Sběratel dobrodružství

Tím sběratelem jsem já, milý čtenáři, ale neboj se. Nebudu tě unavovat vyprávěním, co jsem všechno zažil a kde všude jsem byl. Sbírám dobrodružství velice poklidným a v podstatě pohodlným způsobem. Napínavé příběhy nacházím ve starých cestopisných knížkách a časopisech. Obyčejně stačí přejít z kuchyně do pokoje k mé knihovně. Když se někdy rozjedu vlakem do jiného města, abych vyhledal antikvariát v nějaké zapadlé ulici, jedná se už vlastně o velkou objevitelskou výpravu. O napětí a romantiku, ale i o zklamání, nemám při tom nouzi. Občas najdu zajímavý příběh také v denním tisku.

Má sbírka dokazuje, že se na světě pořád něco úžasného děje, že divoké příběhy plné exotiky, vzrušení a obdivuhodných lidských výkonů jsou skutečností a ne pouhými výmysly spisovatelů. Dobrodružné příhody se odehrávaly a stále odehrávají a vnímavému čtenáři stačí, když si nalistuje stránku a otevře srdce.

Rybáři z kiribati

Vlastí Tamanga Teitiky byl kouzelný ostrov s bílou písečnou pláží a rybářskými chatrčemi ukrytými ve stínu palmových hájů. Pocházel z Kiribati, z pásma Gilbertových ostrovů, nacházejících se v tichomořské Mikronesii. Tamango se společně se svým strýcem Takuu Katatiou vypravil 10. prosince 1996 ráno na moře. Vyplouvali spolu každý den za úlovkem do čtyřicetikilometrového volného pásu moře, kde se jim vždycky podařilo naplnit rybářské sítě až po okraj. Toho nešťastného dne se však porouchal přívěsný motor jejich čtyřmetrového člunu. Marně se ho snažili znovu nahodit. K dovršení smůly se najednou prudce zhoršilo počasí. Kobaltově modré nebe se zatáhlo a silný vítr hnal neovladatelný člun do nekonečných dálav Tichého oceánu. Tamango s Takuem měli plné ruce práce, aby udrželi člun na rozbouřené hladině a nestačili vylévat vodu ze zatopeného dna. V té chvíli si bohužel neuvědomili, jak hrozně jim za pár dní bude pitná voda scházet.

Když se počasí uklidnilo a černé mraky lemované zlatým okrajem zmizely za obzorem, neměli ani tušení, kde se nacházejí a kterým směrem leží spásná země. Ve svém rybářském člunu neměli žádné technické zařízení, které by jim ukázalo polohu. Museli se odevzdat náhodným mořským proudům a čekat na zázrak. S přicházejícím hladem si dokázali lehce poradit, měli ve člunu kromě sítí i potřebné háky, vlasce a navijáky a mohli si ulovit ryb kolik chtěli. Horší bylo, že je museli jíst syrové. Nikdo z nich neměl sirky a ani nebylo kde a na čem ryby upéct. Daleko větší hrozbou se ukázala plíživá a krutě nemilosrdná žízeň. Zapomněli si nechat větší zásobu pitné vody z posledního deště.

Po třech dnech bylo utrpení tak strašné, že se pokoušeli pít krev z ulovených ryb a neodolali ani drobným douškům slané vody, i když věděli, že je to zrádné řešení. Po pěti dnech měli oba rybáři tak opuchlé oči, že pomalu neviděli jeden druhého. Po dvou týdnech zachránila oba rybáře, potácející se mezi životem a smrtí, velká bouře. Tentokrát se snažili opatřit si zásoby vody co největší a naplnili všechny džbery a vědra. Dlouhé týdny splývaly osamoceným plavcům v měsíce a stále neviděli kolem sebe nic jiného než neporušenou čáru modravého obzoru. Vzpomínali na své milé doma, kteří je považovali už dávno za mrtvé.

Jednou v poledne, v době největšího slunečního žáru, zahlédli na obzoru loď! Radostně se objímali, smáli se a křičeli jako blázni. Tolik zoufalých dní a nocí a najednou byla záchrana na dosah! Mohutná zaoceánská loď se šinula po vzdáleném obzoru, ale nikdo z posádky ani cestujících si nevšiml malé kocábky se dvěma trosečníky. Tamango a Takuu zuřivě mávali košilemi a volali až do ochraptění, ale námořní kolos projel nevšímavě ve značné vzdálenosti od nich a nakonec splynul s modří oceánu. Radostnou naději vystřídalo hluboké zoufalství. Bylo jim hůř než předtím. O dva dny později se otřesný zážitek zopakoval! Ocitli se zřejmě v blízkosti pravidelné lodní linky, ale neměli dost štěstí a malou loďku téměř ztracenou ve vlnách nikdo nezahlédl.

Možná, že by svůj život už dávno vzdali. Strýček Takuu byl věřící křesťan a často navštěvoval misionářský kostelík doma ve vsi. Ve chvílích největší beznaděje přednášel polohlasem prosebné modlitby a Tamango je po něm opakoval. Modlili se také každý den ráno. Takuova modlitba zazněla i 9. května 1997 právě ve chvíli, kdy se nad hladinou oceánu rozlila zář vycházejícího slunce. Byl to jejich stopadesátý den na širém moři. Těsně předtím, než Takuu zahájil modlitbu, zahlédl Tamango na obzoru malou šedomodrou skvrnku, která by snad mohla být ostrovem. Mlčel, aby neporušil kouzlo strýcovy modlitby a také se bál dalšího zklamání. Neřekl nic ani když Takuu skončil. Trpělivě po něm opakoval jeho prosebná slova a teprve potom se začali oba trosečníci zajímat o zvětšující se skvrnu na vzdáleném obzoru. Prožili v hrozných pochybnostech ještě hodinu, než si mohli být s určitostí jistí, že se jedná o zemi. Z posledních sil se snažili pádlovat vším, co měli po ruce ke spásnému atolu. Konečně jim také oceán dopřál trochu štěstí v podobě silného proudu, který jim pomohl dopravit loďku na mělčinu ostrova.

Ukázalo se, že byl obydlený! Takuu Katatia a jeho synovec Tamango Teitika se po pěti měsících příšerné plavby ocitli zdraví a šťastní na pevnině. Jejich návrat domů do Kiribati byl slavný a rybáři si o něm ještě dlouho vyprávěli.