Ještě jednu lásku nosil děda po celý svůj život v srdci, lásku, ke které najde cestu vlastně docela mnoho mužů; rybaření. Dokud nepřišel do důchodu, trávil rybařením spoustu času, poté v tom trochu ustal, ale že ho to přece jenom úplně nepustilo, jsme se mohli snadno přesvědčit poté, co na naší zahradě zbudoval igelitem vyložený, poměrně velký rybníček, který umělecky osázel blatouchy, kapradím a bůhví čím ještě, co se mu v kdejakém lese podařilo nakrást. Jinak si ale myslím, že drtivá většina oné vegetace, která nádržku lemovala, byla vesměs babiččina práce. Jezírko, jak se dědovo dílo začalo později nazývat, pro ni bylo nejspíš tak velkým šokem, že začala podvědomě vyvíjet snahu to aspoň trochu vylepšit. A nutno podotknout, že se jí to povedlo. Vodní ploška přímo zářila zelení, v létě nádherně kvetla a voněla a nebylo divu, že se stala poutním místem desítek ptáků z okolí, kteří si rádi odpočinuli na igelitovém břehu a napili se z čerpadlem dodané vody. To ocenil můj strýc Honza, dědův syn, ornitolog amatér. Pozoroval ty malé zpěváčky z okna svého pokoje a jak šel čas, stal se také stoupencem dědova monumentu; ukradl babičce z kurníku (tedy jejím slepicím) kameninové pítko a umístil jej na okraj jezírka, aby se ptáci nemuseli hned nořit do hloubky, pakliže se chtěli jenom napít a ne hned ráchat. Přidal tam taky pár větviček, na které si mohli ptáčkové ve vodě sednout a ochladit nožičky.

Rybníček v neposlední řadě podléhal pravidelnému vysychání, za které mohlo jednak sluníčko a z větší části také ďoury v igelitu, které způsobovaly ptačí návštěvy, případně my sami, když jsme z rybníčku například lovili hráběmi padavčata nebo mě, když se mi do něj asi ve třech letech podařilo zahučet. Přestože mi voda nesahala ani po kolínka, neumíte si představit, jak to bylo nepříjemné! Co se mne týče, plavat jsem se naučila až v osmi letech na školním plaveckém kroužku (kde jsem byla jediná) a můj pád do vody dědova jezírka pro mne znamenal vůbec první střet s vodou jinou, než byla ta ve vaně. Byla jsem najednou obsypaná lekníny, které si tu babička spokojeně pěstovala, bahnem, žabincem a karásky, které si tady nasadil tvůrce. Ten mě také včas vytáhl a osušil, ale to nic nezměnilo na faktu, že jsem se od vzpomínky na tento hrůzný zážitek nikdy nedokázala oprostit.

S kamarády jsme si na vodě často hráli; pouštěli jsme po ní různé lodičky, případně jsme se s děvčaty chopívaly bárbín a předstíraly, že jsou z nich malé mořské víly, neboť pro ně ta plocha musela být vskutku nezměrná. Větší radost jsme ale měly z toho, když děda odkudsi přivezl nějaké rybky, které tam vypustil, a my je mohli třeba celý den pozorovat, chytat do kesérku, na chvíli je vložit do kyblíku, prohlédnout, pohladit, vyděsit je a zase vrátit do nového domova.

Vzhledem ke špatnému ovzdušení zde rybičky nepřežily více než týden a když už to začalo vypadat nadějně, když už se začalo zdát, že dědova pravidelná čeření vody zabrala, navštívila malou přírodní rezervaci na naší zahradě sousedovic kočka a z karásků nebo běliček si připravila výbornou večeři. Mělo to něco do sebe; aspoň jsem ráno, když jsem přicupitala k rybníčku, neviděla hladinu plnou bílých bříšek ryb, se kterými jsem si ještě den předtím hrála. Dědovi to bylo taky líto. Začal po kočkách střílet prakem a později možná i vzduchovkou a ani náš jezevčík Dan nezůstal pozadu a díky kočkám se udržoval ve formě. Rybičky jsme ovšem mívali stále. A nejen je.

Dobře si vzpomínám, jak děda přivezl z chalupy prazvláštní věc. „Haničko, pojď se podívat,“ lákal mě. Když jsem přišla k rybníčku, plaval po něm podivný kus rosolu s černými tečkami, který jsem jakživa neviděla. „Co to je, dědo?“ „Z toho se vylíhnou žabičky,“ vysvětlil mi tehdy děda, a opravdu. Během mého každodenního pozorování se z rosolu stávaly kuličky s ocáskem, později s nožičkami a nakonec i bez ocásku, které se ve finální fázi změnily v desítku malých skokánků. Naučila jsem se žabky chytat do dlaně a byla to ohromná zábava. Každou noc to u nás na zahradě kvákalo jako na blatech.

Mé chytání žab ovšem stálo život jednu maličkou ropušku, kterou jsem chytila na chalupě v lese, přenesla ji pár metrů dál, kde mi vyskočila přímo do mraveniště.

Náš rybníček také jednou hostil vzácnou rybí delegaci. Babička to opět málem nepřežila; když její muž do vody vyklopil ne jednoho, ale hned dva tolstolobiky, kteří se tam, ubožáčci, sotva otočili, probudil se i v ní jakýsi druh lítosti a místo toho, aby dopustila, že ty nebohé ryby stráví noc v nějaké pro ně krkolomné poloze, je radši vzala palicí, nechala je vykuchat a ještě toho večera naporcovala a uložila do ledničky. Děda se na to kupodivu nijak netvářil; časem mi došlo, že to tak nejspíš zamýšlel. On totiž ryby ze všeho nejradši konzumoval. To ho bavilo daleko víc, než čekání, až se zblázní splávek. A nutno podotknout, že babička byla vůbec ta nejlepší kuchařka. Mnoho děcek v mém raném věku se ryby bálo jíst, kvůli kostem a tak, ale to se mne netýkalo. Žofie, má babička, ryby dokázala připravit tak znamenitě, že jsem se do nich vždycky s chutí pustila, a že mě pak musela zachraňovat, když jsem se dusila kostí zaseklou v krku, to mi ani tolik nevadilo. A nebyla jsem u nás zdaleka jediná, občas se dusila i sama babička, kterou pak musela zachraňovat maminka, ale tím nejčastějším dusilem byl u nás... No jenom hádejte kdo. Dobře vzpomínám na Štědrý den, který děda zpestřil tím, že jak se dusil, tak při tom spadl ze židle a už to vypadalo, že opepříme večer i záchranné službě. Ale dobře to dopadlo, naštěstí. Dědeček se dodusil, znovu zasedl ke stolu a strávili jsme hezký sváteční večer.

Pojednou děda přinesl do rybníčka dva maličké sumečky. Byli fousatí jako Santa Claus a pro mě byli absolutní novinkou a hitem zároveň. Hned jsem jednoho z nich nabrala do podběráku, přemístila do kýble coby vědecké laborky a hrála si s ním. Sumec nevypadal nadšeně a později se tak i projevil. Chytila jsem si ho do ruky a když jsem prstíkem zkoumala jeho rybí očička, do kterých jsem jako malá velmi ráda šťouchala (dnes se za to opravdu stydím), zaujaly mne jeho fousky a zvláštní tlamička, ze které mu čouhaly malé zoubky. Že nebyly až tak malé, mi sumec dal najevo hned, jak jsem se jeho hubičky dotkla; rafnul mě a držel hezkou chvíli, to bojové rybí plemeno. Zahodila jsem ho okamžitě zpátky do kbelíku a se zakrvaveným prstíkem běžela za babičkou. K rybníčku už jsem se nepřiblížila. Až tehdy, kdy se ze sumečků staly dvě nehybné bílé čárky na hladině, jsem se vrátila na místo činu a litovala toho, že jsem sumci sáhla někam, kam jsem neměla. Děda mi tehdy řekl cosi o tom, že i ryby se umějí bránit. Jenomže pak jsem se ještě mnohokrát v životě přesvědčila o opaku. Třeba tehdy, když jsme před Vánocemi měli ve vaně živého kapra, který se několik dní nepohnul z místa, smutně zíral na ponořenou sprchu a že zatím neleknul, dal najevo leda tím, že sem tam vypustil ven maličkou bublinku vzduchu. Chodila jsem za ním několikrát denně, nosila jsem mu drobky chleba a divila se, že je ignoruje – vždyť nejedl už pár dní, tak proč si nedá? Doufala jsem, že se do chleba pouští vždycky, když tam zrovna nejsem, ale kdeže; rozložené pečivo zůstalo nedotčené a babička se cítila být velmi dotčena tím, že ten chleba musela odstraňovat.

Pokaždé mi připadalo, že ten kapřík pláče. Chodívala jsem za ním do koupelny v nočních hodinách, povídala si s ním a přemýšlela, jak asi vypadal jeho život, než skončil u nás ve vaně. Že je to kapr chovaný na sádkách nebo v chovném rybníce, mi tehdy nedocházelo, nýbrž jsem si představovala, jak se hbitě prohání řekou za nějakou sličnou kapřicí, stane se otcem několika kulatých kapřích synků a dcerušek a nakonec se potupně zamotá komusi do sítí. Čert vem, že kapři nemají ani zdaleka takový krásný život, tahle představa byla daleko lepší. Kapříka jsem také často hladila a ani si neuvědomovala, že mu ze šupinek smývám životodárný sliz, bez kterého by se v přírodě neobešel, ale u nás už mu nebyl k ničemu. Také jsem onehdy vzbudila babičku, když jsem se našeho vánočního kapra pokoušela tajně transportovat do kyblíku, kde měl strávit noc a poté jsem ho chtěla vylít do Chrudimky. Žel bohu, vyděšený kapr málem leknul. Byl pro mne tak těžký, že se mi ho povedlo dostat akorát přes okraj vany, odkud veleryba následně zahučela na podlahu a bránila se zběsilým mrskáním. Babička ho hodila zpátky do vany, vyhubovala mi a vysvětlila, že z toho kapra zkrátka BUDOU řízky a konec. Tenkrát jsem necítila nespravedlnost vůči ní, ale vůči té rybě. Vždyť jsem kaprovi chtěla pomoct! A on vůbec nespolupracoval a ještě tím cákáním probudil prarodičku. Tak se stalo, že jsem i já dostala naservírovanou podkovičku a kupodivu, vůbec mi ho nebylo líto. Nevím, zda za to mohl můj nepovedený únos nebo to, že pod stromečkem na mě čekala fůra dárků, nebo to, že ten řízek byl vynikající, nevím. Když o tom tak přemýšlím, rybí smrt ve mně začala vyvolávat lítost až po první prožité dekádě svého života. Nejspíš za to mohlo internetové video s názvem „Jak vykuchat kapra,“ kde byl kapr sice usmrcen klasickou dřevěnou palicí, ale protože to zjevně nestačilo, zůstal i nadále v pohybu, přestože mu z těla mizely šupiny, ploutve a později také jeho útroby. Jako prcek jsem ale pomáhala dědovi a strýci s kucháním, radovala se, když se radoval děda, že „má jikry,“ a držela mu pěsti, aby neřízl do žlučového váčku. Děda mi za spolupráci pokaždé daroval rybí dušičku, respektive plynový měchýř, díky němuž se ryby mohou vznášet v jakékoli hloubce. Byla jsem z toho vždycky nadšená a pouštěla jsem si ji na rybníčku jako loďku. Bohužel mi nikdy nevydržela přes noc; sousedovic kočky byly vždycky ve střehu a o tu rybí dušičku mne připravily vždy, jak jsem se odešla domů dívat na Večerníček. Nejspíš právě tam pramení má povaha, která upřednostňuje psy a kočky nechává daleko za nimi. Dnes už jsem pochopitelně tolerantnější, ale základ se nejspíš nikdy nezmění.

Když už jsem se rozepsala o rybí obraně, napadl mne ještě jeden případ, který jsem prožila na vlastní kůži a který, jak se zdá, dědova slova znovu porušil. Bylo to na podzim, někdy v devadesátých letech, kdy byl rybníček už vypuštěný a zapadaný tlejícím, studeným listím z okolních stromů.

V tu dobu byl u nás na návštěvě můj kmotr, architekt Bóba, který seděl doma s mou babičkou a dědou, zatímco já jsem si šla hrát na zahradu. Zaslechla jsem ho říkat cosi o tom, jak si na zahradě postavil malé zděné jezírko, ve kterém chová dva karásky. Pomyslela jsem si, že nemá proč se vytahovat, koneckonců i já mám na zahradě malé jezírko a v něm karásky, běličky, zubaté sumce a někdy i tolstolobika.

Bohužel, v tu dobu byl můj rybníček (všimněte si, že už nepíšu dědův, ale můj) už docela prázdný a mně to bylo líto. Kéž bych se mohla jít podívat na Bóbovy karásky!

Jakmile jsem si představila stříbrné rybí tělíčko, spatřila jsem ho v rybníčku. Ne, nebyla to hříčka mojí rybí mysli, ale to, co jsem viděla, byla malá rybka, karásek, nebožáček, který se unaveně zmítal mezi špinavým ztmavlým listím ve vypuštěném jezírku!

Nevěřila jsem svým očím, ale bylo to tak. Nejspíš se na něj zapomnělo, když děda nechal rybník vyschnout, aby ho připravil na blížící se podzim, a on se, schovaný, udržel několik týdnů naživu mezi zabláceným listím!

Na ulici jsem mnohokrát potkala jedince, kteří si ze zverimexu nesli vodou naplněný pytlík a v něm zlatou rybičku do domácího akvária. Zachovala jsem se podobně; vysypala igelitový pytlík s houskami, napustila do něj vlažnou vodu, vkročila i s ním do listové výplně jezírka a polomrtvý karásek, který se mi ani nebránil, se konečně ocitl zase ve vodě. Ihned začal plavat a mé dětské mysli bylo úplně jasné, že takový zázrak nečekal a poděkoval mi za něj.

„Haničko, pojď se rozloučit,“ zavolala na mě babička, když se můj kmotr rozhodl odejít domů. Rychle jsem přiběhla a slavnostně nesla v ruce pytlíček s malinkým karáskem. „Tady ten byl zapomenutý v jezírku,“ vysvětlila jsem vše udivené babičce. „Mohl by si ho strejda Bóba vzít domů?“ „To víš, že jo, dám ho ke svým karáskům, bude se mu tam líbit,“ usmál se a odešel domů. Byla jsem ráda, že statečnému karáskovi se dostane pocty coby pobytu v nádherném, jak jsem později zjistila, kmotrem navrženém jezírku, kde na něj čekají dva rybí kamarádi. Jak skutečně skončil, to jsem se doteď nedověděla, ale věřím tomu, že jsem mu živůtek aspoň trochu prodloužila a on nemusel potupně skonat jako zapomenutý mezi hnojem. Byl to také můj poslední karásek; od té doby už jsme rybky nikdy nemívali.

Vybavila se mi básnička Bohuslava Reyneka „Rybí šupiny.“ Možná ji znáte; protagonista poemu rybu chytí, praští po hlavě a na pařezu v lese následně vykuchá a odnese v batohu domů. Po čase se vrátí na místo tohoto činu, kde nalezne pařez a na něm ty samé šupiny jako kdysi. Vezme si je tedy na památku domů. Může vám to přijít sentimentální a třeba i trochu hloupé. Jenomže když jsem na tu báseň poprvé narazila, asi v osmnácti letech v čítance na gymnáziu, úplně jsem se v těch verších viděla. Vždyť v peněžence dodnes nosím rybí šupinku, šupinku z onoho kapra, kterému jsem se marně snažila prodloužit život. Ale kdoví. Dobře živenému kapříkovi, který se narodil a vyrostl ve stojaté vodě, by se v ledové řece stejně nejspíš nelíbilo. Snad by si i dokázal najít nějakou potravu, ale kdoví, zda by byl skutečně šťastný. Mohou být ryby vlastně vůbec šťastné? Vědí, že mají úděl skončit na talíři? Mají nějaké pocity, něco, co se pocitům aspoň vzdáleně podobá? Co si tak může myslet akvarijní rybička mezi čtyřmi skleněnými stěnami, ze kterých není úniku. Napadne ji vůbec někdy, že je v podstatě jenom vězněm lidských rozmarů? Není to přece její chyba, že se narodila jako malý vodní živočich a ne jako člověk, který je dočista jiný a leccos má rád ve svém vlastnictví, zamčené na tucet západů.

Přestože ta moje šupina v peněžence už dávno není tak duhová a už ani trochu nezavání rybinou jako za čerstva, nepřestává mne udivovat, kolik vzpomínek jsem si díky ní dovedla uchovat. Jak nesmírnou část mého dětství s sebou po celou tu dobu nese, zamčená v peněžence, dávno oddělená od těla, které kdysi bylo živé, jako jsem teď já. A co naplat, že pořádný obnos mi v přihrádce na drobné nikdy nezajistila. Zajistila mi toho totiž ještě o mnoho více...