Z Lemberka

Nejmladší součástí bývalého okresu libereckého se stala relativně nedávno malá obec Lvová, co patřívala dříve k okresu českolipskému. Nad vsí s rybníky nad silnicí ční v prostoru s vysokými stromy hrad pevný, starý, mohutný a překvapivě krásný. Stačí vstoupit na jeho nádvoří a nestačíte se divit. V Bohem zapomenuté vesnici, v lese na kopci a tolik krásných věcí pohromadě. A ta krásná procházka lesem! Ten vejšlap vskutku stojí za trochu potu a komářího poštípání. Vůbec je tu pěkně, jako doma u maminky. Samé dveře, všude to voní, stále něco dokončují… Připadám si tu pokaždé jako někde jinde. Vždy něco nového překvapí. Ono to všechno bude o tom, že jsou tu prima lidi. Mám to odzkoušené. Hradů jsem pár viděl, a je to o tom, kdo a jak o nich co vypráví. Pokud je to nezáživné, tak bych brečel, kamže jsem to strčil nos. Jo, panečku, na Lemberku je to jiné! Mám z toho radost a musím mocně pochválit kastelánku, paní magistru Černou, která si návštěvníků hledí. Je toho moc k povídání. Pár hradních kastelánů znám, ale tenhle hrad a jeho dávní páni mají v kastelánce mocné dovolání. Je jejich arbitrem i soudcem a to její povídání má oporu ve faktech. Nic si nevymýšlí.

Otevřel jsem si doma Dalimilovu kroniku a už v ní se píše, jak se Markvartici, páni lva či lvice (Lvová), vynořili v dějinách českého státu, a co ovládli, kam dosáhli jejich paže. Pojizeří i Podještědí ve směru zemské stezky na sever od Žitavy. Dalimil říká: „Havel ratištěm štípený si získává zas štít.“

To byli velcí Markvartici, pánové lva či lvice, kteří se vynořili odkudsi z neznáma a stali se milci. Havel, zakladatel rodu pánů z Lemberka i hradu samotného z let kolem roku 1240. To on, společně s pánem z Rýznburka, nastrojil Přemyslu Otakaru II., neposlušnému synovi krále Václava I. past, takže musel s pantatínkem jednat, aby mu posléze bylo odpuštěno.

O Havlovi je známo, že si vzal ctnostnou pannu stále růžolící tváře, oděnou vždy v chatrný šat. Ta dáma však vykonala mnoho dobrého. Především založila špitál, kde nemocné i sama léčila. To po ní pojmenovali v současnosti známou studánku, kde vody čerpala. Paní se stala a to přesně v tomto pořadí, protože to jinak nejde, blahoslavenou a svatou. Víc, než si kdo může pro své dítě přát.

Voda, silně obohacená radonem i uranem, opravdu pomáhala a léčila. Na rozdíl od pacientů bych si po jisté době řekl: Dost! V nejlepším přestat! Kdo ví, zda záření v té vodě při vyšší frekvenci konzumace není až moc.

Ještě synové Havla, Jaroslav a další Havlové drželi Lemberk, Rohozec a Zvířetice. Pak pánů z Lemberka, těch původních potomků zakladatele ubylo, až vymřeli. To už jako pánové ze Zvířetic a Vartemberka v polovině šestnáctého století. Tak to chodí i v nejlepších rodinách.

Hrad ale pořád stojí. Ti další, kteří přišli, také něco investovali a hrad se má čím pochlubit. A paní kastelánka? To je třešnička na dortu v hradní kuchyni. Vždy ve formě, jako hradní zbrojnoš, pohotově připravena splnit přání návštěvníků hradu. Já jedno přání mám: Vydržte nám, prosím, paní magistro, na tom hradě hodně dlouho. Takových, jako vy, moc není.

Babičky z Machnína – námět na reportáž

Jak jistě už všichni víte z mých fejetonů, obec Machnín je úžasná a v mnohém inspirující už jenom tím, co jsem v ní zamlada zažil. Nemálo zajímavých lidí ale v Machníně žije i dnes.

Rád bych vám představil pana Karla Šípka, přítele důchodce a největšího amatérského odborníka na Boženu Němcovou - ženu, která v naší pospolitosti patřila k nejvýraznějším osobnostem českého národa. Letošní rok je rokem Boženy Němcové, připomínaný výročím 160 let uplynulých od jejího úmrtí. Je čas vzpomenout jejího přínosu národnímu obrození, toho, co dala české literatuře, nejčtenější knížku všech generací – Babičku.

Karel Šípek, co vím, má ve své sbírce snad všechna vydání Babičky, co jich kde vyšlo. Také ví o Boženě Němcové i to, co by sama do životopisu raději nikdy nenapsala. Karel Šípek objíždí kdeco, aby se seznámil s novými poznatky z jejího tajemného, vzrušujícího života. Má zálibu, kterou mu závidím. Uchopil téma, příběh, který je už tolik let aktuální a atraktivní, že jeho pátrání není nic míň než úžasný seriál nikdy nekončící. Ne nepodobný hledání Štěchovického pokladu, Jantarové komnaty či insignií Karlovy univerzity.

Machnínský sběratel toho moc nenamluví. O jeho práci vám ale o hodně víc řekne na konci prázdnin chystaná výstava v Severočeském muzeu. Umí vydat v soukromém tisku Babičku v takové adjustaci, že jste takovou ještě nikdy neviděli. Badatel amatér, který se však dopídil i takových podrobností, že mu závidí leckterý profesionální „němcolog“. Je to skutečný, opravdový a skvělý amatér, který stále hledá, pátrá, objevuje, sbírá a dnes už i vystavuje. Patří mezi ty nadšence, kteří bez ohledu na počasí, věk či hospodářskou krizi jsou živou vodou naší společenské energie hodné toho slova.

Ne politici, ale lidé jako Karel Šípek nebo Martin Chaloupka z vedlejší obce Kryštofovo Údolí, jsou zárukou, že nebudeme konzumenty pouze nekvalitních televizních telenovel bez hlavy a paty, ale i těmi, kteří přežijí ve zdraví dobu internetu, mobilů a poťouchlosti našich počítačů. Doufám, že toto zdvořilostní nahlédnutí na práci Karla Šípka z Machnína nenechají novináři ležet ladem. Že jim profesní zvědavost nenechá ujít rozhovory s tímto neobyčejně pracovitým člověkem, kterému se Babička Boženy Němcové a vše kolem ní stalo životním posláním.

Antonín Tichý ze Svobody v Podkrkonoší

„Vážený příteli, děkuji za milý, leč naprosto nezasloužený dárek v podobě Vaší další knížky. Váš blog navštěvuji vytrvale a vždy už netrpělivě čekám na aktualizaci. I když s Vámi v lecčems nesouhlasím, vždycky oceňuji Váš břitký postřeh, mnohovrstevnatý jazyk a především generačně spřízněný pohled na svět. Jen díky Vašim čtivým vzpomínkám mám občas pocit, že i já jsem s Egonem, Rudou a dalšími machnínskými kluky vychutnával život v poválečné vesnici zbavené původních obyvatel s novými osídlenci, tenkrát ještě bez zábran a naplno. Rád si občas taky vzpomenu na návštěvu u Vás s kamarádem Güntrem Fiedlerem, v bytě plném obrazů a dalších sběratelských pokladů... Skromně doufám, že se i přes odkaz na mém webu okruh Vašich čtenářů zase o trochu rozšířil.

Srdečně Vás zdravím, přeji pevné zdraví a i nadále lehké pero (klávesnice mi stále nezní dostatečně vzletně). Ze Svobody nad Úpou – Tonda Tichý www.freiheit.cz“.

Stačí pár slov od kamaráda, přítele a je to víc, než hlas kostelního zvonu. Díky, člověče, za pochvalu od chlapa, co toho tolik umí. To je to pravé nakopnutí k mým pětašedesátinám. Žádné sladké řeči, řečičky a mirabelky, ty sladké plod hříšné lásky, bastardi našich snů, prohřešků starců, kteří se starými dosud necítí.

Tvá slova jsou jako vzpomínání, má výčitka současnému světu, že nemá čas, a že sentiment patří dinosaurům. Máme teď v Liberci takovou dinosauří expozici, která ve mně evokuje předstírání, že není nic, čeho bych se bál. Jsem optimista a především jsem si vědom, že člověk by neměl být sám a neměl by mlčet, a když nemluví, měl by alespoň psát.

Příteli, Antoníne Tichý, ne já, ty tohle dobře umíš. A není to jednoduché, pokud nechceme psát pro bulvár. Tam je za bůra těch kuliček v pytlíku celá kopa. To já musím každou kuličku pohladit, vzpomenout si na jméno a kdo to byl, než cvrnknu prstem a vrátím ji do důlku svého vzpomínání na svět, který jsem znal. Svět kluků s odřenými koleny, posmrkanými rukávy Rudy Reichlů a s hloupými nápady, jak sedřít kůru ze tří stromů a čekat na reakci rodičů. Já schytal morální kázání, Ruda nářez páskem. V tom jsme se lišili. Jinak měl náš svět zrovna tolik minut, co dnes. Byl to svět lidí, kteří kolem nás chodili a viděli jen bandu, která se fláká, kope do meruny a dělá lumpárny.

Bože, jak byl ten náš svět pestrý! Jak máme nač vzpomínat! Čím vším naše generace prošla, aby si dnes mohla říci, že ničeho nelituje a mohlo toho být víc.Nesouhlasíš, Toníku, Petře, Jardo, Rudo, Milane, Pavle s tím, co chci říct? Vždyť oněch více než šedesát let nebyly jen krásné ztráty. Bylo toho mnohem víc.

Každý jsme solitér, nevídaný kus do sbírky památek kuriozit. Každý jsme hrál nějakou tu hlavní roli a byli jsme tam, kde jsme nemuseli. A že nás dneska bolí nohy... Bylo to v partu, ve scénáři napsané drobným písmem pod čarou. Tím se platí za úspěch, za prohry, za štěstí, za úsměvy. Je ještě poslední scéna, ještě svítí světla na jevišti. Za stolem sedí písmák ze Svobody, z Osla, Reykjavíku, z Moskvy a píše své mladé přítelkyni, že ji má neskonale rád, a že se za ní chystá, ať rozestele peřiny. Ať nezapíná televizi, že budou spolu a jen spolu oni dva psát dějiny. Dějiny od jednoho stolu, dějiny jedné dědiny, jedné rodiny, lidí a lidiček, aby jim nebylo smutno, ale veselo.

Ještě jednou, Tondo, děkuji. To nemuselo být, i když – proč ne?