Egon Wiener: Zlato | Restaurace | Čím zaplatíš

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Zlato

Jedni je skupují, druzí prodávají. Kdo má pravdu? Ten, co nakupuje, nebo kdo se jej nyní zbavuje v každém obchodě s hodinkami? Čtu, že fofrem kupují. Já si osobně myslím, že kupovat je hloupost. Když ho mám, raději jej prodám. Pokud jej nemám, raději bych si měl koupit něco jiného. Zlato má sice dobré jméno, ale lpí na něm také krev.

Zlatem se platí už odnepaměti. Zlatem se platilo vojákům za vypálení vesnic i za prozrazení státního tajemství. Zlatem se platilo milenkám za mlčení, dosud se dává zlatý svatební prsten. Zlaté jsou zubní protézy. Zlatem se přikrášlují barokní sochy a rámy sakrálních obrazů. Zlatíčko je vaše malé dítě, zlato je vaše paní. Zlatá je Bulla sicilská, Zlatý bažant je název plechovky s pivem, zlato se používá v elektrotechnice, zlato se přidává v Gdaňsku do alkoholy a ten je moc dobrý. Zlatá je olympijská medaile i cena Grand prix, Zlatá Tretra, míč, lyra, zlato má zpěvačka v hrdle a kanárek v zobáčku. Zlaté flitry má nevěsta, zlatou lžičku v ústech dítě mafiána. Papež nosí na hrudi určitě zlatý kříž. Kapitalista, pokud je za vodou, má u vany kohoutky od teplé vody zlaté. Zlatokopkami mohou být i mladá pohledná děvčata pálící za vyžilými starci. Zlatobýl určitě roste, ale já nevím kde, asi někde v příkopu a zlatohlávek bude brouk z čeledi pavouků - asi ne, viď, Jano, která flóře a fauně víc rozumíš, než já…

Já ale nevím o zlatě zhola nic. Zato zlaté pero či tužka, to by nevydrželo a skončilo by v kapse sběratele. Možná i prezidenta. Investiční zlato, slitky, mince, řetízek a hodinky. Statečným generálům a princům dával zlatý meč sám pan král či prezident. Zlatem se psalo, pečetilo, pilo se ze zlatých pohárů i kalichů. Zlatem se platilo a do něj se i rylo. Ze zlata byla koruna, královský diadém, a ten, kdo je nosil, se odíval do purpuru v  plášti s hermelínem.

Zlatá karta vůbec není zlatá, přesto ji tak banka pojmenovala. Existuje i zlatá rybka a zlatá barva, tak jako stříbřenka, co se jí natírají roury od topení. Zlatý je padák, který není až tak úplně zlatý a taky není opravdový. Slepička snáší zlatá vajíčka – ani to tak neplatí. V zemi může být i zlatonosná žíla, i člověk ji může mít. Říká se „zlato na krágle“, zlatý klíč (viz Pinocchio), zlatý střevíček (viz Popelka), Zlata je dívčí jméno.

Dál jsem se nedostal a zlata mám právě dost. Je parazitující. Cpe se, kam nemá. Málo kdo odmítne zlatý dárek. Zlato je kompromitující drahý kov, hodnota, která nepomíjí. Zlato, to je divoký „Klondajk“ na Aljašce, zlaté jsou doly královny ze Sáby. Zlato bylo, co vedlo Kolumba k objevení Ameriky, zlato zdobilo kopule chrámů. I kočky mají svoje zlato.

Zlato se těžilo i u nás. Máme své zlaté hory, rýžoviště na řekách. Každá země má svůj zlatý poklad v bance. I pes má zlaté jméno – zlatý retriever. Když svítí slunce do vlasů blondýnky, jejich třpyt je tak intenzivní, že vypadají jako ze zlata…

Restaurace

V podvědomí každého z nás je restaurace konkrétní občerstvovna, kde ukájíme svůj hlad za úhradu někdy až neúnosnou. Restaurace může znamenat i obnovu čehosi. Sil. Státního zřízení. Kapitalismu, moci šlechty, vojenské junty. Má restaurace je ona občerstvovna přinášející do mých útrob objednaný, pozřený a později uhrazený pocit naplnění mých současných tužeb. Hospůdka pod Ještědem. Nádražní jídelna, bufet, hotelová restaurace, putyka, gril, rychlé občerstvení. Tam všude najdu, co očekávám a zaplatím víc, než jsem čekal…

Kdysi se žilo skromněji, ženy pracovaly doma, vařily. Na školní výlety jsme si z domova brali studené řízky a chleba se salámem. Limonáda stála dvacet haléřů. Tři kačky stačily i na pohled se známkou, přívěšek na klíče a zmíněnou malinovku dvakrát.

Poprvé jsem byl na obědě v opravdové restauraci na školním výletě, někdy na začátku padesátých let v Hřensku, pod Pravčickou bránou. Dnes tam vůkol je vše zavřeno. Nikam se nesmí, padá kamení. Noblesní restaurace, předzahrádka, nahoru na Pravčickou všude zákazy. Venku na stařičké lavici jsem konzumoval svou první hospodskou polévku, co voněla a chutnala úplně jinak než ta maminčina. K tomu byla rajská a dva knedlíky. Miluji rajskou, od té doby jsem lepší nejedl. Žel, doma jsem se tím neprozřetelně pochlubil. To vše bylo v ceně školního výletu. Těch maminčiných slz bylo moc: „Tak já, tatínku, neumím vařit. Náš pan syn chodí po hospodách a ono mu tam šmakuje víc jak doma. Já tady dělám, co vám na očích vidím, třeba tu tahoňu a mladej, že polévka voní, fuj, je to samý maggi, „volezlý“, kosti a pořád dolívané…“

Co na to strávník řekne, když je mu osm a je mu maminky líto? Táta to ani neposlouchal, četl si noviny. A to ani maminka nevěděla, že jsem si řekl panu vrchnímu, jestli by mi nepřidali v kuchyni trochu omáčky. Vrchní se mi uklonil, založil jednu ruku dozadu, druhou vzal talíř, odkvapil a za chvíli přinesl talíř s novou porcí omáčky a jeden knedlík, prý na vytření. A znovu se uklidnil. A řekl: „Bude si mladý pán ještě něco přát? Mám přinést kartu?“ Byl jsem syt a nonšalantně, jako v kině, jsem mu pokynul a propustil ho. Ale tohle jsem už doma neřekl. To jen učitelky, školní dozor, to roznesly po Machníně, jak jsem proháněl číšníky na výletě, babizny ukecaný! Naštěstí se to maminka dozvěděla už v jiné podobě. Že jsem praštil příborem, že je to maso nedovařený. Fakt je, že mi přinesli ostřejší nůž a párátka. Což moje nové, druhé, ještě nekompletní zuby ještě nepotřebovaly.

Jó mládí… a kolem rostlo plno malin nezralých. Nohy nás ještě nebolely, brýle jsme ani jeden nenosili. A co to byly alergie, klíšťata, otylost a přeslazené limonády, to jsme netušili. Bylo nás všude plno. Třídy ve školách praskaly ve švech. Po třiceti od první třídy do deváté. Pravdou je, že jsme se nenudili. Kroužky byly zadarmo. Báječný pionýr, družiny přišly až později. Nebáli jsme se vylézt do koruny stromů, srpem jsme sekali trávu králíkům. Nosili jsme celé léto krátké kalhoty a k tomu švédské košile vpředu na dva knoflíky. Práce bylo na vesnici vždycky dost.

Ve školní jídelně, mi to později došlo: „Chutnalo mi, paní kuchařko, jako od maminky…“

Čím zaplatíš?

Koruny nebo eura? Snadná pomoc, berou obojí. Za oblíbené Marie Terezie (1740 – 1780) to nebylo tak snadné. Číšník v restauraci musel mít za ušima, pokud nechtěl prodělat kalhoty. Mince (papírové peníze a karty ještě čekaly na své zrození) se dělily podle měnového systému a kovu, ze kterého byly zhotoveny. Určitě se pan vrchní zaradoval, pokud mu host platil dukátem. Ten byl ze zlata, ale musel si dát pozor na váhu mince.

Stříbro v této době mělo svůj základ ve dvou vzorech a to podle váhy mince v kolínské nebo vídeňské. Platil-li někdo číšníkovi v Praze kolem roku 1750, bylo na něm, pokud bral i mince měděné nebo později i nejhorší nouzové mince z cínu. S dukáty problém nebyl. Ze stříbra se razily tolary a groše, jedno a půlkrejcary i  patnáctikrejcary. Tři krejcary to byl jeden groš. Dále se platilo půltolarem, šestikrejcarem. Od roku 1754, stále ještě za Marie Terezie, se objevila další měna - stříbrné mince konvenční měny. Lišily se od těch předcházejících stříbrných tím, že za rohem ražby mají vyražen i ondřejský kříž. Sortiment, čím zaplatit, byl později rozšířen o další mince. Stříbrný třicetikrejcar, dvacetikrejcar, sedmnáctikrejcar, desetikrejcar a sedmikrejcar. Přibyl i tzv. výtěžkový tolar konvenční měny. To ale vrchního až tolik nezajímalo.

Ten, kdo měl povolení razit, musel použít kov vytěžený na svém pozemku. I tak, aby měl účtující kalkulačku. Ona to neměla lehké ani samotinká česká královna Maruška (Terezie). Ke všemu, co se s měnou dělo, musela vydat příslušný ferman a jak jí to šlo! Zatím, co dnešní parlament není schopen přečíst ani příslušné dokumenty, které schvaluje a novelizuje. Ach, kde je ta doba absolutistické monarchie, Františka Lotrinského, Marie a jejího syna Josefa, který to vše dovedl až k absurditě a nadčasové dokonalosti hodné ateisty?

Víte, jak byly ty mince krásné? Marie měla krásné poprsí a to na mincích té doby krásně vynikalo. Bylo mohutné jako pohoří. Však se také tolary s jejím portrétem razily ve Vídni celá desetiletí i po její smrti. Beduíni a Arabský poloostrov jím byli doslova zamořeny a platilo se jimi hodně dlouho, a nejen tam. Ještě dnes jsou lákadlem pro sběratele a monarchisty. Doba Marie Terezie a osvícení Josefa II. se stala věkem samého překvapení.

Tak se přihodilo, že se pomalu od zlata a stříbra přešlo k papírovým penězům. Řekněte sami, co je lepší. Drahý kov je přece znakem solidnosti, něco váží. Papírem si v době krize můžeme tak akorát v nejhorším utřít … brýle. Na našem území se platilo i mědí. Platidla byla zavedena do oběhu během roku 1760 a už rok předtím se ve zkušební ražbě v Čechách objevil český haléř a grešle, později krejcary. Grešle, to bylo v přepočtu tři čtvrtiny krejcaru nebo tři české halíře. Trochu složité.

Někdy si říkám - není lépe lidem, co nic nemají? A protože tehdy lidé opravdu kalkulačky neměli, měli různá počítadla, sčoty a ty jim mechanicky bez proudu a baterií výrazně pomáhaly. A s těmi cínovými mincemi si nedělejte hlavu. Ty se razily v Praze pouze za Prusko-rakouské války při obležení Prahy roku 1754 a 1757 a rychle z pultů zmizely. Pokud jsem zasil do vaší hlavy trochu nepokoje ve věci čím a jak platit, vězte: Navždy jsou ztraceny časy platby zlatými dukáty a stříbrnými tolary. Teď už budeme platit kartou či „keš“, papírovou hotovostí. A je fuk, je li to koruna nebo euro. Asi to tak přeci jen bude lepší, i když nikdy se nemá říkat nikdy.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Miroslava Vávrová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 11. 2011.