Egon Wiener: Housle | Táta – kus životopisu

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Housle

Mám právo vůbec o nich psát? Já, ten, který nemá hudební sluch a ví, že hrát na ně není jen dřina, ale od kohosi nahoře – dar. Poprvé jsem uviděl housle v první třídě při zahájení školního roku v září roku 1953 v Machníně. Pan řídicí učitel měl dlouhé štíhlé prsty a sako na rameni odřené. Obratně vyndal cosi z pouzdra – to cosi byly housle – založil je pod bradu a začal hrát. Vsadím se, že všem nám vesnickým dětem v tom okamžiku srdce zůstalo stát. Slyšeli jsme housle poprvé a byl to zvuk, který dráždil zeď i podlahu a škrábal kamenem o sklo, a pálil jako kopřivy, jako když strčíš nohu do vařící vody. Trhal nám zuby, tahal za vlasy, škrtil a dusil. Vyvalenýma očima jsme ten prapodivný neznámý zvuk přijímali všemi póry těla. Oči na stopkách, ruce složeny za zády ani jsme nedýchali. Svět kolem nás se zastavil. Řídící Jiránek náhle přestal hrát, podíval se na nás nechápavě a zeptal se:,,Vy jste ještě neslyšeli nikoho hrát na housle?“ A my, vyděšení machnínští vesničtí prvňáčci, jsme řekli poprvé jednomyslně celou větou:,,Neslyšeli, pane učiteli.“...

Učitelé, dnes prvního stupně základní školy, tehdy národní absolventi čtyřleté pedagogické školy, museli hrát na hudební nástroje. Kde jsme se měly my, děti většinou vesnických dosídlenců, dozvědět něco o houslích, nebo o klavíru? Televize nebyla a rodiče většiny dětí neměli nic jiného, než stavení po Němcích, ve kterém bydleli. Z rádia a vesnického tlampače na sloupech jsme slyšeli hudbu, ale jak jsme měli vědět, jak vypadá ten či onen hudební nástroj? A tak jsme tam seděli s pusou otevřenou a zírali, jako ještě v budoucnu mnohokrát.

Škola nám dávala informace, ke kterým jsme se jinak dostat neuměli. Kdo z rodičů věděl víc, než tenkrát my? Co vím, tak v celé obci neměl maturitu nikdo. Snad jenom holič pan Jůza. A možná ještě oba učitelé, řídící s manželkou a učitelka Krauskopová, která s nimi přišla z Prahy. Všichni přišli do obce v roce 1953 z Prahy na umístěnku ze střední pedagogické školy, která je opravňovala učit na prvním stupni.

Mé další setkání s houslemi bylo, když jsem viděl hrát orchestr v divadle F. X. Šaldy v Liberci, který nebyl v plném obsazení. Bylo to na divadelním odpoledním představením pro děti. Těch pár hudebníků, kteří jistě byli otráveni, že musí hrát v neděli odpoledne, ve mně zanechalo silný dojem. Hlavně ten, že interpreti jsou příliš hluční a hlas hudebních nástrojů mi je nepříjemný, drásající, vítězný a vše přehlušující. Utvrdil jsem se v tom, že hudbě nerozumím a že dvojku ze zpěvu už budu mít navždycky. Na tom se skutečně, jak se později ukázalo, nic nezměnilo. Zpívat dodnes neumím a hrát jsem se na žádný hudební nástroj nenaučil. Chyba bude na mé straně, neboť později, jsem vždy patřil k těm, co obdivovali interprety a hlavně samotné hudební nástroje. Jejich dokonalý tvar, opracování, glazuru, lesk a umělecké zpracování. Hudba samotná mi zůstává trvale zamčená devaterými zámky.

Housle jsem rovněž viděl na obrazech Marca Chagalla. Hrál na ně vesnický chlap v dlouhém kabátě s bláznivou čepicí na hlavě. Tehdy jsem uslyšel hrát hudbu i z umělcova obrazu v galerii Pražského hradu. Slyšel jsem a viděl lapku, rytíře Dalibora, hrát na housle v okně vězení ve věži Daliborce. Pruského krále, jak v Berlíně hraje sám na známém obrazu. Doma mám staré šelakové desky s otáčkami 78, kde hrají na housle slavné italské hvězdy z konce 19. a počátku 20. století. Snad největší dojem na mně udělali současní ruští, židovští či gruzínští hudební emigranti, kteří zaplavili Evropu, Izrael i Severní Ameriku sličnou muzikou.

Slyšel jsem, že patří k nejlepším, co z Ruska kdy přišlo do světa. Spousta jich hudbu učí v hudebních školách, hraje v nejlepších orchestrech světa. Samozřejmě hrají i v Čechách. V libereckém divadelním orchestru, v hudební škole hrají a vyučují. Slyšel jsem, že velmi dobře a že jsme jim právem vděční, že ubývá na světě těch, co uviděli housle až nástupem do školy a byli odkázáni na interprety, co učili a sami neuměli.

Tak si myslím, že hudba houslí a těch především, patří ke kulturnímu celosvětovému dědictví. K lidem, co pro samotnou radost z hraní hrají ostatním i sobě. Tak nějak by to mělo být i v budoucnu. Slyšet hudbu, housle, klavír i ostatní, co hrají k oslavě lidí, práce, štěstí. K oslavě církevních i světských svátků k poklidu svátků chanuka i vánočních. Dá se to říci i tak, že hudba sbližuje názory i národy a hudební hluchouny, s těmi, co hudbu po právu milují...

Táta – kus životopisu

Uměl všechno a aspoň v mých očích byl velikým. Moc nevyrostl. Vyučil se tkalcem, čím taky, když se narodil v Liberci. Doma se mluvilo, jak jinak, než německy, a s druhou půlkou mišpoche česky. Když mu bylo třináct, měl bar micva v synagoze. Kde jinde, než v Liberci. Dnes na tom samém místě stojí synagoga nová. Táto, to bys koukal a vlastním očím nevěřil.

Když Němci sirkami a benzínem zničili tu starou, zůstala po ní jen rovná plocha. Tety, strýcové a bratranci, co do ní chodili, skončili v Osvětimi, odkud se už nevrátili. Tatínek přežil a jeho bratři taky. A Němcům pěkně zatopili v Tobruku, v Monte Casinu, v Rusku, u Dankerque...

Po válce už táta netkalcoval. Mám doma jeho fotku, co visela na desce cti Největších soustružníků Totexu Chrastava, nalepenou na prkénku. Stojí tam u soustruhu v módní radiovce s anténkou, co trčí vzhůru, ale zapomněl, že když si sundal soustružnické brýle k  focení, že si je zase musí fofrem zpátky nasadit. A protože si na to v euforii nad fotkami nevzpomněl, už za půl hodiny ho vezla sanitka do liberecké nemocnice na oční. Ocelová špona se mu zasekla do oka a vyndat ji museli silným magnetem v nemocnici.

Totex Chrastava to byl v životopisu táty pojem. Se zpěvem španělských písniček tam zavítali i Kučerovci. Do práce táta jezdil střídavě podle počasí... Na kole, vlakem, na motorce. Dalo se jít i pěšky z Machnína do Chrastavy, dobré čtyři kilometry. Po výkonu trestu z let padesátých tam začal jako soustružník a po žebříčku stoupal výš a výš. To už byl mistr elektrikářské a nádvorní party a taky topičů v kotelně. Stará kotelna i s vysokým komínem stála původně pod tratí. Z vlaku bylo vidět na lopaty a na haldy uhlí.

Tehdy byly pátky bezmasými dny v celé republice. Všude se mělo vařit pouze ze zeleniny. Žádné maso, kterého bylo v padesátých letech v Čechách tak málo. Závodní kuchyně vařily opravdu jen luštěniny s vajíčkem, (to bylo veselo), buchtičky se šodó, nudle s mákem či zemlbábu a zeleninové polévky. To tátovi zas tak nevadilo, protože byl vegetarián, a pořádný eintopf, což byla věda, uměl uvařit jen on sám tak, aby v něm lžíce stála.

Ovšem ten zákaz masa v pátek nerespektovala kotelnická parta a každý ten bezmasý den pekla, smažila a vařila nějakého pejska. Vůně z  pečeného masa se táhla Chrastavou po celém městě, ulicemi, zahradami, až po národní výbor. Tam si rovněž utírali sliny z brady a smažit, vařit a dusit psa jim zakázali. Totexačtí kotelníci, muži od lopaty a od rány, se jim hlučně vysmáli a táta v tom lítal s nimi. Ještě, že mu uvěřili, že je vegan, ale i tak mu to spočítali. Neuměl pracující vést, přesvědčit, aby ukončili psí zabijačky a hody, na které chodili rádi i místní potentáti, kteří pozvání nikdy neodmítli.

Svět se nezbořil. Táta přešel do podniku Zelenina Terezín a prodával zelí, kedlubny a květák a byl opět mezi svými.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Hanka Křivánková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 02. 2012.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.