V prosinci loňského roku byla v divadelním klubu Kolowrat Praha uvedena v život 71stránková kniha dvojjediného názvu – Zrcadlení (s podtitulem Nástin monografie Jiřího Kaloče) a Dopisy (význačných osobností, přátel a kolegů), kterou připravilo sdružení BJORK s vročením 2011. Stalo se tak po představení Shakespearova Richarda III. v Tylově divadle, když jejími křtiteli (nechť je tu užito toto slovo z úcty k Jiřímu Kaločovi) byli Ladislav Mrkvička, Jiří Štěpnička a Richard Krajčo.To za účasti generálního ředitele Matrixu Libora Buriana s chotí a dalších představitelů této firmy.

K první části knihy, tedy monografii Jiřího Kaloče z pera univerzitního profesora Petra Wittlicha Zrcadlení - Nástin monografie Jiřího Kaloče, uvedené v roce 1998 stejnojmenným sdružením na trh v pražském knihkupectví Franze Kafky: Už tehdy bezprostředně poté vznikl nápad připojit k ní i odezvy na Kaločovu tvorbu. Nu a tady tedy v této nové knize je těch vyjádření význačných osobností českého kulturního života 144, počínaje od kunsthistoriků, představitelů galerií, muzeí a vysokých škol přes lékaře, virtuozy, herce, muzikanty, sochaře i malíře po erudované výtvarné redaktory. Za ty všechny ocitujme jen jednu odezvu, je od Radovana Lukavského: Každý obraz je tu ne pouhým zrcadlem nastaveným realitě, ale opravdu vnitřním zrcadlením skrytých krás krajiny, lidských zážitků a citových událostí. Jsou to obrazy, které nás lákají k ponoření do hlubin malířova snového vidění, a jiné, které nás zvou k účasti na čiré malířské meditaci. Prostě obrazy, které divákům mohou přinést tiché chvíle očisty od banalit všedního světa a povzbudit jejich ušlechtilejší hnutí. Tak i jejich krása zahleděné zušlechťuje.

K Wittlichovu textu: Zdůrazňuje, že Kaločova tvorba je nezaměnitelná, je si svá v kontextu moderního českého i evropského malířství a v širším slova smyslu i výtvarného umění jako takového. Připomeňme v té souvislosti nedávno vydanou 141stránkovou knihu s podivuhodným názvem Socha domu Jiřího Kaloče, jejímž autorem byl historik umění a architektury docent AVU a její emeritní rektor v letech 1997 - 2003 Jiří T. Kotalík. Uvedení oné publikace mělo tehdy přímou návaznost na Kaločovu výstavu, která byla zahájena v pražském Divadle bez zábradlí pod názvem „Inspirace pro nástěnnou malbu a Socha domu“. On totiž artefakt s názvem „Socha domu“, Kaločovo architektonické dílo, oceněné v rámci projektu „Praha – evropské město kultury 2000“, je uváděn vedle dnes už slavného Tančícího domu na Rašínově nábřeží v Praze i rekonstrukce Obecního domu v Praze jako příklad moderní architektury, a to pro svůj architektonicko – duchovní rozměr. Do té doby jen odborníci (a samozřejmě místní lidé) věděli o tomto skvostu, budovaném od roku 1967 z ruiny staršího vesnického objektu a skrytém ve svahu na samém okraji Vrbice, vesničce se 129 obyvateli za Kostelcem nad Orlicí. Za 39 let ji Jiří Kaloč proměnil s vynaložením nezměrného množství energie v duchovní místo, které se stalo esencí Kaločova uměleckého směřování a prostorem pro celou řadu konceptuálních realizací. O to víc udivující, že Jiří Kaloč není architekt, ale malíř.

Jiří Kaloč (*1944 Sezimovo Ústí) prošel martýriem opakovaného nepřijetí na Akademii výtvarných umění, po němž pracoval i jako pomocný dělník, až nakonec přece jen toto studium v ateliéru Karla Součka završil v roce 1976. Nyní je čestným akademikem s medailí Franze Kafky, v současné době žijící střídavě v Praze a ve Vrbici, nenápadný (až do roku 1977 neměl potřebu vystavovat), mimořádně citlivý a přitom houževnatý, cílevědomý a nesmírně pracovitý. S jeho pracemi jsme se měli možnost setkávat za posledních více než třicet let na desítkách samostatných výstav především v Praze, ale také v Liberci, Brně, Mostě, Havířově, Kostelci nad Orlicí, Rychnově nad Kněžnou, Hradci Králové, České Třebové, Zlíně a Vrbici, a pokud přidáme účast na výstavách, pak by byl výčet ještě širší. Vyjmenujeme-li jeho realizace, pak – kromě Sochy domu a exteriérových realizací – jde o malby na deseti vnitřních dveřích Geriatrického centra v Týniště nad Orlicí, malby na Zeleném domu v Olomouci, interiér dvou soukromých vil (v Praze- Černošicích a v Jílovišti u Prahy) a nástěnné malby v interiéru bytu v pražské vinohradské vodárenské věži.

Buďme za něho asertivní; on by to neudělal: 1994 Cena a medaile Masarykovy akademie umění, 2000 Mezinárodní cena Salvadora Dalího za mimořádný přínos v oblasti výtvarného umění, 2001 Mezinárodní cena Evropské unie (European Union of Arts) za výtvarné umění, 2005 čestný diplom a titul čestný akademik za dílo v oboru malířství mu udělila Národní akademie umění a kultury IL ROMBO v italské Averse, 2003 mu „Evropský kruh Franz Kafka Praha“ předal Evropskou medaili Franze Kafky s diplomem (European Medal of Franz Kafka) za dosavadní uměleckou tvůrčí práci v oblasti malby a architektury; ta ten rok byla udělena čtyřem laureátům – dvěma zahraničním a dvěma českým - dramatikovi Vlastimilu Venclíkovi a Jiřímu Kaločovi. Na dokreslení: Mezi držiteli této medaile jsou i Miloš Forman a Steve Spielberg. Nezapomeňme ani na ocenění jeho Sochy domu na výstavě „Česká architektura 1989 – 1999 očima kritiků“.

S Komenským buďme názorní o autorových nástěnných malbách ve vrbické Soše domu: jejich délka 10 metrů, výška 4 metry a šířka 6 metrů, názvy Tradice (na nejdelší stěně, plné venkovské symboliky) a Současnost (na levé a protilehlé stěně). Asi nepřekvapí, že jejich motivem je krajina kolem Vrbice, lemovaná horizontem Orlických hor.

Zkusme domyslet: Kdyby takové obrazy viděli návštěvníci v Metropolitním muzeu, byly by naprosto jedinečné a odlišitelné od všeho, co je v současné době na výtvarné scéně prezentováno. Prostě originální, původní – ostatně takoví velikáni, jako např. Rembrandt či Leonardo da Vinci, zpravidla tvořili ve své lokalitě v určité době, ve svém regionu, který je více méně obklopoval. Jestliže bychom řekli, že Rembrandt příliš moc necestoval, jádro jeho tvorby bylo přímo v lokalitě, kde žil a tvořil, a přesto výsledek tvorby má světový rozměr. Nabízí se možná nepatřičná analogie s filozofem Immanuelem Kantem, ten byl přece taky svázán „jen“ se svým Königsbergem (nebo chcete-li původně naším Královcem či v současné době Kaliningradem), a přece jeho výrok jsou dvě věci, které mě udivují – vesmír a mravní zákon ve mně je světový. Tak mocně působí Kaločova Socha domu a nástěnné malby v něm.

Obec Vrbice, vesnička mezi Kostelcem nad Orlicí a Chocní, ve které Jiří Kaloč tvoří, mu k jeho šedesátinám udělila čestné občanství. Seděli jsme spolu ve vrbické Soše domu a on vyprávěl: „Uvědomuju si, že všichni říkají: Pane Kaloči, vy jste solitér. Já říkám, to je mnohovýznamové. Solitér byl podle mého názoru i Picasso Avignonskými slečnami. Jestliže tento obraz, vzniklý 1907, berou jako mezník moderního umění, stejně tak Kandinský tím abstraktním akvarelem naprosto přeznamenává abstraktní malbu. Ale Picasso Avignonskými slečnami skutečně vytvořil najednou něco, co v celém vývoji výtvarného umění nemělo žádnou příbuznost, snad ovlivněn černošskou maskou. To bylo úplně o něčem naprosto novém. No - a já se teď usmívám – domnívám se, že mám plno obrazů - viz reprodukce v monografii Zrcadlení nebo třeba Panoramatickou virtuální krajinu, takový zelený podlouhlý obraz. Na něm jsou Orlické hory, neboli naprosto reálná krajina, a v tom je zakomponována virtuální kompozice či chcete-li virtuální nadčasová architektura.“

Přijměte tato slova Jiřího Kaloče i jako mé vyznání: „Nic podobného jsem nikdy neviděl - a teď bych mohl mít pocit, podívejme se, tady je naprostá příbuznost s Avignonskými slečnami. V době, kdy je Picasso namaloval, o tom obraze obrovsky pochyboval, a když ho ukázal Matissovi, tak on řekl: To je nejhorší, cos namaloval. Neboli vyspělí malíři, osobití, výjimeční, ani oni nebyli sami schopni pochopit význam toho díla. I díky tomu Picasso tento obraz odložil. A buďme rádi, že ho odložil a že jej potom objevili teoretici nebo lidé, kteří uviděli velikost v jeho přínosu. Takže, víte, je to pořád o stejném, zjednodušeně řečeno - hlavně v identitě a zcela v novém vidění i zpracování. Jestliže mě někdo nazývá solitérem, a možná trošku vidí až hanlivě, že nezapadám do doby, já říkám pozor. Pod takový názor se také může vejít, že umělec je průkopník, že něco nového přináší. A tohle už určití lidé nejsou schopni pochopit a jde přitom o tak základní princip, jednoduché vidění, že kdybychom neupřesňovali rozlišitelnost, identitu, originalitu osobnosti a nový formální i obsahový přístup, pak bychom neznali Leonardy da Vinci, Rembrandty, Picassy, Chagally, prostě všechny osobitě viditelné a své. Jsou rozlišitelní, a právě proto si je pamatujeme. A pak se nabalí skupiny, plno epigonů atd. Na druhou stranu - když objevuju, a není můj program něco objevovat, on roste léta letoucí, kdy o sobě pochybujete - pořád svým způsobem překračujete svoje hranice.“

Pod tato slova se podepisuji, a proto je za něho uveřejňuji.