Zač se dříve učilo

Kdo chtěl před sto šedesáti lety učit na vesnické malotřídce, musel začít od píky, jako pomocník, mládenec u staršího kolegy. A i na toto „povýšení“ se čekalo pět let, ale ono to ve srovnání s dneškem vlastně nahrazovalo pětileté studium na pedagogické fakultě. Takový učitelský mládenec byl vlastně měl dnešní titul Mgr. Však na to měl od vrchnosti také dekret.

Jak takový život mládence vypadal, to si Vám dovolím přiblížit citací ze „Sbírky všelikerých textů Josefa Kajetána Tyla“ z roku 1844, kde autor naší hymny v dopisu školního mládence píše, co vše mladý pedagog za práci „za katedrou“ obdrží:

„Ročně tu mám swých 20 rýnských. Z koledy a pomlázky dostanu třetinu, ze Řehoře polowičku, protože budu sám medvěda dělat a co wytlučeme o poswícení, z toho mi slíbil starý (starší kolega) ošatku koláčů a tolar na novou podrážku.

W poledne jídám u něho, ráno člowěk mnoho nepotřebuje, a wečer se pozwu do piwowáru nebo do mlejna. Obden mohu také do hospody wrazit i tam za mne wždycky někdo sklenici piwa nebo kus chleba a syreček za mne zaplatí.

Kabát nosím teprwa půldruhého léta, kalhoty jsou dobré, a na swátek mám ty wybledlé ankýnky. Postel moje stojí w školní swětnici za kamny, a tak mám pohodlí, jaké si jen žádati mohu. Sousedi mi přejí. Já si ale také swatě umínil, nežli jsem do školy jen pách, že budu dětí jenom jednou za den bít a proto by mne teď matky radostí na rukou nosily.

Starý Piskálek (starší kolega) je práwal rok do roka ráno i odpoledne, a proto si také dělám welkou naději až jednou skapne, že mi zdejší místo neujde“…

Až to rozdejcháte a přestanete brečet, případně řvát smíchy, pak si dovolím pokračovat v citaci dopisu o pár řádek dál:

„Ostatně umí náš starý se zdejším lidem chytře zatáčet. On s ním pije, on s ním louská nowiny, on s ním cwikuje, řeč přijde k řeči a za dobré slowo zaworá mu Kuba ten kousek pole. Filip mu to zaseje a sklidí, Matěj vymlátí. Což mu také schází? Pomysli jen: Má dwa kabáty a ženu pochowal. Doma mu teď uklízí dcera. Musím se dát wždycky do smíchu, kdykoliw si wzpomenu, že jsem jednou kdesi četl, jak prý je swrchowaný čas, by se wůbec na zlepšení stawu wesnických učitelů pomyslilo. Blázni byli, kordy měli! Jako by jim něco scházelo!“

Pokud jsem nenaletěl a Wáclaw Mrskáček, pomocník we škole wesnické, dopis Jiříku Šwigalowi skutečně napsal, pak je to mazec. Pokud je to pokus Josefa Kajetána o ironii a nadsázku, pak jsem mu uvěřil. Proč by nemohl být mladý učitel spokojený? Proč by nemohl být rád, že má práci, perspektivu a dobré zázemí? J. K. Tyl totiž k dopisu ještě přikládá dovětek: „K tomu listu není potřeba welikých wýkladů. Je to nejčistší wýlew mladého, pro swé powolání plápolajícího srdce a člowěk se nemůže jakéhosi nábožného pohnutí udržet. Já se dal přitom radostí do pláče.“

A tak já nevím, na čem jsem. Je to satira, je to horoucí srdce podle Dzeržinského, je to hloupost či pravda? Bylo by úžasné mít takového spolupracovníka, loajálního společníka ve firmě. Co by kdokoli dal za to, moci se spoléhat na perspektivu, kterou mu dnes nikdo nezaručí! Nemít strach z extremistů, z nezvedených agresivních žáků, z drog a fyzického napadení. Mít jistotu zajištěného stáří v obci, kde mě mají všichni rádi, kde jsem každého učil a každého znám. No, řekněte, neláká vás taková budoucnost? Já bych některé občanské výhody a svobody oželel s tím, že si mě nechají „doma“ a že, až budu umírat, nepošlou mě do profláknuté „eldéenky“, která je cítit přes chodbu otevřeným oknem až na ulici.

Nechám to na vás. Je to šprým, nebo skutečný dopis mladého učitele, který si byl vědom, že musí něco obětovat, aby v budoucnu získal mnohem víc.

Dětský kočárek

S čím vším je spojen dětský kočárek? Kdo ví? Se sny a přáními, aby, až to malé v něm bude velkým… Mé generaci přáli, ať roste do zdraví, aby nemusela nikdy do války.

Kočárek, ve kterém nás vozili, už nebyl jako před sto lety: vysoká kola, ohromný proutěný koš, záclonky, madlo po celé straně snad pro vícero rukou… Bez ozdob, bez cingrlátek. Později, před zánikem mocnářství a v za První republiky byly kočárky mnohem prostší. Z plátna, trubek, jako malý stan na čtyřech stále ještě velkých kolech. Madlo dřevěné soustružené stále bez ozdob.

Po zániku republiky opět nastala změna. Jistá elegance, různorodý materiál. Spíš praktičnost a jednoduchost. Dětem se do kočárku vkládal sen, aby poslední válka byla ta poslední a dále, aby dítě bylo zdrávo, vystudovalo, postaralo se o rodiče, postavilo si dům, mělo spoustu dalších dětí a žilo v prosperitě první republiky.

Pak přišel mráz, konec iluzí a šest let vraždění. I tehdy přicházely na svět děti a vozily se v kočárcích. Kočárky se stavěly z toho, co si kdo ušetřil. Většinou šlo o bílé či barevné proutí, později to byla bužírka. Kola spadla ze slušné výšky na pár čísel. Kočárek byl pohodlný a hluboký, a tak mu i říkali. Pro děti, které už seděly, pak nastoupil kočárek trochu jiný.

Ten, o kterém je řeč, se však nezměnil ani po skončení války. Byl dokonale kapotovaný, takže zcela ukryl dítě, ale už měl pohyblivou vrchní část. Byl dokonale disharmonický a bylo nám v něm -? Už si to nepamatuji…

Protože bylo po válce, bylo kočárků mnoho, stejně jako dětí. Víc se v následujících časech nerodilo už ani dětí ani kočárků. Poválečná generace. Rodiče na nás přenášeli své nesplněné touhy, sny a přání a přitom nás vozili v předpotopních ošklivých kočárcích. Mohutných, nevzhledných a nízkopodlažních. Nutno jim přiznat, že byly stabilní a účelové a děti v nich spokojeně rostly.

To musela přijít až sedmdesátá léta a boom Husákových dětí, kdy rodiče, povzbuzeni režimem ekonomicky i poskytnutými sociálními jistotami socialistického zřízení, dali život spoustě dětí a zelenou novým typům kočárků. Moderním, elegantním a vysokým. Materiál sice opět nic moc, umělotiny, ale barevné s dlouhou životností. Dvougenerační a často zdobený přívěsky.

Dětem se do kočárku velmi často dávala spořitelní knížka s výhodným spořením mladých, přání úspěšnosti, vzdělání a zdraví, aby z něj mohl vyrůst třeba kosmonaut. To byl leitmotiv sedmdesátých až osmdesátých let minulého století.

Dětský kočárek kopíroval i sametovou revoluci. Liberta, firma zde kočárky vyrábějící, zkrachovala, a to i přesto, že jsem si při malé privatizaci koupil její akcie. Tu babu Snopkovou, aby vzal čert. Ani mi neodpověděla na dotaz, co mám dělat s bezcennými papíry. Děti této doby se kvůli tomu vozily v kočárcích pořízených za velké peníze, ovšem s vychytanými detaily a se spoustou hloupostí zavěšených po stranách kočárkové kapoty. Bylo a je jich tolik, že se dítě v kočárku ztrácelo. Co mu bylo do takového kočárku přáno? Co jiného, než zdraví. Pak peníze, známosti, postavení, aby z něj vyrostl fotbalista nebo tenista.

Dnešní kočárky i děti jsou o prestiži rodičů. Zda na to mají. O úspěšnosti těch, kteří si mohou dovolit ten luxus mít dítě a drahý kočárek snů a k němu spoustu a vychytávek. Tolik stručná historie nikoli bezvýznamné věci, kterou je kočárek pro naše děti.

O humorné příběhy u nás není nouze

Opravovat dům, stavět nebo přestavovat není a nikdy nebyla procházka růžovým sadem, zvláště když nedědíte a vše financujete z výplaty. No budiž, postěžoval jsem si, a teď k tomu hlavnímu. Chytře jsem si vybral českou firmu, která ovšem zaměstnávala ukrajinské zedníky. Co zedníky! Většinou intelektuály, přírodovědce, báňské inženýry, ekonomy, hudební virtuosy a jejich dospívající syny. Většina ze jmenovaných s námi vedla sofistikované spory o vědeckých problémech na úrovni významných univerzit, žel na úkor práce s míchačkou a právě nahozené odpadávající omítky.

Český pan inženýr, majitel úspěšné cestovky a stavební firmy, se snažil, leč mnohdy se mu práce jedné firmy prolnula záhadným způsobem do druhé, takže Sergej jel na letiště a Aljoša nám postával s úsměvem u branky s tím, že je tam asi špatně, že by spíš měl být na té Ruzyni. Když jsem pak s ním ze zoufalství na dvorku pil vodku, přiznal, že pan šéf má s logistikou často značné nepříjemnosti. Většinou to prý řeší nabídkou slevy na služby příští.

Takhle jsme tedy stavěli. Občas něco spadlo, hlavně když si soprán Ilja, jinak sólista opery v Oděse, zpíval. Tehdy k nám místní sousedky nosily teplé uzeniny, domácí kremrole a sladké palačinky. I na inzultace pěstmi došlo od souseda, jemuž se doma nedostávalo od manželky oněch kremrolí a pozornosti. Ilja měl v Liberci ženu psycholožku, nyní uklízečku v Plaze. Ta si ho tehdy doma profesionálně rozebrala a dala mu nůž na krk doslova a do písmene.

Když jsme tímto způsobem stavěli půl roku a peníze docházely, šéf liberecké stavební firmy se rozhodl pro řešení, které znamenalo mobilizaci všech dostupných sil a dokončení prací ve sjednaných termínech. Šturmoval, dušoval se, odměny rozdával a práce začala být konečně vidět.

Serjoža, kdysi zaaltajský geolog, si řekl o kolo, na kterém nikdo z naší rodiny jistojistě nejezdí, protože za celou dobu, co u nás pracuje, ho vidí stále na stejném místě, kde na něj prší. Miron, bývalý partajní tajemník chemické továrny, zase požádal o kanape, které jistě už chceme vyhodit, a meteorolog Anatol, který obstál na severním pólu, našel za komínem kolečkové brusle, dětmi už oplakané. Nemohl jsem dětem kdesi v Rusku nevyhovět, takže brusle skončily, kde si je přál mít.

Nejvíc starostí mi však přidělal Semjon, syn operního pěvce. Nevím, jak se dostal k mé pevné telefonní lince, ale zvedl můj účet za volání na nebývalých osm tisíc korun českých. Když jsem zjišťoval, zda volal domů mamince na Ukrajinu, sdělila mi příslušná telefonní úřednice, že jsem to s tím voláním děvčatům na erotické lince trochu přehnal. Tedy žádná maminka, ale vzrušený Semjon u sluchátka, v koutku na zemi uprostřed vápna, písku a cementu… No vidíte, a z té erotické závislosti ho vyléčil jeho otec násadou od lopaty jedním sezením.

Pak jsem zatoužil zvědět, jak ten telefonní účet budou otec se synem splácet. Keš nebo složenkou? K domu přijela černá limuzína a z ní vystoupil mladý, perspektivní, na ježka ostříhaný kravaťák, mafioso a lámanou češtinou se dožadoval vysvětlení, co si to pán na jeho chlapce vymyslel? Pán se strašně naštval a velmi vybranou češtinou sdělil tomuto podnikateli, že mu poskytne patřičné vysvětlení ve spolupráci s cizineckou policií ruku v ruce. Nevím proč, ale náhle měl onen manažer naspěch a odjel, aniž mi řekl: „Da svidanija.“ Mezitím vzadu za domem dostával Semjon další porci psychologické léčby násadou od lopaty, aby si odvykl nejen volání na linku erotickou.

Zázrakem jsem se dočkal a bylo dokonáno, vyplaceno a slíbeno, že na to špatné nebudeme ve zlém vzpomínat. Pak jsem si dal závazek sám sobě, už nikdy nebrat ukrajinsko – ruské intelektuály, akademiky, vědce, umělce a adolescenty, neobdarovávat je, neposlouchat a nepřát jim nashledanou, ale vždy jen sbohem, zapomeňte, že jste u nás byli, my budeme vzpomínat a dlouho počítat, co nás stála ta téměř celá rusko-ukrajinská akademie věd zprostředkovaná českým kašpárkem, principálem všech běd.

Zlatý český flákač popíjející pivo za pivem a bydlící vedle za rohem! Ten nepotřebuje na rozjezd vaše kolo, brusle či otoman. I když… Vzpomínám, že jsem si nejprve pozval českou firmu s ryze českým obsazením. Přišli všichni, vpochodovali do domu a seznámili se na místě s rozsahem požadovaných prací. Během výkladu pokyvovali chápavě hlavami, a když byla exkurze po domě u konce, se slovy: „Ale tady je moc práce! Angažujte Ukrajince.“