Jak jsem k pytlům peněz přišel

Bylo nebylo, nebo spíš bylo, že jsem, ještě za socialismu, šel do sběrny starého papíru s balíkem novin. Kde se vzala, tu se vzala, za dveřmi stála „babička“ – víc jak čtyřicet jí nebylo… A hned na mne: „Panáčku, dobrý skutek jsi udělal, starý papír do sběru odevzdal. Odvděčím se ti za tvou ochotu. Tady ty pytle jsem ti přichystala za odměnu.“

Stalo se, že jsem si tedy místo balíku papíru odnesl domů dva pytle bůhví čeho. Pytle byly zaplombované Státní bankou v Jablonci nad Nisou. Jaké bylo mé překvapení! Oba pytle obsahovaly balíčky bankovek balené po tisíci kusech. Pěti-, deseti-, dvaceti stokorunové bankovky Provincie Detschbőhmen, tzv. nouzovky, které skutečně platily několik týdnů v Libereckém kraji. Staženy z oběhu Československou vládou byly řádně spočítány, přelepeny bankovní páskou a uloženy až do 80. let minulého století v bankovním trezoru místně příslušné jablonecké Státní banky. Až v této době se banka rozhodla dát pytle se starými bankovkami do sběru a to v Liberci, v Orlí ulici.

Vysypány z pytlů na podlahu mého bytu vytvořily bankovky neskutečnou atmosféru náhlého zbohatnutí. Tolik peněz pohromadě jsem nikdy v životě neviděl a už neuvidím. Páska na každém balíčku bankovek nesla podpis úředníka a já si připadal jako ve filmu Velká bankovní loupež. Náhlý objev těchto bankovek rozhýbal sběratele k neskutečným aktivitám získat část peněz do jejich sbírek, což jsem jim rád umožnil, protože takový objev nepatří pouze do jedněch rukou.

Koncem první světové války, přestože úřední zákaz výslovně zakázal vydávání nouzovek, docházelo k porušování příkazu v různých formách. Jsou toho dokladem v naší oblasti tovární mince – skleněné žetony z Vratislavic, z továrny na koberce. V zajateckých táborech, např. v prostoru od libereckého letiště směrem k Ostašovu a Machnínu stálo zajatecké městečko velikostí převyšující tehdejší Liberec, kde si tiskli vlastní peníze, náhradní nouzová platidla, s platností pouze v okruhu několika kilometrů.

Liberecká platidla, vysypaná z oněch pytlů, byla jiné, významnější kvality, s mnohem větší platností. V okresech s německou většinou se po prohlášení ČSR o platnosti československé měny, která nesmí být rozmělňována vydáváním nouzovek, rozpoutalo v podzimních měsících doslova šílenství. Dne 29. října 1918 byla v Liberci vyhlášena tzv. Provincie Deutschbőhmen, která se hodlala připojit k Německu a k tomu účelu si vytvořila i vládu se sídlem na liberecké radnici i se všemi atributy dočasné vlády, včetně bankovnictví. Hnutí nebylo jednotné a zděšení místní vlády bylo umocněno zjištěním, že majitelé textilních, sklářských a strojírenských podniků, jejichž prosperita stála a padala s exportem, se staví proti odtržení od ČSR. Tehdy nacionalismus v našem pohraničí neuspěl. Sousední slabé a inflací postižené Německo po prohrané válce ještě nebylo lákadlem pro německé podnikatele z českého pohraničí. To přišlo až po roce 1935 a skončilo odsunem většiny Němců z tohoto prostoru po roce 1945.

Vraťme se k závěru roku 1918, do prostoru Sudet, našeho pohraničí obývaného většinou Němci. Na severní Moravě vzniká Sudeteland, Němci kolem Znojma vytvářejí Deutschsűdbőhmen a chtěli se připojit k Rakousku. Na Šumavě to byla téměř jasnovidně Bőhmerwaldgau. Po obsazení pohraničí v roce 1938 se nedočkavci „dočkali“. Z jejich „gau“, nového kraje, odváděli do wehrmachtu samé mladé muže, z nichž se domů, na dovolenky, vracelo jen malé procento přeživších válečné útrapy druhé světové války.

Ke konci roku 1918 se vůdcové německého separatismu v českém pohraničí paradoxně odvolávali na Wilsonovo Prohlášení o sebeurčení národů, které ovšem neuznávali pro jiné národy v Rakousku-Uhersku, dokud byli Němci u moci.

Vzdorovláda separatistů provincie Deutschbőhmen skončila ještě v prosinci téhož roku. Zajímavé zůstává, že separatisté svou měnu označili v korunách a ne, jak by se předpokládalo, v markách. A to vlastně mohli zůstat se svými korunami osamoceni, protože v Praze doktor Kramář vážně uvažoval o tom, že by česká měna měla mít název „rubky“ nebo ještě lépe „české franky“. Že se tak nestalo, za to vděčíme T. G. Masarykovi, který z titulu své moci zakročil. Dr. Kramář byl povolán sloužit lidu na jiném zodpovědném pracovišti a „měnu“ dostal do gesce jiný muž „28. října“.

Tak se znovu potvrdilo, že dělají-li dva totéž, nemusí to být navlas stejné.

I kolo je součást jara

Bylo, nebylo, jaro jak má být. Úderem páté nebo deváté byly dva stupně pod nulou a s tím se nedalo nic dělat. Sluneční den sliboval celodenní mráz. O jaru si u nás v březnu nechejme jenom zdát. Ano, tak většinou končí dobrá předsevzetí. Měla to být premiéra dvou nových kol od Kerdy. Nakonec jsme kola přece jen nacpali zadními dveřmi do auta. Přilby té nejlepší kvality jsem svěřil Janě v domnění, že na hlavu tu je ona a nic nám nebránilo odjet autem s koly v kufru někam, kde nemrzne a kde je rovina. (Přece je nebudeme zkoušet na Ještědu). Verze kolečka kolem Žitavy padla, neboť se muselo na krematorium zapálit svíčku, potom se jelo na oběd, pro noviny, koupit rukavice na kolo, a protože stále mrzlo, navrhl jsem trasu B, tzv. poobědové kolečko.

Auto zůstane stát u nádraží ČD Chrastava – Andělská Hora a trasa „kolmo“ povede přes Andělskohorskou elektrárnu pod Hamrštejn do údolí Svatého Kryštofa (původní název) a odtud zavřenou chrastavskou cestou zpět k autu. Svatá prostoto! Nic není v Čechách jednoduché a ani tato jednoduchá verze neměla podporu napříč sněmovnou.

Už dojezd k budově andělohorské zastávce českých a německých drah věštil možné nebezpečí. Postávalo tam starší auto s přívěsem a kolem pět sběračů kovů z Jičínska, soudě podle značky auta. Chlapci měli plno dotazů, kde že by tu byl zbytečný a volný kov. Což nepřispělo k naší úplné pohodě a trochu zpochybnilo plán, skočit na kola, udělat si kolečko a vrátit se k autu. Jsem životní optimista a mám kluky z jižního Slovenska rád, se spoustou jsem sloužil dva roky v armádě k její plné spokojenosti. Ani tady mě instinkt nezklamal.

Žel, děj nedělní komedie se měl ubírat jinudy, než po zvolené trase B. Kola byla vyložena z útrob auta a bylo na nás, jak si pošlapeme. Scházelo jenom dát si na hlavu cyklistické přilby. Jednoduchý úkon se však ukázal neproveditelným, neboť druhá část z naší dvojice v domnění, že jí dávám igelitový pytel s odpady, je odhodila do kontejneru před domem. Ano, přátelé dobrého oběda, televizních seriálů a starých němých filmů. Ano, tak končí předsevzetí udělat čertu dobře. Bylo však krátce po poledni a oba jsme tvrdohlaví…

Kdo z vás nás viděl, musel si myslet, že sleduje záběr ze zrychleného filmu, který se změnil na grotesku a akční film. Kola jsme zadními dveřmi naložili zpět a ujížděli co nejrychleji zpátky do Liberce zasoutěžit si s bezdomovci, kdo bude v prohlídce kontejneru rychlejší. Už při odjezdu z Andělské Hory se s námi smutně loučili jičínští sběratelé kovů. Nepořídili.

V Liberci jsme byli cobydup. V Oldřichově ulici jsem odvážným výsadkem z jedoucího vozu obklíčil dva, co už začali s prohlídkou kontejnerů a zaútočil na ně zhurta dotazem, zda už byli u „našeho“ kontejneru. Uchlácholili mne prohlášením, že ještě ne, ale ať se nebojím, že už jdou, už jdou. Ač bez praxe byl jsem rychlejší a vyhrábl dvě nové přilby z kontejneru, jako by tam na mne čekaly.

Co následovalo? Zvítězila trasa C - přes Machnín, rezervací Hamrštejn dolů, k údolí na křižovatku a podle vody do Andělské Hory. Nasedli jsme na kola, pevně fixovali přilby a vyrazili. Nejdříve po ještě zledovatělé cestě, pak ve sluníčku kolem stanice Českých drah, doleva kolmo zpět na „údolí“. Pak prudce z kopce, rovnou dolů k autu, kola zpět dozadu do kufru, my dva dopředu, a protože se mi zdálo, že tenhle den potřebuje řádně zakončit, jeli jsme ještě do Žitavy nakoupit něco na zub.

Den jako stehýnko od kuřátka, s vlašským salátem, zapít mdle sladkým banánovým džusem, co schází ke štěstí? Začal jsem programově hubnout, čehož jste si doufám všimli… Děkuji.

Domácí práce

Mizerně placená, ale vždy znovu a znovu žádaná. Dosud mám před očima místnost, ve které babička, teta a má šestiletá sestřenice v Hrádku nad Nisou hodiny a hodiny foukaly do preservativů. Tím prováděly jejich kontrolu a rolovaly je pro konečné balení. Psal se konec padesátých let minulého století a všichni známí sháněli nějakou domácí práci. Co si pamatuji, převažovala práce se zušlechťováním bižuterie. Každý nadával, že se s tímhle artiklem nedá uživit, ale úzkostlivě tajil vše, co by vedlo k odtajnění zadavatele práce. To byl tzv. „vedlejšák“, vedle práce v domácnosti, v přilehlé textilce nebo na mateřské dovolené. Lidé se práce neštítili. Vše kolem Liberce, Jablonce nad Nisou a výš do kopců bylo o skle a bižuterii, domky okolních okresů byly zaváženy krabicemi s domácí prací…

Každá naše aktivita hovoří o nás, jací jsme, kam směřujeme. Neškodila by podrobnější studie, vysvětlující, co nás, naši generaci, vedlo k tomu, co jsme dělali a proč, nemluvě o tom, že peníze potřebujeme všichni, za všech režimů. Dnes je těch možností si přivydělat podstatně víc. Hlídat děti, parkoviště, samoobsluhu. Roznášet letáky, dávat ochutnávat likéry, chleba, sušenky, dělat pořadatele, sekat trávu, odhazovat sníh, studovat, nabízet své specifické schopnosti. Přesto, vybrat si je někdy víc než těžké. Ale co to povídám. Co je lepší, dělat hostesku nebo navlíkat korálky? Přesto, spousta otázek zůstává nezodpovězena. Opravdu je nás většina, co hledáme práci nebo to jenom tak vypadá? A práce je dost, ale té hrubší, spíš pro Ukrajince…