Těžko omezit všechny činnosti, které tento německý génius konal, pouze na oblast filozofie a matematiky. Dalo by se říci, že Leibniz patřil ke zbytku posledních polyhistorů, tj. těch, kteří obsáhli všechno ve své době dostupné vědění. Přispěl k vývoji fyziky, zkonstruoval předchůdce počítacího stroje. Byl logikem a závěry jeho bádání ovlivnily i další přírodní vědy – biologii a lékařství, psychologii. Zabýval se historií, ale nikoliv pouze evropskou, ale i čínskou, ale i paleontologií. Položil základy ke knihovnictví. Přispěl k rozvoji jazykovědy. Pracoval jako diplomat, právník, věnoval se politice i etice. Jeho filozofie navazovala na teologické závěry. Ovšem Leibniz byl člověkem hloubavým, a tak se i jeho dílo vyvíjelo. A mnohdy vznikly rozpory mezi jeho ranými díly a spisy pozdějšími.

Jeho dílo je velmi rozsáhlé, ale není vázáno pouze na knihy a pojednání, spíše je současní historikové shledávají po stovkách dopisů, které napsal. Bylo jich asi patnáct tisíc, pro více než tisíc adresátů ze šestnácti zemí, a sepsal více než čtyřicet tisíc jiných dokumentů.

Jeho jméno není obecně tak známé, jako jeho vrstevníka Isaaca Newtona (1643–1727). Došli také oba nezávisle k témuž objevu, a to k objevu nekonečně malé veličiny a na ní navazující definici Newtonova-Leibnizova integrálu. Matematici posléze spor o prvenství obou geniálních matematiků, který otravoval Leibnizovi velkou část života, rozřešili tak, že oba přišli s původním řešením.

Na Leibnizovu filozofii navazovali mnozí další velcí filozofové – mezi jinými Leibnizův krajan Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831), pražský profesor teologie a matematiky Bernard Bolzano (1781–1848), dánský teolog Søren Aabye Kierkegaard (1813–1855), americký filozof a vědec Alfred North Whitehead (1861–1947) a francouzský náboženský myslitel Pierre Maria Joseph Teilhard de Chardin (1881-1955).

Jelikož byl Leibniz zastáncem racionalismu, ne vždy s ním souhlasil „kritik čistého rozumu“ německý filozof Immanuel Kant (1724–1804), ale Leibnizova díla často citoval.

V racionalistickém pojetí světa Leibniz souhlasil se dvěma „zakladateli“ tohoto racionalistického filozofického směru – Francouzem Reném Descartem (1596–1650) a holandským židovským filozofem Baruchem Spinozou (1632–1677), i když vůči nim měl výhrady, protože sám vycházel ze středověké scholastické víry v Boha.

Gottfried Wilhelm Leibniz se narodil v Lipsku dva roky před koncem třicetileté války, v neděli dne 21. června 1646 podle Juliánského kalendáře, ale 1. července 1646 podle současného kalendáře. Jeho otcem byl notář a později profesor morálky na lipské univerzitě Friedrich Leibnütz (1597–1652) a maminkou Catherina Schmuck, rovněž dcera vysokoškolského profesora, právníka. Otec Leibnizův byl lužickosrbského původu, pocházel z krušnohorského Altenbergu, a zemřel, když bylo synovi šest let. Od této doby vyrůstal mladý Leibniz u své matky. O sourozencích je pouze malá zmínka – že měl sestru.

Vzhledem k velkému vzdělání otcovu bylo pro malého Leibnize výhodou, že zdědil rozsáhlou otcovu knihovnu, kam měl volný přístup – v mnohém se vzdělával sám. Od dětství studoval filozofické a teologické spisy, naučil se řecky a latinsky. Dvanáctiletý formuloval logické problémy. Už ve třinácti letech byl v latině natolik zběhlý, že složil na tři stovky latinských veršů pro speciální příležitosti ve škole, o níž se prameny různí. Někdo uvádí, že se jednalo o mikulášskou školu, jiní uvádějí proslulou tomášskou školu, kde zhruba o tři čtvrtě století později začal učit Johann Sebastian Bach (1685–1750). Leibniz četl latinsky a řecky díla starověkých filozofů, např. Aristotela a Platóna.

Roku 1661, v necelých patnácti letech, se dal zapsat na lipskou univerzitu, kde studoval pod vedením německého filozofa Jacoba Thomasia (1622–1684) a luteránského teologa Johanna Adama Schertzera (1628–1683). Matematiku přednášel profesor Johann Kühn (1619–1674). O rok později získal bakalářský titul za obhajobu práce „Metafyzická rozprava o principu individuace“ (Disputatio metaphysica de principio individui).

V r. 1663 přešel na univerzitu do Jeny, kde byl jeho učitelem Erhard Weigel (německý matematik, fyzik a astronom, který ho učil hlavně pythagorejské matematice. Magisterský titul ve filozofii získal 7. února 1664 za obhajobu práce „Příklad filozofického zkoumání dle zákoníku“ (Specimen quaestionum philosophicarum ex jure collectarum), kde pojednal teoretický i pedagogický vztah mezi filozofií a právem. - Několik dní po obhajobě mu zemřela maminka.

Už v r. 1664 se poprvé setkal s pojmy čínské filozofie a začal si dopisovat s misionáři v Číně. Seznámil se především s učením starodávného čínského filozofa Konfucia (552/1–479 př.n.l.) a jeho zásadami řízení lidské společnosti.

Po dalším roce studia práv získal také bakalářský titul z právní vědy – 28. září 1665. V r. 1666 vydal svoji první knihu „Rozprava o umění kombinatoriky“ (Dissertatio de arte combinatoria), jakožto podklad pro doktorát z filozofie. Zde se pokusil o obnovu heuristických, tj. neobvyklých metod řešení problémů. Chtěl získat doktorát práv v Lipsku, ale tamější univerzita ho odmítla vzhledem k nízkému věku. Přešel tedy na univerzitu v Altdorfu, kde obhájil v listopadu 1666 svoji práci „Pojednání o spletitých případech v právu“ (Disputatio de casibus perplexis in jure).

Bezprostředně dostal nabídku mimořádné profesury na této univerzitě, kterou ale odmítl, a věnoval se nadále ve službách německých šlechticů diplomatické službě i právní vědě, ale i dalšímu množství činností z různých vědních oborů.

Před vstupem do služeb byl po krátkou dobu sekretářem tajné alchymistické společnosti v Norimberku, i když předmětu činnost společnosti, tj. alchymii, nerozuměl.

V Norimberku se seznámil s baronem Johannem Christianem von Boineburg (1622–1672), který diplomaticky úspěšně manévroval mezi ambiciózními snahami habsburského dvora a rovnováhou německých států. Býval totiž ministrem na dvoře mohučského vévody. Od listopadu 1667 byl Leibniz ve Frankfurtu nad Mohanem u něho zaměstnán. Postupem času zastával u barona funkce sekretáře, asistenta, knihovníka, právníka i poradce. Byl ale také přítelem barona i jeho rodiny, přes to, že baron byl katolíkem a Leibniz protestantem. V r. 1667 vznikla Leibnizova kniha „Nová metoda vyučování a studia právní vědy“ (Nova methodus discendae docendaeque jurisprudentiae). Na baronovo pobídnutí napsal několik pojednání o vyrovnávání rozdílů mezi náboženskými vyznáními.

Prostřednictvím barona Boinenburga se seznámil s mohučským vévodou a kurfiřtem (tj. volitelem císaře Svaté říše římské) Johannem Philippem von Schönbrun (1605–1673) a ještě před koncem r. 1670 začal zastávat místo poradce na mohučském dvoře. Měl za úkol zrevidovat a zlepšit mohučský zákoník.

Práce na zákoníku mu vnukla myšlenku najít jakési schéma pro shromáždění a záznam dosavadních lidských znalostí. Hledal pro celé lidské vědění jakýsi univerzální vzorec nebo univerzální charakteristiku „characteristica universalis“, což se ukázalo jako nemožné.

V r. 1671 vzniklo pojednání „Nová fyzikální hypotéza“ (Hypothesis physica nova), které se týkalo problémů optiky, prostoru a pohybu. Leibniz v něm navazoval na myšlenku německého astronoma Johanna Keplera (1571–1630), který prosazoval, že pohyb jako takový je výsledkem působení ducha, tj. Boha. Uvedl v něm i myšlenky holandského matematika a fyzika Christiana Huygense (1629–1695) a anglického matematika a architekta Christophera Wrena (1632–1723).

Dopisoval si s německým knězem, diplomatem a přírodovědcem Henrym Oldenburgem (asi 1619–1677), který byl jedním ze zakladatelů londýnské Královské společnosti a jejím prvním sekretářem. Zaslal této společnosti některá svá pojednání. Zároveň korespondoval s pařížskou akademií věd. Dopisoval si s francouzským matematikem Pierrem de Carcavim (1600–1684).

Do smrti Boinenburgovy v r. 1672 pracoval Leibniz hlavně ve Frankfurtu, kde zůstal u jeho vdovy až do r. 1774, kdy ho propustila ze svých služeb. Jako poradce kurfiřtův ale také cestoval. Roku 1672 se dostal jako diplomat do Paříže, ke dvoru krále Slunce – Ludvíka XIV. (1638–1715). Měl za úkol odvrátit Ludvíka od jeho rozpínavých snah, zvláště vůči německým státům. Králi předložil jinou kořist - totiž plán na dobytí Egypta, což tento odmítl. O více jak sto let později tento plán použil Napoleon Bonaparte (1769–1821). Podle německých i Leibnizových představ mělo být dobytí Egypta prvním krokem k dobytí holandské Východní Indie, tj. převážně dnešní Indonésie. Při cestě do Paříže se Leibniz seznámil s dalšími významnými matematiky a fyziky, mj. s Huygensem, Blaisem Pascalem (1623–1662) aj. Huygens se v té době stal jeho učitelem, pod jehož vedením si uspořádal své znalosti z matematiky a fyziky.

Na přelomu let 1672 a 1673 pracoval Leibniz na svém počítacím stroji s odstupňovanými válci, určeném pro základní matematické operace. Sice byl jeho předchůdcem v konstrukci počítacího stroje německý učenec Wilhelm Schickard nebo Schichardt (1592–1632), který zkonstruoval počítačku s ozubenými kolečky, ale třicetiletá válka ukončila jeho život a návrh se ztratil. Byl nalezen až dlouho po Leibnizově smrti.

R. 1673 vzniklo Leibnizovo pojednání „Filozofovo vyznání“ (Confessio philosophi). Je to dialog mezi učitelem náboženství a filozofem o otázkách vztahu k Bohu, o hříchu a o zlu.

Další diplomatická mise Leibnizova směřovala po neúspěchu „egyptského tažení“ do Londýna. Zde se Leibniz Oldenburgovým prostřednictvím seznámil s místními matematiky a předvedl jim svůj počítací stroj.

V důsledku této demonstrace se tohoto roku stal členem londýnské Královské společnosti.

Ale v r. 1673 zemřel i kurfiřt Schönborn, čímž Leibnizova mise v Anglii skončila, a po odchodu z Boinenburgova domu si Leibniz hledal nové uplatnění, které doufal, že nalezne v Paříži. Nějakou dobu pobýval v Paříži a rozšiřoval si známosti mezi tehdejšími významnými matematiky a fyziky. R. 1675 se stal čestným zahraničním mimořádným členem pařížské akademie věd, s níž si později hlavně dopisoval. Měl sice nabídku zaměstnání z Hannoveru od brunšvického vévody Johanna Friedricha von Braunschweig-Calenberg (1625–1679), ale doufal spíše v možnost služeb na francouzském královském dvoře.

Z Leibnizova „pařížského období“ pochází jeho další významný matematický objev. Zformuloval matematickou řadu, která konverguje k Ludolfovu číslu π a nazývá se po něm Leibnizovou řadou.

Podle Leibnizových poznámek z 11. listopadu 1675, se ukazuje, že poprvé vypočetl oblast ohraničenou matematickou funkcí y = f (x), použil značky pro integrál ∫ jakožto protažené „s“ – symbol summy, tj. součtu. Vytvořil základ diferenciálního počtu. Zákon bývá dnes nazýván jeho jménem, popřípadě Newtonův-Leibnizův zákon.

V Londýně se setkal s Newtonem, mluvil s ním o diferenciálním počtu a od té doby se táhl spor o prvenství objevu. Další roky totiž čelil i obvinění, že Newtonovi objev dokonce ukradl.

Nakonec přijal Braunschweigovu nabídku z Hannoveru a cestou do Hannoveru se ještě stavil v Holandsku, v Haagu, a seznámil se s tamějším obchodníkem a učencem Antoinem Philipsem van Leeuwenhoekem (1632–1723), objevitelem mikroorganismů, a prožil několik dní intenzívními diskusemi s holandským židovským filozofem Baruchem Spinozou, který právě dokončoval své vrcholné dílo „Etiku“. Poněkud byl však zděšen Spinozovými závěry vycházejícími z židovské tradice a židovského náboženství.

Od r. 1676 působil v Hannoveru na dvoře brunšvického vévody v postavení jako dvorní rada a dvorní bibliotékář. Zabýval se také různými technickými návrhy, například zpracoval projekt na čerpání vody z vévodských stříbrných dolů Harckého pohoří, který ale nebyl realizován. Pro doly navrhl i další technická řešení.

Jeho činnost ve službách hannoverského dvora pravděpodobně ovlivnila i další osudy Evropy, neboť členové tohoto rodu se později stali britskými panovníky.

Po smrti vévody Johanna Friedricha v r. 1679 pokračoval Leibniz ve službách jeho bratra Ernsta Augusta (1629–1698), kde se Leibniz stal také knihovníkem i v nedalekém Wolfenbüttelu. Pracoval dál na projektech zařízení dolů Harckého pohoří, studoval geologii a vyslovil domněnku, že na počátku byla planeta Země v roztaveném stavu.

V r. 1677 Leibniz prosazoval myšlenku Evropské konfederace, řízené výborem nebo senátem, jehož členové by byli zástupci všech národů a mohli by svobodně reprodukovat jejich názory. Rovněž doufal, ale marně, v jednotné evropské křesťanské náboženství.

V r. 1679 se Leibniz zabýval také rozvojem binárního systému, ale výsledky svých bádání uveřejnil až v r. 1701, kdy poslal Francouzské akademii věd dokument nazvaný „Úvaha o nové vědě o číslech“ (Essay d´une nouvelle science des nombres).

Snažil se lidské uvažování redukovat na jakousi algebru myšlenek a svoji teorii poznání uveřejnil v r. 1680 ve spise „Rozjímání o poznání, skutečnosti a ideách“ (Meditatione de cognitione, veritate et ideis).

Dalším matematickým pojednáním, které nebylo v jeho době publikováno, byla práce o determinantech pro řešení soustavy lineárních rovnic z r. 1684. Svůj objev diferenciálního počtu uveřejnil v článku „Nová metoda pro maxima a minima“ (Nova methodus pro maximis et minimis) v lipském časopisu „Acta eruditorium“ (přibližně Časopis vzdělanosti), který spolu s matematikem Ottou Mencke (1644–1707) založil před dvěma lety. Článek neobsahoval důkazy a švýcarský matematik Jacob Bernoulli to označil, že je to spíš hádanka, než důkaz.

Od roku 1685 konal Leibniz pro změnu studie historické. Pro vévodu Ernsta Augusta zpracovával dějiny starodávného německého rodu Welfů, jehož potomkem vévoda byl. Za úkol dostal zjistit kořeny rodu až ke Karlu Velikému (asi 742–814). Cestoval po Evropě a studoval archívy.

V r. 1686 napsal Leibniz pojednání „Rozprava o metafyzice“ (Discours de métaphysique). Některé prameny uvádějí pozdější datum. Zde uvedl svoji představu, že naše Země je tím nejlepším světem: „Tento svět je ze všech nejlepší.“ Zde také představil pojem „předzjednaná harmonie“ (harmonie préétablie), vysvětlující souvislosti jevů i řád světa, který Bůh zavedl.

Při hledání historie hannoverských vládců byl přijat při audienci rakouským císařem Leopoldem I. Předložil mu své představy o peněžní reformě pro pozvednutí trhu a manufaktur a pro financování stále bolavého problému – válek proti Turkům. Představil také projekt pro vypracování říšského archívu. Jeho návrhy byly pouze blahosklonně vyslechnuty. Jediný jeho návrh byl přijat – návrh osvětlení vídeňských ulic olejovými lampami s řepkovým olejem.

Přes velkou Leibnizovu snahu – napsal na téma welfského rodu devět svazků - nebylo v Německu, Rakousku i Itálii nic podstatného nalezeno.

V letech 1690 a 1691 napsal Leibniz spis „Protogaea“ (přibližně Prapůvodní Země) o historii Země – o formování planety, o působení ohně a vody, o vzniku nerostů a minerálů, o původu solí, o vytváření zkamenělin atd. Spis vyšel až po jeho smrti pod názvem „Protogaea aneb pojednání o prvotním tvaru Země a stopy historie v pomnících přírody“ (Protogaea oder Abhandlung von der ersten Gestalt der Erde und den Spuren der Historie in Denkmalen der Natur).

Fyziky se týká jeho spis „Příklad dynamiky“ (Specimen dynamicum) z r. 1692, podle jiných pramenů z r. 1695, kde označil sílu, která vše pohání jako „vis viva“ (životní síla) a matematicky ji vyjádřil současným vzorcem pro kinetickou energii jako polovinu součinu hmotnosti a kvadrátu rychlosti. Ve svých filozofických pojednáních se v popisu této energie přibližoval k dnešním filozofickým chápáním všepronikající energie, označované jako čchi, tao nebo kundalini.

V r. 1692 učil také objev ze zcela jiného odvětví. V lomu v Thiede, což je dnešní část města Salzgitteru, které není daleko od Hannoveru, našel kostru mamuta.

V r. 1695 vzniklo Leibnizovo dílo psané francouzsky „Nová soustava přírody a komunikace substancí“ (Système nouveau de la nature et de la communication des substances), v němž pojednával o vztahu duše a těla a o jednotlivých primárních jednoduchých stvořených částech, které až později podle astronoma Giordana Bruna (1548–1600) nazval monádami, na rozdíl od Descarta, s nímž v lecčem nesouhlasil a který označoval základní prvky jsoucna jako substance. Bruno o monádách psal v díle „O monádě, čísle a tvaru“ (De monade, numero et figura) z r. 1591.

Z téhož roku je i Leibnizovo pojednání o „Umění objevování“ (L´art d´inventer), kde vychází ze svých zkušeností s matematikou a uvádí nutnost kombinace různých řešení a pak jejich shrnutí do výsledku.

Hodně času Leibniz věnoval zakládání vědeckých společnosti. Zapojil se do založení akademií v Berlíně, Drážďanech, Vídni a později i v Sankt Petěrburgu. Pro Berlín začal kampaň v r. 1695. Založena byla v Berlíně jako Kurfiřtská – braniborská společnost věd (Kurfürstlich-Brandenburgische Societät der Wissenschaften) v r. 1700 braniborským kurfiřtem Friedrichem III., pozdějším Friedrichem I., Pruským (1657–1713) a Leibniz se stal jejím prvním prezidentem.

Pokoušel se najít zdroj germánské řeči a odporoval tehdejší běžně přijímané teorii, která tvrdila, že původ germánských jazyků je ve Skandinávii. Napsal o tom spis „Rozprava o původu Germánů“ (Dissertatio de Origine Germanorum). Vždy hájil vůdčí úlohu Germánů v Evropě v rámci Říše římské a tímto spisem se snažil svůj názor dokázat. Budoval ve svých představách Svatou říši římskou německé národnosti. – Tehdy v podstatě žádný slovanský stát v Evropě, s výjimkou Ruska neexistoval…

Ovšem při svých lingvistických studiích se neomezil pouze na germánské jazyky. Oponoval také tehdejšímu názoru, že původem jazyků křesťanského světa je hebrejština. Zabýval se i hieroglyfy. Studoval také původ slovanských jazyků, dal základ srovnávací jazykovědě, poznal lingvistický význam sanskrtu a věnoval se i studiu čínštiny. Fascinovala ho čínská věštecká kniha „I – Ťing“ (Kniha proměn), protože v jejích hexagramech nalézal podobnost se svým binárním chápáním matematiky.

Po smrti Ernsta Augusta v r. 1698 zůstal Leibniz ve službách jeho manželky, vévodkyně Sophie Falcké (1630–1714), o níž je pro nás zajímavé to, že byla mladší dcerou „zimního krále“ Friedricha Falckého. Po vévodově smrti se Leibniz nastěhoval do domu, dnes nazývaného Leibnizhaus (Leibnizův dům). V tomto domě bydlel až do své smrti. Dům byl ve druhé světové válce vybombardován, dnes obnoven a slouží pro potřeby hannoverské univerzity, a kromě toho obsahuje výstavu o Leibnizovi.

R. 1698 napsal Leibniz pojednání, ve kterém se snažil poněkud otupit rozšiřující se racionalismus a názor o všemocnosti samotné přírody – „De ipsa natura“ (O pravdě samotné). Uváděl, že všude lze nalézt cosi jako duši, která je příčinou všeho. Některé z myšlenek: Pokud v hmotě existuje boží stopa, mají vlastní sílu. Atomy obsažené v látce nemohou mohutnět nebo se rozrůstat.

V Anglii mezitím začal být problém najít pokrevního následníka trůnu. Nejbližší příbuznou královské rodiny byla Leibnizova zaměstnavatelka - brunšvická vévodkyně Sophia Falcká, jakožto vnučka britského krále Jakuba I.

V r. 1701 podle dnešního kalendáře byl v Anglii přijat zákon o nástupnictví, tzv. Act of Settlement, ustanovující vévodkyni Sophii a její potomky za členy anglické královské rodiny a tím i následníky britského trůnu. Leibniz hrál při vyjednáváních určitou roli, snažil se také v Anglii zveřejnit ve prospěch Braunschweigů anonymně nějaké články, ale v důsledku britské parlamentní cenzury se mu to nepodařilo.

Vévodkyně Sophia Falcká – Hannoverská, její dcera Sophia Charlotte Hannoverská (1668–1783), pozdější pruská královna, a manželka Sophiina vnuka Caroline von Ansbach (1683–1737), která se stala britskou královnou, si s Leibnizem dopisovaly a on jim v mnohých problémech radil. Především obě Sophie nad ním držely ochrannou ruku. V mnohém s ním souhlasily, na rozdíl od syna Sophie Falcké, vévody Jiřího, budoucího britského krále Jiřího I. (1660–1727).

Na základě svého dříve napsaného pojednání „Úvaha o nové vědě o číslech“, které vyšlo v r. 1701 v Paříži, vypracoval Leibniz v r. 1703 nové vysvětlení zásad dvojkové soustavy v matematice ve spisu „Vysvětlení binární aritmetiky“ (Explication de l'arithmétique binaire).

V r. 1704 napsal „Novou úvahu o lidském rozumu“ (Nouveaux essais sur l'entendement humain). Toto dílo nebylo za jeho života zveřejněno. Obsahuje ale zajímavé poznatky o lidském vnímání, uvádí pojem vědomí a nevědomí. Ovšem na druhé straně se Leibniz domníval, že lidské myšlení se dá zredukovat na početní úlohy takového druhu, aby dokázaly zpracovat rozdíly v názorech. Ptal se například: „Odkud víš, že je tvůj rozum lepší, nežli můj? Jaké máš kritérium pro pravdu?“

V r. 1704 vedl Leibniz jednání pro založení saské akademie věd v Drážďanech, která ale byla založena o sto padesát let později v Lipsku.

Mezi lety 1707 až 1711 dokončoval dějiny welfského rodu (přibližně) „Spisy o brunšvických záležitostech“ (Scriptores rerum Brunsvicensium), kterými byl vévoda Jiří znechucen, protože Leibnizovo bádání považoval za liknavé.

V r. 1710 vyšlo Leibnizovi další významné dílo, zkráceně jmenované „Theodicea“ – lze přibližně přeložit jako „Rozprava o Bohu“. Celý název francouzsky psaného spisu byl „Essais de théodicée ou sur la bonté de Dieu, la liberté de l'homme et l' origine du mal“, tj. „Rozpravy o teodicei neboli o boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla“. Někteří pozdější matematikové a filozofové vyslovili nadsázku, že Leibniz považoval i Boha za matematika. Leibniz Boha představoval jako nejvyšší dobro, všemoudrého a všemocného. Ale sám si kladl otázku, jak mohl připustit zlo. Jeho odpověď byla, že i když Bůh je nekonečný, co do moci a moudrosti, jeho stvoření je omezeno jak ve své moudrosti, tak i ve své vůli. – Zastával názor o nesmrtelnosti duše.

Jeho představa dokonalosti světa Bohem stvořeného, jediného možného, vedla zhruba o tři čtvrtě století později francouzského filozofa Voltaira (1694–1778) k Leibnizovu zesměšnění v postavě doktora Panglose v jeho satiře „Candide“.

V r. 1711 cestoval po Německu ruský car Petr Veliký (1672–1725) a s Leibnizem se v Hannoveru setkal. Leibniz ve své snaze, aby se vědci sdružovali, začal pracovat na založení ruské akademie věd. Byla ale Petrem Velikým založena až osm let po Leibnizově smrti.

V r. 1711 se rozhořela aféra s Leibnizovým plagiátorstvím diferenciálního počtu. Newtonův žák John Keil (1671–1721) obvinil v časopise londýnské Královské společnosti Leibnize z plagiátorství a od té doby do své smrti dokazoval Leibniz originalitu svého objevu. Spor ukončili matematici až začátkem dvacátého století s poukazem na rozdíly v řešení obou géniů.

Podle některých pramenů se Leibniz koncem r. 1711 konečně dočkal kýženého šlechtického titulu – nikoliv však od svého zaměstnavatele. Rakouský císař Karel VI. (1685–1740) ho povýšil do baronského stavu (Freiherr).

R. 1712 odcestoval Leibniz do Vídně, kde se stal císařským poradcem habsburského dvora. Zároveň pracoval na založení vídeňské akademie věd, která také byla založena až skoro sto padesát let po jeho smrti.

V r. 1814 mu vyšly dva důležité spisy: „Principy přírody a milosti založené na rozumu“ (Principes de la nature et de la grâce fondés en raison) a nejčastěji citované dílo „Monadologie“ (La Monadologie). V obou těchto dílech uvedl, že prazákladem existence jsou nejjednodušší jednotky – monády. V řečtině totiž „monas“ znamená jednotku. Předložil tedy určitou nespojitost všech věcí, přesto, ale neztotožnil monády s atomy. Za monády ale považoval i duše. – V podobném duchu psal své poslední dílo „Paradoxy nekonečna“ (Paradoxien des Unendlichen) i Bernard Bolzano.

V r. 1714 nastaly pro Leibnize dvě závažné okolnosti. Jednak zemřela britská královna Anna a „jeho“ vévoda se stal britským králem. Druhou smutnější okolností bylo, že zemřela Jiřího matka, Leibnizova ochránkyně Sophia Falcká.

Přesto, že Leibniz měl zásluhy na zákonu o britském nástupnictví Brunšviků, zakázal mu král Jiří I. účast na korunovačních slavnostech, dokud nedokončí historii jeho rodu. Zároveň se král ve sporu o prvenství v diferenciálním počtu přikláněl na Newtonovu stranu.

V Hannoveru zůstal Leibniz osamocen až do své smrti 14. listopadu 1716. Jeho krajané se nezúčastnili ani jeho pohřbu na hřbitov v calenberském Neustadtu u kostela svatého Johannise. Pohřbu se zúčastnil pouze Leibnizův sekretář. - Nevzpomněla si na něj ani britská Královská společnost. Vzpomněli na něj pouze členové francouzské Akademie věd, jejímž zahraničním členem se stal v r. 1700. Oslavnou řeč složila vévodkyně z Orleansu, která byla neteří vévodkyně Sophie Falcké.

Jeho jediným dědicem byl nevlastní syn jeho sestry, protože nebyl nikdy ženat a neměl žádné potomky. Jeho památce i jeho dílu poměrně dost ublížil jeho zapálený a fanatický žák Christian Wolff (1678–1754).

Jeho dílo zůstalo dlouho rozptýlené. Až koncem devatenáctého století začala katalogizace všech dokumentů a rovněž podrobné studium, které trvá dodnes ve všech odvětvích, kterými se Leibniz zabýval. Jeho závěry byly dle stavu vědy podrobovány kritice nebo naopak přijímány, a nelze říci, že by jejich aktuálnost pominula.

Koncem devatenáctého století byl na dvoře lipské univerzity Leibnizovi odhalen pomník od německého sochaře Ernsta Julia Hähnela (1811–1891).

V Hannoveru byl odhalen moderní pomník před třemi roky. Druhý starší pomník je pouze busta, která vznikla už koncem osmnáctého století. Mnohé německé vědecké instituce mají v názvu Leibnizovo jméno.

V několika zemích jsou Leibnizovy společnosti. V Německu, v Hannoveru je to Gottfried-Wilhelm-Leibniz-Gesellschaft, Leibnitiana je Leibnizova společnost v severní Americe se sídlem na houstonské univerzitě, Societas Espaňola Leibniz sídlí v Madridu, Societas Leibniziana Japonica sídlí v Tokiu. Italská Leibnizova společnost Sodalidas Leibniziana má své sídlo na univerzitě v Turínu, existuje Leibnizova společnost také v Izraeli.

U nás s výjimkou matematiků o něm asi příliš lidí neví…

Jeho hodnocení jako člověka je rozporuplné: duchaplný, zábavný, společenský, ale jako diplomat i často lhal, kde mu to bylo ku prospěchu, měnil data i skutečnosti. Někdy vedla jeho diplomacie až k těžkým problémům jiných lidí.

Přes to skončíme smířlivě jedním jeho hezkým citátem: „Každý moment, ve kterém jsi šťasten, je dárkem pro zbytek světa. Milovat znamená vložit naše štěstí do štěstí druhého.“