Letos je nám shůry dáno! Byl nám uštědřen čas! O nevšední dar-nedar se velkoryse zasloužila osvícená prozíravost římského vládce Juliua Caesara. Správně tušil, že rok s rokem se sejde a něco málo mu nadbude. A tak důmyslně ustanovil, že kalendáři přidá dne navíc, a to jednou za čtyři léta. Tímto rozhodnutím nastolil časový pořádek na dlouhou dobu dopředu. Jelikož v těch časech vévodil poslednímu měsíci v roce únor, přidal jemu. Přídavek se ujal široko daleko, že i v našich končinách se můžeme těšit roku přestupnému, znějícímu v uších jako vlaková stanice.

Kalendářní anomálie připadla na devětadvacátý únor. Bytostí s tímto vzácným datem narození se rodí jako šafránu, ale můj strýčínek měl to štěstí být mezi nimi. Jak prozíravě se uměli narodit a šalamounsky stárnout! Též Horymírové jsou záviděníhodná skupina. Věčná škoda, že strýčínka nepojmenovali podle data narození. Měl by vystaráno hned na čtyři roky dopředu. Tím pádem žádného Horymíra v rodině nemáme. Avšak díky povinné školní četbě mi v paměti přece jeden uvízl – vladyka Horymír z Neumětel, o kterém by ani pes neštěkl, nebýt koně Šemíka. Ústně se tradovalo, že Šemík zachránil svého pána odvážným skokem z hradeb Vyšehradu před jistou smrtí. O tomto nevídaném výkonu se tradovalo tak dlouho, až to dorazilo k uším samotného Aloise Jiráska a ten to písemně potvrdil. Ale kdoví, co se ve skutečnosti doopravdy událo, neboť v Neumětelích má hrobku pouze Šemík a o žádném Horymírovi tam není ani vidu, ani slechu.

Raději se vrátím ke strýčinkovi Josefu Rybákovi ze Dvora Králové, kterého jsem svého času litovala, že jako chlapec patrně velmi strádal, neboť neslavil narozeniny každým rokem. Tehdy mě ještě zdaleka nenapadlo, že přijde čas, kdy tomu bude naopak. Ale když se oženil se sestrou mé babičky, mnohé se zásadně změnilo zásluhou její neutuchající starostlivosti. Teta Františka, strýčkem nazývaná Fanča, jednou provždy udělala přítrž nejen mým dětským lítostem, nýbrž i strýčinkově pomalému stárnutí. Nastolila jasná narozeninová pravidla, hodná samotného vládce Říma, a rozlišila strýčinkovy narozeniny na „ malé“, jimž odpovídal dort malý s drobnými dárky, a na „velké - čtyřleté“, kterým korunoval dort větších rozměrů. Tímto rozhodnutím se i strýčínek zařadil mezi obyčejné smrtelníky, stárnoucí s roční pravidelností, i když o den dříve.

Strýčínek byl velmi malého vzrůstu, na rozdíl od korpulentní vysoké tetičky, která si Pepíčka, jak ho celý život s láskou oslovovala, vzala pod svá mohutná, ochranitelská křídla. Nikdy nelitovala. Neodradili ji ani nepřejícní příbuzní varovnými slovy, když se ve svých třiceti šesti letech rozhodla za něj provdat: "Přece si nevezmeš takovou sušinku trpasličí.“ A vzala! Něco jí našeptávalo, že své přemrštěné pečovatelské sklony padnou na úrodnou půdu. Jako zdatná ošetřovatelka v nemocnici nemusela ani doma odkládat ošetřovatelskou masku a plynule pokračovala ve svém životním poslání až do pozdních večerních hodin, kdy strýčínka opatrně odnášela v náručí jako své dítě do postele. Hýčkala jej s abnormální láskou, která by komukoli jinému asi notně lezla na nervy, ale strýčínek se svými sto padesáti dvěma centimetry neměl příliš na vybranou, tudíž nijak neprotestoval. Cestou do postele třepal vesele nožkami, oděný do noční košile s kašpárkovskou čepičkou, neboť to byla i v loutkovém divadle jeho nejoblíbenější role pro děti. Maminka se řehtala, až se za břicho popadala, když o prázdninách, které tam každé léto trávila, byla svědkem těchto komicky krásných scén. Strýčínek byl vskutku neobyčejným šprýmařem. Ochotně hrál divadlo nejen doma, ale i ochotnicky na prknech, která znamenají svět. Neskutečná kreativita a vynalézavost mu zaručila, že tetička jeho skopičiny obdivuhodně snášela a kupodivu měla pro ně pochopení. Podvědomě v ní probouzely mateřské city, jež jí ve skutečnosti nebyly nikdy dopřány. Ale protože byl strýčínek mimořádně vybaven i zdravým pudem sebezáchovy, tetinu neochvějnou lásku ustál až do konce svých dnů. Ona mu oplácela stejnou mincí. Na první pohled fyziognomicky nesourodý pár byl tím nejlyričtějším manželstvím, jaké si lze jen představit.

Bydleli v nevelkém, atypicky řešeném bytě, se starobylou pavlačí, který skýtal velké tvůrčí možnosti. Kromě zmiňovaného divadla tetička blahosklonně trpěla i další strýčinkovy záliby, jímž se mohl cele oddávat. Tolerovala mu dílničku, v níž po dlouhá léta vytvářel pohádkově zdobené vázy, truhličky i nástěnné obrazy, které byly posety bižuterií všemožných rozměrů i barev. V  těsné prostoře trpělivě usazoval své „ulovené perly“ s výrazem zasněného dobrodruha do mazlavé kytové hmoty a maminka tehdy uvěřila, že je lovcem pokladů třpytivého království. Teprve o mnoho let později jí tetička již jako dospělé svěřila tajemství, že k „přísunu perel“ přišel strýčínek jak slepý k houslím ve Františkových Lázních. Byl „uloven“ jakousi lázeňskou obdivovatelkou nevalné pověsti, která pocházela z Jablonce nad Nisou a pracovala v továrně na bižuterii. Nicméně i s touto choulostivou situací si teta uměla rázně poradit a pro Pepíčka si přijela do lázní osobně. Správně vytušila, že strýčinkovu léčbu je třeba ukončit. Předtucha ji ani tentokráte nezklamala. Strýčínka objevila uprostřed kruhu tvořeného hojným počtem skvěle se bavících dam. Tetička okamžitě udělala radovánkám přítrž a poslala Pepíčka nekompromisně do pokoje sbalit kufry. O pár týdnů později dorazila objemná zásilka s lacinou bižuterií, kterou tetička přebrala s velkorysostí diplomata, a strýčinkovi shovívavě dovolila vytvořit dílnu na úkor malých bytových prostorů. Řídila se heslem, že kdo si hraje, nezlobí. Strýčínek našel v perlách takové zalíbení, že od té doby hodně času trávil doma. Tetička jeho výrobky dokonce prodávala, a tak bylo oběma učiněno zadost.

Spoustu strýčkových stop se nacházelo a dosud ještě nachází i v domácnosti naší maminky. Menší artefakty na překážku nebyly, ale váza nebývalých rozměrů, kterou získala od strýčinka svatebním darem, tak trochu čněla a překážela. Maminka vždy omluvně každé návštěvě vysvětlovala, že tento krásný kýč nemůže vynést z domu, protože by ho citově neunesla. Já s Jirkou jsme později vázu povýšili na nevyčíslitelně drahý poklad, který jsme tajně večer co večer pokradmu olupovali. Nato maminka rozhodla, že váza už chátrá a musí do sklepa. Ještěže nám další poklady unikly z očí a do dnešního dne se po strýčinkovi dochovala alespoň malá šperkovnice, kterou maminka chrání doposud jako oko v hlavě.

A tak se letošní devětadvacátý únor nesmazatelně zaskvěl v mých vzpomínkách perlami s nezaměnitelnou vůní kytu. Láskyplně jsem si vzpomněla, že by lovci perel i humoru bylo letos neuvěřitelných sto osm let.