Jan Hora: Sběratel dobrodružství (19) Skok přes propast

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Sběratel dobrodružství

Tím sběratelem jsem já, milý čtenáři, ale neboj se. Nebudu tě unavovat vyprávěním, co jsem všechno zažil a kde všude jsem byl. Sbírám dobrodružství velice poklidným a v podstatě pohodlným způsobem. Napínavé příběhy nacházím ve starých cestopisných knížkách a časopisech. Obyčejně stačí přejít z kuchyně do pokoje k mé knihovně. Když se někdy rozjedu vlakem do jiného města, abych vyhledal antikvariát v nějaké zapadlé ulici, jedná se už vlastně o velkou objevitelskou výpravu. O napětí a romantiku, ale i o zklamání, nemám při tom nouzi. Občas najdu zajímavý příběh také v denním tisku.

Má sbírka dokazuje, že se na světě pořád něco úžasného děje, že divoké příběhy plné exotiky, vzrušení a obdivuhodných lidských výkonů jsou skutečností a ne pouhými výmysly spisovatelů. Dobrodružné příhody se odehrávaly a stále odehrávají a vnímavému čtenáři stačí, když si nalistuje stránku a otevře srdce.

Skok přes propast

U pramenů řeky Chubut na východní straně And založili přistěhovalci z Walesu zemědělskou osadu. V roce 1883 je postihla strašná neúroda způsobená dlouhotrvajícím suchem. Kolonisty pronásledoval neustálý pocit hladu způsobený strašnou bídou. V té době kolovaly v okolí pověsti, že se v Andách nacházejí zlaté doly, ve kterých kdysi dávní Inkové dobývali vzácný kov a přepravovali ho po stezkách na sever do svých podivuhodných měst.

Jeden ze zakladatelů osady, mladý muž John Daniel Evans, se vydal ve společnosti dalších tří krajanů hledat zlato do hor. Kolonisté putovali na svých koních asi tři sta mil a ocitli se v divoké krajině ohromujících skalních útvarů a modravých jezer. Evans jel na  svém koni, kterého velmi miloval pro jeho sílu a ušlechtilost a nikdy se od něj neodloučil. Na úpatí hor potkali Walesané indiány kmene Pehuenče. Byli jen dva a osadníci je znali už od dřívějška. Dověděli se od nich, že argentinská vláda vyslala proti domorodcům velký vojenský oddíl a že se v kraji schyluje k válce. To nebyla dobrá zpráva. Pehuenčové začali osadníky podezírat, že se vydali na dalekou cestu proto, aby pomáhali vojákům jako výzvědná hlídka. Nedali na sobě nic znát a pozvali Walesany na návštěvu do své vesnice. Osadníci neodmítli. Slíbili, že tokiho, náčelníka, navštíví během druhého dne. Okamžitě poté, co indiáni odešli, však vyrazili směrem k severu. Evans a jeho druzi se obávali, aby si z nich Pehuenčové neudělali rukojmí nebo aby je rovnou nezabili. Doufali, že se potkají s vojenským oddílem a dostanou se pod jeho ochranou z dosahu nebezpečných Pehuenčů. Dvojice indiánů však Walesanům také nevěřila, tajně je sledovala a jejich odjezd k severu si vyložila jako zradu. Podařilo se jim poslat rychlou zprávu tokimu a náčelník vyrazil v čele bojové skupiny za kolonisty.

Osadníci vedení Evansem míjeli obrovský vodopád. Rozbouřené masy se řítily do propasti, nad kterou se vznášela duhová mlžná tříšť. V hukotu vodopádu zanikl dusot kopyt indiánských koní a když se Evans náhodou ohlédl, bylo už skoro pozdě. Pehuenčové se k nim řítili na svých polodivokých koních a z temných tváří čišela nenávist a zloba. Evans vykřikl a osadníci se snažili indiánům zmizet v bludišti rozeklaných skal. Nastala vzrušující honba. Krutou nevýhodou Walesanů bylo, že neznali místní krajinu. Hnali koně cesta necesta a dostali se do skalní kotliny, která byla zakončena širokou a hlubokou propastí. Pehuenčové stříleli z pušek a luků a zasažení osadníci padali jeden po druhém ze svých koní na kamenitou zem. Poslední zůstal naživu Evans, který měl nejlepšího koně a udržel si od pronásledovatelů největší odstup. Slyšel posměšné výkřiky Pehuenčů a porozuměl jim, když dorazil k okraji strašné propasti. Evans, zděšený a zoufalý ze smrti svých kamarádů, vsadil všechno na jednu kartu. Polaskal po šíji svého věrného koně a rozjel se tryskem přímo k propasti! Moudré a statečné zvíře si uvědomilo, co od něj jezdec chce. Mohutným odrazem se zvedlo do vzduchu a nádherným a neuvěřitelně dlouhým skokem se přeneslo přes smrtící prázdnotu na druhou stranu. Pehuenčové zarazili vzpínající se koně a křičeli úžasem a rozčilením. Nikdy by nevěřili, že by nějaký kůň s jezdcem na hřbetě překonal takovou vzdálenost. Žádný z nich by se k podobného skoku neodvážil. Evansovi se podařilo uniknout. Setkal se s argentinskými vojáky a nakonec se v pořádku vrátil do své vesnice.

Osadník se s vděčností a láskou staral o svého koně. Nenechal ho utratit, ani když už byl starý a k nepotřebě, jak se to ve zdejším kraji obvykle dělávalo. Nikdy nezapomněl, že mu vděčí za svůj život. Věrné zvíře se dožilo na jeho farmě úctyhodných dvaatřiceti let. Evans až do konce svého života vodil ke koňskému hrobu návštěvy a vypravoval jim o hrdinském skoku přes propast a šťastné záchraně před indiánskými pronásledovateli.

Píše a kreslí Jan Hora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 04. 2012.