Sběratel dobrodružství

Tím sběratelem jsem já, milý čtenáři, ale neboj se. Nebudu tě unavovat vyprávěním, co jsem všechno zažil a kde všude jsem byl. Sbírám dobrodružství velice poklidným a v podstatě pohodlným způsobem. Napínavé příběhy nacházím ve starých cestopisných knížkách a časopisech. Obyčejně stačí přejít z kuchyně do pokoje k mé knihovně. Když se někdy rozjedu vlakem do jiného města, abych vyhledal antikvariát v nějaké zapadlé ulici, jedná se už vlastně o velkou objevitelskou výpravu. O  napětí a romantiku, ale i o zklamání, nemám při tom nouzi. Občas najdu zajímavý příběh také v denním tisku.

Má sbírka dokazuje, že se na světě pořád něco úžasného děje, že divoké příběhy plné exotiky, vzrušení a obdivuhodných lidských výkonů jsou skutečností a ne pouhými výmysly spisovatelů. Dobrodružné příhody se odehrávaly a stále odehrávají a vnímavému čtenáři stačí, když si nalistuje stránku a otevře srdce.

Ztroskotanci v poušti

Marcel Vaslin byl dvacetiletý letecký mechanik, kterého poslala cizinecká legie do Tamarassetu. Byl to nejvzdálenější francouzský opěrný bod na Sahaře. Marcel měl s několika druhy připravit letadla pro generála Laperrina, který se chystal k průzkumnému letu do sedm set mil vzdáleného a tajemstvím opředeného města Timbuktu. Krátce před startem hledal Leparrine ještě jednoho dobrovolníka do posádky a Marcel se přihlásil. Časně ráno, 18. února 1920, se vznesly do vzduchu dva stroje. Legionáři z Tamanrassetu jim zamávali a letadla zmizela za žlutavým obzorem.

Marcel viděl asi míli před sebou první letoun sledující velbloudí stezku k Tin Rharo. Pilot Bernard ho následoval. Marcel seděl těsně za generálem a měl v otevřené kabině málo místa. Asi v půl dvanácté, po čtyřech hodinách letu, Laperrine znervózněl. Karavanní stezka se jim ztratila, pod nimi se táhla do nekonečna lehce zvlněná poušť a předpokládaná osada Tin Zanatenu nebyla stále v dohledu. První letadlo zmizelo a spojení s ním nebylo možné navázat. V té samé chvíli zjistil pilot Bernard, že mají zásobu benzínu jen asi na dvacet minut letu. Generál Laperrine dal po krátké úvaze rozkaz k přistání. Doufali, že se pro ně posádka druhého stroje vrátí. Bernard klesl těsně nad poušť, v té chvíli se zvedl prudký nárazový vítr a letadlo téměř překlopil. Zachytili křídlem o písečný přesyp a zřítili se na zem. Marcel vyvázl s několika odřeninami, také Bernard přežil bez zranění. Nejhůř dopadl generál, měl zlomenou klíční kost, několik žeber a trpěl vnitřními bolestmi. Kolem nich se rozkládala pustá písečná poušť. První starostí ztroskotanců bylo, jakou mají zásobu vody. Našli deset plechovek s vodou společně s konzervami, nářadím a dalšími věcmi rozházenými v okolí havárie. Laperrine trpěl, ale snažil se to skrývat. Navrhl, aby se před  slunečním žárem schovali do stínu pod křídlo převráceného letadla, najedli se ze zásob a osvěžili se vodou. Cítili se všichni nesmírně unavení, ale nemohli usnout a spánek nepřicházel ani večer. Prožili téměř bezesnou noc. Ráno generál prostudoval mapu a dospěl k názoru, že se vydají pěšky severozápadním směrem. Po několika dnech pochodu by mohli dospět k osadě Tin Zanatenu v Adrarských horách. Ztroskotanci si vzali na cestu pouze minimum nepostradatelných věcí, hlavně vodu, konzervy s masem, suchary, pušku a stanové plátno. Plahočili se přes přesypy a nohy se jim bořily do písku. Pro těžce zraněného generála byl každý krok utrpením. V poledne, v době největšího žáru, se schovávali pod přístřešek z celty. V noci stříleli občas z pušky do vzduchu, aby na sebe upoutali pozornost, ale nikdo je neslyšel. Večer druhého dne se vyškrabali na velký písečný pahorek a doufali, že spatří v dálce vrcholky pohoří Adraru. Viděli jen pustou a nekonečnou rovinu. Sklíčeně usedli na zem. Generál Laperrine chvíli prohlížel mapu. Marcel pozoroval jeho tvář a poznal, že je v koncích.

Druhý den ráno se vydali na zpáteční cestu k letadlu. Zraněnému generálovi už docházely síly, poslední úsek cesty ho museli nést. Po čtyřdenní marné a strastiplné pouti se konečně dovlekli k rozbitému vraku stroje. Zbýval jim litr vody. Bernard si však vzpomněl, že by mohla být voda v chladiči motoru, pokud ovšem nevytekla. Měli velké štěstí, byla tam a podařilo se jim znovu naplnit všechny plechovky. Následovaly dny plné beznadějného čekání. Pomoc nepřicházela. Marcel viděl gazelu, několikrát vypálil z pušky, ale netrefil se. Bernardovi se zdálo, že vidí na obzoru lidské postavy. Byly to jen halucinace. Marcel měl jednou v noci sen, že byli zachráněni. Po probuzení se rozplakal. Po patnácti dnech utrpení, 3. května, se generálův stav prudce zhoršil. Těžce dýchal a nemohl už přijímat žádnou potravu. Ve tři hodiny odpoledne si Marcel uvědomil, že je Lapperine už dlouho nepožádal o vodu. Bernard se ho dotkl a zjistil, že generál zemřel. Pochovali ho v brázdě, kterou vyrylo letadlo křídlem při ztroskotání. Uvědomili si, že jejich konec je také blízký. Bernard si po generálově pohřbu prohlížel dlouho mapu a usoudil, že spásná osada Tin Zanatenu by mohla být sedmdesát pět mil severně od nich. Neměli stání, naložili si do tlumoků nejnutnější zásoby a vydali se na cestu. Už po několika krocích jim došlo, že na delší pochod se jim už nedostává sil. Doklopýtali k velké písečné duně. Kdyby ji překonali, ztratili by letadlo a generálův hrob z dohledu. Bernard se málem zhroutil, padl na kolena do písku a přiznal, že nemůže dál. Marcelovi bylo stejně zle. Přece jen ale podepřel svého druha a přesvědčil ho, aby se vrátili k letadlu. Jen u zříceného stroje měli naději, že je někdo, ať živé nebo mrtvé, někdy nalezne. Marcel si uvědomil, že jim mnoho času už nezbývá. Museli si zmenšit příděly jídla a vody na minimum, ale zásoby se přesto nemilosrdně rychle tenčily.

Pátého dne po generálově smrti napsal Bernard dopis na rozloučenou a navrhl Marcelovi, aby spáchali sebevraždu. Marcel zpočátku nechtěl, ale po 11. březnu, kdy už neměli žádné jídlo a jen trochu vody, váhavě souhlasil. Dne 13. března vytáhl Bernard ze svého vaku dvě žiletky. Jednu podal Marcelovi a začal si řezat žílu. Zmocnila se ho strašná slabost a strach ze smrti. Marcel viděl, že mu žádná krev neteče, a zahodil žiletku do písku. Bernard zuřil. Domluvili se, že se příštího dne ráno zastřelí. Měli ještě tři patrony. Následující ráno začal foukat silný vítr. Odložili sebevraždu na poledne. Leželi na zemi, protože už nemohli chodit, a mlčeli. Asi po hodině se Marcelovi zdálo, že slyší v dálce chrochtavý hlas velbloudů. Nějakým zázračným způsobem se mu vrátila síla. Vyskočil na nohy, vypálil z pušky poslední tři náboje a dal se do běhu. Asi po padesáti metrech se zhroutil k zemi. Vzápětí k němu dorazili dva domorodí vojáci na rychlých velbloudech. Hned za nimi se objevil poručík Provost a dva francouzští poddůstojníci.

Byla to neuvěřitelná náhoda, vojenská hlídka je vůbec nehledala. Poručík si myslel, že už je dávno zachránili legionáři z Tamanrassetu. Bernardovi a Marcelovi se dostalo všemožné péče. Jejich radost byla tak obrovská, že celý den a celou noc brebentili a žvatlali jako malé děti. Vypili přitom neuvěřitelné množství čaje. Do Tamanrassetu se dostali na velbloudech po čtrnáctidenním putování. Po návratu do Francie obdržel Marcel Vaslin, stejně jako Bernard, odznak rytíře Čestné legie, což bylo velmi ceněné vyznamenání.