jurkovič navrhl pro otcův kraj mj. úpravy zámku v Novém Městě nad Metují či bývalého mlýna v údolí Peklo (mezi Náchodem a Novým Městem) – chodili jsme sem na výlety. Pro matčin kraj navrhl mj. rozhlednu v Rožnově pod Radhoštěm, útulny Libušín a Maměnku na Pustevnách – sem chodíme na túry. Většinu „své školky“ a prázdniny jsem trávila v okolí beskydské chalupy a do školy jsem chodila kolem náchodských domů, popisovaných J. Škvoreckým. Z četby jeho knih a z otcovy záliby v jazzu jako by se vše přeneslo na mě: jazz i swing miluji, mám velkou fonotéku a knihovnu s mnoha knihami J. Š. Po matce a babičce miluji lidové písně a jazyk, pověsti a tradice kraje pod Lysou horou: dnes sem jezdím i za cimbálovou muzikou Kotků a za jazykem a mluvou Františky Pituchové. Tak cítím v sobě ono spojení – most, chcete-li.

Čím jste vy sama profesně prošla?
Studovala jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu pro zpracování kovů a kamenů v Turnově, obor rytectví kovů. Neměla jsem ovšem v sobě tolik trpělivosti, abych dokázala sedět u ryteckého stojanu, ale vážný zájem o grafiku mi zůstal. Po určité době jsem našla místo v galerii a prošla vším kolem výstav. Od roku 1990 jsem, obdobně jako v galerii, začala pracovat v pověstném pražském Mánesu. Zároveň jsem připravovala pořady o výtvarných umělcích a osobnostech pro tehdejší Československý rozhlas. Také články, hlavně o výstavách: v nich jsem zúročovala vše, čím jsem v praxi prošla. V půli devadesátých let jsem dostala nabídku na místo redaktorky rubrik Výtvarné umění a Hudba v jednom týdeníku. Doplnila jsem si novinářské vzdělání. Když jsem – stejně jako ostatní – musela z redakce odejít (v pátek jsme z práce odešli a v pondělí redakce neexistovala!) psaní článků mi zůstalo. Nyní pracuji v Národní knihovně – Klementinum.

U psaní článků jde (vašimi slovy) „o propojení složky výtvarné, literární a hudební“?
Ano, navíc se stránkou duchovní. Vyplývá to z mého zájmu i o „věci mezi nebem a zemí“ – (jsem Vodnář). Prošla jsem letitou důslednou průpravou teoretickou i praktickou, související s terapií Reiki, v kombinaci s psychologií: druhá básnická sbírka Znamení torza se toho týká. Chci říci, že například u malíře nyní lépe chápu například jeho „barevné období“ v souvislosti s určitou etapou i podstatou jeho života. Reiki je pro mne filozofií, umožňující se otevřít, ukazující cestu i k pochopení víry. Je pak radostné psát o osobnosti, v jejíž tvorbě se prolíná složka výtvarná a hudební a navíc duchovní. V beskydském kraji, bohatém na pověsti, různé jevy a síly, se v Hodslavicích narodila i dožila svůj život pro mne naše největší jogínka Miládka Bartoňová – měla jsem možnost její vnitřní krásu poznat osobně. Ostatně: stejné křestní jméno má moje maminka.

Od článků pojďme k veršům:. co vás nutí psát je?
Možnost vyjádřit se jinak. I když si přidržím určité události, mohu v jejich popisu užít fantazii, zkusit ono jiskření. Přesto, že báseň má své zákonitosti, dává mi možnost v malém útvaru a úspornou formou, s pomocí metafor, jinotajů atd. sdělit mnohem více. To mě láká a baví. Poezie je pro mne výsostně svobodným projevem. Před několika lety jsem se před jednou současnou českou básnířkou zmínila, že bych chtěla mít ve svých verších takovou míru poetiky, až by chytla za srdce. Řekla mi: „ty babo“. Později mi její známí vysvětlili, že tento výraz od ní znamená velkou pochvalu – jinými slovy prý vyjádřila, že „na to mám“, tak co prý ještě chci?

Dostáváme se k vaší poslední sbírce. Jak a proč vznikla?
Jako předchozí knížka Návraty, věnovaná městu a kraji otce, jsou Rytiny věnovány Čeladné a jejímu okolí – kraji mé matky. Nechtěně jsme se rokem vydání strefili do letošního 430. výročí první zmínky o vzniku Čeladné a Kunčic pod Ondřejníkem. Knížka vznikla z mé vnitřní potřeby: je to splacení předkům za to, co jsem od nich dostala do vínku. A svými fotografiemi v knížce zobrazuji pro mne krásná místa, jež mohu ukázat lidem, kteří většinou znají Frenštát a Rožnov pod Radhoštěm a druhou stranu od Ostravy k Frýdku-Místku a pokud Frýdlant, pak v Čechách, ne nad Ostravicí. Jak půvabná krajina je právě kolem Čeladenky nebo v okolí dnešního Beskydského rehabilitačního centra, kam jsem s babičkou chodila do nemocnice, z úpatí Ondřejníku či od Smrčku pohledem do údolí, to ví malá část lidí a známých. Ve sbírce je také dějová osa a moje osobní vzpomínky.

Proč jste ji nazvala RYTINY?
Rytectví je profesí, kterou jsem studovala. Klasická rytina je grafickou technikou, kterou mám moc ráda. Především jsem ale názvem chtěla (užiji vaše slova) „dobře a jasně vystihnout obsah“. Nejde mi však pouze o obsah veršů, ale současně o představu a pocit ze samotného vyslovení slova Rytiny. Ty mohou totiž být černobílé i barevné, ostré i měkké, hluboké i mělké, široké i úzké, dávné i současné, staré i mladé, malé i velké, pravdivé i zrádné, tajemné i průhledné. Mohou působit vně i uvnitř stejně jako slova, věty, vztahy, skutky, život, stejně jako staletí či dějiny. Podtitulem sbírky je Kříž pramene i kamene: vyjadřuje těžký životní úděl zdejších lidí. Kříž kamenů z nánosů vnějšího okolí, ale i z nánosů v nás, které se mohou očistit pramenem jak v podobě horské bystřiny, tak v uvědomování si, poznávání a víry. V drsných podmínkách tohoto kraje není místo na faleš, a proto je zdejší úděl jako kříž velmi pravdivý, protože je hluboce lidský. Jak dalece to vše knížka vyjadřuje, nechám na jiných.

Zmínila jste se o jazyku – dokážete něco říci ve zdejším nářečí?
Při pobytu v Beskydech mi nedělá problémy do něj po pár hodinách lehce přejít. Řeknu vám vlastní verše, které jsem použila na pozvánku k oslavě svých narozenin: „Těče vinko z hrotka do kury aj do kotka. A kořalka do rubiska, teĺa škody – ruky stiskam!“

„Stiskam“ vám srdečně ruku a děkuji za rozhovor.
Já děkuji, že jsem dostala možnost podělit se s vámi o Kraj svého srdce.