Andrea Snopková: Nejkrásnější dárek

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Tak jako každá žena, i já jsem zatoužila stát se mámou. Na žádného „prince na bílém koni“ jsem nenarazila a začínala jsem si dělat vrásky. Třicítka na krku a já vlastně neměla „nic“. Říká se, že láska je mocná čarodějka, ale v mém případě se tím čarodějem stal mocný internet. Svého současného přítele jsem si našla přes věhlasný Facebook. Docela sranda! Nikdy bych nevěřila a ani nedoufala, že to opravdu funguje, protože seznámení přes internet jsem odsuzovala. Co kdyby to byl nějaký… Víte co? Tak či tak, jsem po pár větách svého dopisovatele spatřila na vlastní oči. A nad čím jsem se pousmála? Dělily nás necelé dva kilometry a navíc jsme se potkávali skoro denně v autobuse. Ale abych se vrátila k tomu setkání… přijel za mnou a mou sestrou na diskotéku, kde jsem měla brigádu. Stačil jediný pohled a já si byla jistá, že je to ten pravý! Už tenkrát jsem to cítila, takové chvění kolem žaludku.

Po jednom, dá se říct, vydařeném večírku, kdy padla naše první pusa, jsem ve veselém stavu svému drahému sdělila, že chci mít do roka miminko a vůbec jsem nepřemýšlela, jaká bude jeho reakce. Co myslíte?

„Není problém,“ zazněla odpověď a já zůstala i v tak veselém stavu chvíli na vážkách. V tu chvíli jsem si říkala „no to jistě“ a bavila se dál. Vždyť byl o pár let mladší a znali jsme se opravdu krátce. Ale na druhou stranu mi něco říkalo, že snad, možná… by to mohlo vyjít. Po dvou měsících mě můj drahý požádal o ruku a pár týdnů před Vánocemi jsem zjistila, že jsem těhotná.

Moje těhotenství probíhalo dobře až na pár zdravotních problémů, kterých jsem se zbavila až dva měsíce po porodu. Bříško rostlo a s ním rostla i naše radost z očekávaného potomka. Sem tam se nad našima hlavami přehnala bouřka a způsobila malé trhlinky, ale společně jsme je zalepili naší láskou.

Zbývalo měsíc do porodu a já si připadala jak obrněný transportér. Má láska mě ubezpečovala, že jsem ta nejkrásnější na světě, ale já se cítila jak slonbidlo. Říká se, že málokterá prvorodička pozná, že už se „to“ blíží. Já to poznala. Po pár poslíčcích jsem cítila, že je „to“ tady. Vzbudila jsem přítele, popadli jsme tašku, kterou jsem si mimochodem dobalila den předtím, a jeli směr porodnice. Do poslední chvíle jsem doufala, že je to planý poplach a nás pošlou domů, ale v hloubi duše jsem cítila, že již brzy spatřím náš uzlíček lásky.

Nad ránem se nám narodila krásná holčička. Měla plno vlásků a statečně se hlásila na svět. Byla jsem velmi šťastná a přítel, který mě celou dobu statečně držel za ruku, nechal na mé tváři slzičky štěstí. Na druhý den mi přinesli naši dcerušku, položili mě ji do náruče a já si ji poprvé přiložila… byl to ten nejúžasnější tvoreček na světě. Tak moc jsem byla pyšná, tak moc, až mě do očí vhrkly slzičky a smáčely malou tvářičku mého děťátka. Už jsme byli tři.

Čeká nás plno dobrodružství, smíchu i dětských slziček. Stala jsem velkou mámou, která bude ochraňovat a strážit dnem i nocí „nejkrásnější dáreček“ jaký jsem kdy mohla dostat.

Dnes jsou naší Adélce skoro čtyři měsíce. Umím se pěkně rozzlobit, ale také i krásně smát. A když nám chce něco sdělit tím svým dětským broukáním, chce se mi až plakat nad tím, jak je kouzelná. Je to naše jasné světýlko v našich životech.

foto: Andrea Snopková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 12. 2011.