Jmenuji se Karla a pracuji ve velké reklamní společnosti. Ale opravdu velké. Dřív jsem pracovala v tiskárně jako „podržtaška“ a ani ve snu by mě nenapadlo, že se někdy dostanu tak vysoko.

Dnes je tomu přesně rok, co se ze mě stala důležitá osoba – dostala jsem se k tomu nejvyššímu. Jsem pravá ruka ředitele společnosti! Pravá ruka, jakože já, má dnes, v pátek třináctého, veledůležitou prezentaci. Po roce plné dřiny, slz a odříkání, mě byla svěřena kampaň pro důležitého klienta. Ale zkuste se probudit a zjistit, že je pátek a k tomu třináctého? Já, pověrčivá osoba, si ani na zlomek vteřiny nechtěla připustit, že by se dnes něco nepovedlo. Ale zákon schválnosti funguje, to mi věřte!

Nejenže mě v rukou vyhořela konvice a rozbila jsem svůj oblíbený hrneček s nápisem „Usmívej se, každý den stojí za to!“, ale málem jsem přišla o svůj dlouhý blonďatý vlas, když se můj značkový fén rozhodl slavit pátek ohňostrojem a poté navždy odešel tam, kde skončila většina mých věcí. Z těch posledních mohu vyjmenovat již zmíněný oblíbený růžový fén s motýly. Miluju motýly… a růžovou taky. Nebo nově zakoupený mobilní telefon, který se rozhodl, že prozkoumá okolí záchodové mísy a já s úžasem sledovala, zda se opravdu navždy ztratí v odpadních útrobách naší monstrózní budovy. Co myslíte? Rozhodl se jít na průzkum!
Ale abych se vrátila k ránu. Nějakým zázrakem se mi podařilo dát se, jak se říká „do pucu“ a jeleními skoky jsem se vydala na cestu do práce. Velkou výhodou je, že to mám sotva dva kroky přes park.

„Samý nepořádek, to nikdo ten park neudržuje?“ jsem si pomyslela, když jsem kličkovala mezi odpadky. Ale to už jsem stále u dveří naší velkolepé budovy a vcházela dovnitř. Ani mne nenapadlo, proč všichni tak na mě zírají. Když se seřadili ručičky na hodinách tak jak měly, nastoupila jsem před desetičlennou porotu a začala s výkladem doprovázený ilustracemi, které jsem mimochodem dodělávala do půlnoci, jelikož hrozilo, že pokud se ručička posune za dvanáctku, podotýkám, že je pátek třináctého, nesmyslná pověra se vymstí i na mém díle.

Všechno probíhalo tak jak mělo, všichni sledovali mé vystoupení. Co mě ale zaráželo, byl jejich pobavený výraz. Nechápala jsem proč. Na závěr schůzky mi bylo sděleno, že jsou zcel a okouzleni mým nápadem a jaksi „názornou ukázkou“. Pro informaci, parkem, který jsem běžela a snažila se kličkovat mezi odpadky, se povalovala růžová role toaletního papíru, a co čert nechtěl! Záhadným způsobem se mi pořádný kus nabodl na můj podpatek. A kampaň, kterou jsem prezentovala ? Ta byla právě na propagaci nového toaletního papíru.

Takže jsem přes celou budovu, kde bylo asi milion lidí a mezi něma „ kus“, který se mi líbil, šla hrdě nakonec s dokonalým účesem i přes ranní nehodu, líčením, v novém růžovém kostýmu, nových lodičkách a... s vlaječkou zapíchnutou na mém podpatku.

A jak nakonec dopadla má prezentace? Uspěla jsem! Klient byl zcela okouzlen mým návrhem i způsobem, jakým jsem svou práci podala. Později, jak mě sdělil můj šéf, jsem dostala velkou pochvalu za doslova vyčerpávající pracovní výkon.