A nyní mohu pokračovat v dalších, většinou opravdu příjemných a úsměvných příhodách ze studentského života, který přes velmi nepříjemná padesátá léta pro nás patřil k nejlepším létům našeho života. Tak tomu ale bylo asi vždycky, v každé generaci. Prostě volné studentské mládí, které se tak trochu podobalo Stříbrnému větru Fráni Šrámka.
Shodou okolností se právě v té době se poblíž naší fakulty Na Karlově natáčel tento nádherný film Václava Kršky s Eduardem Cupákem a pro nás nezapomenutelnou Janou Rybářovou. A mimochodem - s tím hrozným Přemyslem Kočím nás Janička pěkně naštvala! Ejhle - opět se ukazuje, že bude dobré, když nějaká ta známá jména – dnes by se řeklo celebrit – budu přece jen připomínat. A že to budou opravdové osobnosti, kterým ty dnešní „celebrity“ nesahají ani po kotníky, to snad netřeba zdůrazňovat.

Opusťme tedy nyní na chvíli svět vysokoškolských poslucháren, kolejí a menz a vrhněme se do víru velkoměsta – tedy zde samozřejmě pouze ve vzpomínkách.
Když jsem ještě nebydlel s partou, navštívil jsem nejvíce divadelních ba i operních představení. Někdy s kamarádem, někdy se svou „čerstvou“ švagrovou a někdy i sám samičký. Manželka bratra bydlela na svobodárně a oba měli slíbený „bankovní“ byt v Praze. Pak jim to ale nedopadlo a svůj společný rodinný start měli v Olomouci, kdy mě učinili strejdou. Ale to sem vlastně nepatří.
V tom prvním roce jsem shlédl celou řadu skvělých inscenací na všech scénách Národního divadla i v Městských divadlech pražských. Jen namátkou pár střípků – Čapkův Loupežník s Karlem Högerem, Molierův Lakomec s Františkem Filipovským, Majakovského Horká lázeň s Rudolfem Hrušínským. Nesmím pak zapomenout na Mamzel Nitouche s Oldřichem Novým a Paní Marjánku, matku pluku s Vlastou Burianem v Karlíně. Pokud někdo v tomto výčtu postrádá Divadlo na Vinohradech, pak asi zapomněl, že tehdy to bylo pro nás zcela nekoukatelné Divadlo československé armády. Nemá cenu srovnávat tehdejší ceny vstupenek s těmi současnými, ale ty relace by byly zajímavé. V roce 1954 jsem si dokonce krátce a bláhově vedl jakési účetnictví, které jsem občas předložil rodičům. A i ti se divili, když četli k jednomu datu – Čert a Káča s limonádou – 3,80 Kč! Byl to samozřejmě nejlevnější lístek na „bidýlko“ na galerii a limča za kačku. Sem by možná dobře zapadla i vzpomínka na první veřejná televizní vysílání.
Někdy na přelomu let 1953/54 se objevil na rohu ulic Lazarské a Jungmannovy ve výloze „Elektry“ náš první televizor s obrazovkou zvíci nepatrně větší pohlednice. A tam jsem shlédl z chodníku, přesněji ze zábradlí, první film s Vlastou Buriánem - Funebráka!


A někdy v téže době se objevila na pražských divadelních prknech opět první satira. Po pouhých třech letech působení zaniklo známé Divadlo satiry „zásluhou“ jen asi čtyř inscenací hry V.Blažka – Kde je Kuťák, a tak po dalších pěti letech se jako zázrak objevil v Divadle E.F.Buriana Jelínkův Skandál v obrazárně. Počátkem padesátých let zpívaly snad všechny svazácké soubory písně jako Zítra se bude tančit všude, Šel Frantík kolem zahrádky a podobné „songy“, na které jsem už vzpomínal ve střípcích gymnaziálních. Ze své slábnoucí paměti ale nemohu nevyhrabat skvělou parodii z toho Skandálu. Bylo to tango Traktoristka, které dodnes dávám k lepšímu na už řídnoucích sedánkách:

Po směně když k tobě jedu, trolejbusem z Bohdanče.
Unaven být nedovedu, je mi jako do tance!
Kolem mne ruch budování, slunko nad hlavou,
Tak po vykonané práci, jedu za tebou.

Ve svých tvrdých dlaních, vyměním soustruh za ručku tvou,
Traktoristko vzorná, moje píseň letí k tobě tmou.
Do ouška ti šeptám, když tě večer vídám,
Lány tebou pozorané, že vždy ve snu líbám!
Pro splněné normy, jsi mi dražší den ode dne víc,
Tys má traktoristka, údernice z Pardubic!

Myslím, že tomu není co dodat …

♦♦♦