Egon Wiener: Vodou po kolena | Staré fotky, aneb co se v pohraničí fotilo

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Vodou po kolena

Co různých lidí znám, tolik chutí mají. Předestírám, že nejsem až tak moc obézní. Vemte si jenom vývařovnu u nádraží, nádražní restauraci, bufet na perónu. Každý by jedl, ale jen těžko poznáte předem, co by si kdo dal. Mysleme, jak se dnes říká, kreativně, a posuňme se dál. Restaurace „U Radnice, Radniční sklípek, Imperiál, Zlatý lev, Plzeňská restaurace, U Medvěda, a tak dál. Co host, to jiné přání. Polévka, předkrm, hlavní jídlo, něco k pití, dezert a platit. Každý si dá něco jiného, tisíce možností a variací. Každý měl hlad, a mám ho i já.

Jak je to až divně zařízeno. Jak jsme si jinak nepodobni, a přesto, když je jedenáct pryč, vášeň a motivace k práci se ztrácí. Úředník poposedává a ztrácí orientaci, žena u přepážky nevědomky nasává nosem okolní vůně. Zákazník čte návod k sekačce a chtěl by raději bazén. Už ví, že teď to hlavní je, dobře se najíst. Ostatní počká, ukojení hladu má přednost. Mám před očima ty, co dobrovolně trpí, hladoví a trápí se dietami, když chtějí zhubnout.

Co lidí je, to různé tváře. Jen málo se jedna podobá druhé. Jako když o sebe třísknou dvě krásné karoserie. Ani vzorní premianti se nestačí divit, jak se na ničem neshodnou. A přitom spor je zábavou i hrou.

Každý jsme jiný, osobitý. Každému chutná něco víc než druhému, přidá si sůl, maggi, pepř, majoránku. Jak se pak jídelní lístek podobá zprávě o dopravní nehodě! Čím víc svědků, tím širší nabídka pohoštění. Je jako olympiáda z matematiky, jako příklad z geometrie, nebo z algebry. Pokaždé mi vyšel jinak. Málokdy se sejdeme na stejném výsledku.

Vezměte si jen barvu očí. Co barev a chutí má obyčejná voda, vzduch, co dýcháme. Stačí si odskočit do lesa, přivřít oči a dýchat, dívat se kolem a něco si přát. Třeba aby každá jedna hvězda, z nebe co padá, nebo co svítí, byla jiná. Mám pocit, že tak nějak by to mělo být i v budoucnu. Nic na tom neměnit. Být každý úplně jiný. Pestrobarevný. Voňavý po tisíci vůních, veselý i smutný, oholený i zarostlý, mluvka i nemluva. Mít radost z pěkné knížky, zaplavat si, ale i pohladit malé štěně, pochválit Aničku. V tom asi bude naše síla, síla přebrodit řeku vodou po kolena.

Staré fotky, aneb co se v pohraničí fotilo

Jsem ze Sudet a tím je řečeno hodně. Aspoň těm, co si začínali s fotkami pár roků po Druhé světové válce. Tak, jako se tu kolem nás povalovala spousta ručních zbraní, dýk, pistolí, bodáků a šavlí, tak po Němcích měl každý kluk od táty, z půdy, z rozličných komor i nějaký starý německý foťák.

Já ho měl od táty. Táta si koupil nový český, značkový – Flexaretu a starý trofejní fotoaparát šel do bazaru, kde později skončila i Flexareta. když táta zanevřel na focení. Ale byly časy, kdy patřilo k bontónu, aspoň u nás, co jsme žili na vsi, mít motorku se sajdkárou a foťák. Pán domu, otec, naložil rodinu, což bývali dva dospělí a jedno až tři děti, v neděli na motorku. Vzal foťák a odjeli jsme na Frýdštejn, z kopce dolů na Malou Skálu a potom buď přes Turnov, nebo přes Železný Brod domů. A přitom se fotilo a poznávaly se okolní strmé kopce, restaurace a konzumovalo se jedno až dvě sedmistupňová piva a bezpočet červených limonád.

Bylo jich víc, ale já osobně vím o dvou plných krabicích od margarínu. Dnes se svět krabic počítá na banánové. V mém mládí byla standardem ta margarínová. Dvě takové byly až po okraj plné fotek, které dělal ten už tátův nový foťák. Já se držel v pozadí. Táta měl na prsou foťák, na hlavě radiovku s anténou, jako pejsek, co větří bezvětří. Tak jsem si ho jednou zvěčnil hned, jak slezl z motorky, tím mým trofejním foťákem. Faktem je, že tak nějak byl oblečen tehdy každý druhý. Vidíte, jak se ten svět změnil. Škoda, že jsem nezačal fotkami plnit třetí krabici od margarínu. Bylo by na co vzpomínat ve velkém.

A máma, ta začala tátovi fotky vyčítat. Že foťák má každý, že soused už má kameru - Admiru „osmičku“. A táta, jak o sobě s oblibou říkal: „Já starý trouba jí vyhověl.“ Film se stále trhal a byl všude a to už bylo nad mimo moje chápání. Na filmu je vidět, že nastupujeme do vlaku, jak na nás hrozí výpravčí, vystupujeme na rozhlednu, máma hledá peněženku a já ukazuju, že chci taky jíst a pít. Nebo, proboha ty „zrežírovaný“ příhody, ze kterých mne rozbolela střeva. Já to nehrál, hledal jsem, kam se ukrýt, kde bych si ulevil. Zachránilo mě učení a potom dvouleté vojenčení. Jinak bych skončil v blázinci. Táta si našel ještě lepší kameru a lepší promítačku. Já dostával kopřivku, jen co se doma o těhle věcech začalo mluvit. Chápu, co v těch letech vyhnalo mladé Francouze na barikády a Američany bojovat do Vietnamu. Měli podobné rodiče a toho domácího focení a natáčení měli taky dost.

Jinak to ani skončit nemohlo, než digitálním foťákem, a vyhozením doslova a do písmene všeho, všech těch krabic plných starých fotek, domácích fotolaboratoří, promítaček a kamer. Tátové a dědové - neúnavní pováleční fotografové, už nefotí. Zděšeně přihlíží z nebe, kam se svět žene, a proč naše generace masově nefotí, proč jenom telefonuje, esemeskuje a co v tom vidí? Oni byli jiní borci. Měli své „temné komory“ a v nich svá úžasná tajemství, o kterých maminka neměla ani ponětí. Viď, tatínku…

foto: drinkdoctrine.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 11. 2012.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.