Egon Wiener: Kočkopes, u nás na podzim | Dřevěné hračky

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Kočkopes, u nás na podzim

Je pozdní odpoledne. Tma je za dveřmi a zima bere za kliku. Okny fouká vítr do bytů, sem tam už i doma na koberci leží suchý list. Stromy se listí zbavují ne po jednom, po prvních nočních mrazech po tisících. Už jich je plná zahrada. To, co na větvích zůstává, je pestrá paleta, všehochuť, spektrum od zelené po okr a sienu pálenou. Nejvíce mě zaujala barva listí, pokud žlutou prostupuje samo slunce. To je jako by větvích teklo samo zlato. Řeka, potok či vodopád barvy zářící žlutě, citrón i pomeranč, žlutý papoušek či žluťoučké kuře.

Žlutý kamínek z prstýnku mé maminky, který se každodenním nošením obrousil. Dotazem u zlatníka zjistila, že: „Jedná se o vzácný kamínek, ten bych nevyhodil. Ten stále bude mít svou cenu.“ Mamince podzimní vítr rozfoukal vlasy a ona se s prstýnkem barvy pampelišek těžko loučila. Uzavřela ho navždy ve skříňce, která mi po mamince zůstala.

Stál jsem u okna sám a přemýšlel o tom, co mi kdy podzim dal nebo vzal. Bylo obyčejné odpoledne a já se na chvilku zastavil, abych se nadýchal vzduchu, který už není větříkem, co hladí po tváři a čechrá vlasy. Tenhle dělal, že mne nezná. Tváře mi zrůžověly z obou stran, rozcuchal vlasy a uháněl pryč. Ještě, že sluníčko vylezlo zpoza mraků, aby se občas usmálo a prozářilo listí. To padalo jako sníh a šumělo, jak šustí z nesklizených kukuřičných palic v poli.

Stál jsem jak uličník a všemi póry naslouchal, jak podzim klepe a čeká, až mu otevřu a půjdu vstříc. Nestalo se tak. Ne, nic jsem nepil, jenom si tak ležím a studí mne na břiše. Od země je už zima, podzim je jenom v listech na stromě. To zima bere za kliku. Okny fouká a pole se barví do hněda. Je zaorané, co zbylo po sběru úrody. Zem zavoněla mastnou hlínou barvy mléčné čokolády. Co na stromech je ze zlata, to na zemi leží už jen tak. Z barev, co příroda někde za rohem míchá a v noci, když se nikdo nedívá, natírá vše kolem. Stromy, zemi, kus vesmíru…

Kam dohlédnu, tam je krásno, jen si musíš vzít čepici, šálu a kapesník. Hrozí ti rýma. Podzim je krásný, pro ty, co ocení, že už není teplo a ještě není zima. Už není teplých jiter, ani podvečerů. Ještě, že nemusím odklízet hromady špinavého sněhu, že nemusím běhat po horkém písku a jít se smočit do přehrady. Podzim je v polovině stesku, po čem jsem kdy zatoužil. Je někde uprostřed na cestě tam, kam mířím.

Je pozdní odpoledne a není máj. Slunce se pořád nerozhodlo a já stojím a čekám… Mám bílé vlasy kolem hlavy a příroda si se mnou neví rady. Co je to za počasí? Půl napůl, halb und halb. Není to kočka ani pes, je to kočkopes… A já ho mám rád.

Dřevěné hračky

Psal se rok 1951 a před víc než šedesáti lety to vyhrál skládací Kreml. Aspoň mezi hračkami, které jsem dostal ke čtvrtým narozeninám. Ta hračka, to byla pouhopouhá tyčka na podstavci, na kterou se postupně odspoda přidávalo vždy po jednom kolečku, čtverečku. A tak postupně rostla do výšky spasská, kremelská věž s hodinami a rubínovou dřevěnou hvězdou úplně nahoře. Obyčejná dětská jednoduchá barevná stavebnice.

Kolikrát, když jsem stál později na Rudém náměstí v Moskvě, kousek od té pravé se zářícím rubínovým světlem do noční Moskvy, viděl jsem, jak se podobá té mé hračce z roku jednapadesátého. Obyčejná hračka ale já nezapomněl. Zrovna tak na dřevěného zeleného krokodýla, jehož články byly díl po dílku pospojovány pohyblivými drátky. Dělal dojem, že za sebou táhnete vlnícího se opravdového krokodýla. Opět hračka, na kterou se nezapomíná.

Těch hraček útlého mládí bylo víc. Skládačka plastikového autíčka od tety z Londýna. Už dávno nebyla funkční, a přesto jsem ho nikdy nevyhodil. To, co zbylo, mělo své čestné místo v krabici, kde se octla torza těl „ antických památek“ – rozbitých hraček útlého mládí, které jsem nebyl schopen oželet.

Dřevěná špulka na niti, uprostřed kus tužky, bílá guma do trenýrek a pohon byl na světě. Lodička z dubové kůry vzadu s vykrojeným trojúhelníčkem a ještě dnes s kouskem mýdla, který posloužil k plavbě vpřed. Opravdový dětský samostříl. Meč a vikingský štít. Husitská pavéza, dřevěné zbraně husitů, jejich dětské napodobeniny, které mi vyřezal strýček Karel Talián. Poslední novinová čepice od pana Matouše, třírohý napoleonský klobouk, který ve vesnické bitvě kluků jsme museli mít všichni.

Nebylo tehdy na vesnici domu, kde by kluci neměli vlastnoručně postavenou kárku s volantem a pravými brzdami, to aby si nikdo z nás nerozbil kolena. Nejlíp to jezdilo od školy dolů k národnímu výboru, nebo od kostela ke krámu, k mostu přes Nisu. Převažovaly dřevěné hračky. Ty co měli přijít později, plastové, ještě v obchodech nebyly. Jen plech nebo dřevo. Dovedete si to vůbec představit? Stavebnici, kostky s obrázky z pohádek? Do všeho se dalo kousnout, vším se dalo praštit, nic nebylo jedovaté. Vše čitelné, na dlouhé roky, téměř nezničitelné Svým způsobem, dětský ráj na zemi.

Tak dnes, ve stáří, vzpomínám nad krabicí od margarínu plnou zapomenutých dřevěných torz hraček z poloviny minulého století. Máte si je nechat, nebo vyhodit? Bude si s nimi ještě někdo hrát? Mám silný pocit, že už ne.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 12. 2011.