Karty

Karty, zase jenom karty. V naší rodině se karty hrály hodně. Jako malý kluk jsem kolem hráčů karet chodil s nábožnou úctou. Před válkou, někdy ve třicátých letech, tatínkův táta, můj dědeček, hrával karty U prince Edvarda naproti dnešní zdravotnické škole. Hrál celé dny. Byla krize a to, co vyhrál, bylo pro rodinu se čtyřmi dětmi často jediným finančním příjmem. Děda hrál karty celou první republiku, aby uživil rodinu. Naučil se je za první světové války v zákopech Karpat, na štábu pluku. Válku skončil jako nadporučík a karbaník. První republika mu přiznala stejnou vojenskou hodnost jako rakouské císařství.

Všemu konec udělal v 1938 zábor pohraničí. Němci kašlali na vojenské hodnosti a dědečka zatkli hned první den okupace – „osvobození“ tehdy převážně německého Liberce. Jak se dědovi hodilo, že uměl hrát karty. Hrál je i ve vyšetřovací vazbě, kde přišel o zuby a v koncentráku v Sachsenhausenu i o zbytek iluzí o německém národu. Snad to vedle velkého kusu štěstí byly i karty, které mu tehdy zachránily život. Hrál s velitelem tábora a vyhrál. A velitel mu poděkoval tím, že si na něj vzpomněl. Na špinavého Žida, důstojníka rakouské armády a při oslavách narozenin Hitlera jej zařadil do oněch dvou stovek Židů - důstojníků, kteří mohli opustit německou říši do osmačtyřiceti hodin. Nevím, co si vzal děda Artur na cestu ze Sachsenhausenu u Berlína s sebou, ale do Rumunska k moři se dostal včas i s kartami v kapse.

Protože zázraky se opravdu dějí, další obraz hry o přežití naší rodiny se odehrál v kempu české vojenské jednotky v Palestině, dnes bychom řekli v Izraeli. To už dědeček velel vojenské kuchyni generála Klapálka. Co vím, tak karty mastil i tady s dodavateli potravin pro kuchyni. Stálo při něm opět štěstí a zase vyhrával, kouřil kamelky a žil si na vysoké noze. Místní dodavatelé, darebáci, rovněž nelenili, a tak místo hovězího bylo na stole vařené velbloudí. A tak se stalo, že z dědečka nadporučíka byl díky generálu Klapálkovi ze dne na den zase jen poručík.

Ach ty karty! Už byly více než ošoupané, když se psal rok 1945 a byl konec války a děda se vrátil domů, do Liberce. Já už ho znal jako staršího, plešatého pána, s chlupatýma ušima, správným židovským nosem, černýma očima a zájmem o to, co ze mne bude. Na co jsem se nezeptal, mi řekl sám od sebe. Na co jsem ukázal, o tom si se mnou povídal. Jediné, co mne nenaučil, bylo hrát karty. Nějakou dobu byl správcem na židovském hřbitově. V té době mu zemřela žena, babička Tylda. Pohřbil ji tam a už nadobro zahodil i karty.

Jedno léto mě pozval na léto do Mariánských Lázní do domova pro přestárlé, co přežili holocaust. Byly to mé nejkrásnější, pionýrské prázdniny. Tady jsem si připadal jako opravdový, ten prapůvodní pionýr. Pomáhal jsem v kuchyni bratrům Oppenheimerovým, dvojčatům co přežili genetické pokusy Mengeleho. Na tyhle prázdniny v roce 1960 nezapomenu. Vydaly za několik filmů Cesta do pravěku.

Před očima mám stále svého dědečka, který sedí u stolu a jí kulaté knedlíky s omáčkou. Slyším ho, jak se stále ptá, zda to, co řekl, bylo správně česky. Vidím ho, jak sedí u okna a zařazuje do alba známky a ty co mu upadly, mi dává. Pamatuji si dědečka, co hrál profesionálně karty a který i díky nim vyhrál. Když jsem se jednou zeptal, co vyhrál největšího, co byla jeho největší výhra, řekl mi: „Ty!“ A já jsem se smál…

Dřevo

Dědečka z manželčiny strany jsem už neznal. Byl truhlářem v Horním Hanychově tam, kde pod Ještědem žilo před válkou tolik Čechů, že měli v obci svého starostu. Češi žili hodně pospolu. Hráli ochotnické divadlo, zpívali ve sboru, cvičili, popíjeli v českých hospodách. Děda Polejů byl fachman na dřevo a dřevo v jeho rukách zpívalo. Sólový part.

Já se setkal už jenom se dřevem, které pozměnil, třeba v kávový mlýnek, který osadil mosazí a ještě jiným dřevem. Říká se tomu intarsie a je to krása pro oči. To dřevo jako by mluvilo. A pak jsem uviděl jeho ložnici a kuchyni. Udělal si ji sám, však by to ani jinak nešlo, aby si něco ze dřeva u jiného kupoval. A k tomu všechny hodiny, truhlíky do oken a kuchyňské vařečky, kvedlíky, vidličky.

A pak jsem dostal do ruky nářadí, kterým to všechno vyrobil. Nářadí? Ne. Dnes na designu nářadí pracují celé ateliery. Tohle jsem v životě neviděl a v ruce nedržel. Nástroj podobný houslím či viole. A to jsem ubral. Vyrobil si je sám na koleně a pasovaly do jeho mozolnatých dlaní jako, jak se to říká, jako kopr do koprovky. Ještě po stu letech nic nebylo na těch nástrojích uvolněné, nefunkční, neostré či nepřesné. Dnes by se řeklo ergonomické, funkční a krásné, jednoduché.

Těch jeho pracovních nástrojů mám plnou vitrínu, kde vedle porcelánu z Míšně a Staré Role mám kus opravdového kumštu truhláře, který dělal zázraky a vedle na zdi v obyčejném, černém rámu, pod sklem fotku, jak stojí u ponku v zástěře a trochu vystrašeně kouká mi do tváře děda Josef Polej - truhlář. Babičce pomáhal v její malé mlékárně. Zvostal však, a to je třeba říct, v srdcích těch, kterým udělal ze dřeva kus jejich sednice, schody na půdu, ozdobné zábradlí, vrátka do chlívku nebo kolíbku.

Tu kolíbku, a ne jednu, jsem viděl. Jsou plné srdíček, holubiček a andělíčků, vyřezávané ostrou pilkou, hoblované s medovou vůní a heřmánkem natírané. Dřevo, které odešlo z jeho rukou má punc starého cínu, bronzových soch, zlatníka, co vytepal růži v rozkvetlém sadu na měděný podnos. Rozkvetlých květin, které dal zahradník do vázy z jemného čínského porcelánu. Z té boží krásy se budou radovat ještě dlouho mnozí, kterým není cizí svět upracovaných, mozolnatých rukou. Škoda, že nikdo nepostaví pomník lidem, jako byl on. Zasloužili by si to.