Beru už po kolikáté do rukou bibliofilský výtisk „Máj, věčný máj“, který loni u příležitosti Máchových výročí vydala Obec spisovatelů péčí literárních osobností Jana Hejka a Vladimíra Křivánka – celkem 74 stran velkého formátu v růžové knižní vazbě (...děj Máchova Máje se otevírá za jednoho růžového večera...). Dalších 22 stran číslovaných římskými číslicemi zahrnují doslov Miloše Pohorského. Na prvních 70 stranách je faksimile celého rukopisu K. H. Máchy. První vydání Máchova Máje je fotografickou reprodukcí vydání z roku 1836 a je uloženo v Památníku národního písemnictví. Souběžně vždy pod rukopisem je příslušná stránka reprodukcí jednotlivých stránek Máje, jak je vydalo nakladatelství F. Šimáčka v Praze v roce 1916.

Grafický návrh obálky a layoutu, úpravu reprodukcí včetně sazby pořídil Aleš Prstek a vysoce kvalitně vytiskla Tiskárna Daniel (IBSN 978-80-904218-6-8). Bibliofilie vyšla s podporou Ministerstva kultury ČR.

Byl jsem před několika dny na sekretariátu Obce spisovatelů a hned na vedlejším stolku jsem si všiml stohu naskládaných bibliofilských výtisků Máchova Máje. Snad došlo k nedostatečné popularizaci či v záplavě informací a textů v loňském Máchově roce zcela zanikla zpráva o tomto bibliofilském skvostu. Jde o poslední výtisky k dostání se slevou v Obci spisovatelů (Praha 1, Železná 18, e-mail: obecspis@volny.cz) nebo v internetovém knihkupectví Kosmas.

Neuškodí si znovu po roce připomenout některá zajímavá data z předmluvy Miloše Pohorského (*1929), našeho předního literárního kritika a historika. Rukopis Máje dal jeho autor hned po schválení rychle tisknout ve vlastním nákladu u Jana Spurného. Vyšel koncem dubna 1836 a byl „k dostání pouze u spisovatele na Dobytčím trhu 551 za 14 krejcarů stříbra“. Teprve po Máchově náhlém úmrtí uvažovali jeho přátelé o vydávání jeho literárních děl, tedy měla to být i torza, jež se postupně vynořovala, ať už hotová, chystaná nebo nedokončená.

Jenomže uběhlo dalších 26 let, tedy přesně tolik, kolika let se K. H. Mácha dožil, aby druhé vydání jeho Máje vyšlo s datem 1862. Čili – zásluhu na tom měla již jiná generace. Od té doby lze napočítat více než 200 knižních vydání Máje.

Celou poému napsal básník drobným písmem na papírech v rozměru „šestnácterky“. Tento rukopis byl objeven až v roce 1916 a tehdy nakladatelství F. Šimáčka v tiskárně České grafické unie vydalo Máj jako vzácnou reminiscenci. V bibliofilii, kterou znovu pečlivě prohlížím, jsou rukopis a písmo mírně zvětšeny (asi o 38 % proti originálu). V roce 1959 zahajoval Ústav pro českou literaturu vydávání tzv. Knihovny klasiků a první díl představoval právě Máchův Máj, připravený v tehdejším Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění.

Mnoho se změnilo, stabilizovaly se textologické zásady, došlo ke změnám v českém pravopisu. Mácha si zakládal na přesném vyjádření své představy, měl osobní způsob v interpunkci, užíval pomlčky – vše ku prospěchu zvukové euforie nebo rytmické struktury strof či veršů.

V knize je ovšem podrobnější literárně historický výklad o vzniku a slávě Máchova Máje, jeho dramatických osudů, nevlídných i úctyhodných. Miloš Pohorský představuje Máchův Máj jednak „před soudem dějin“ a jednak jako poutníka, který „dlouhou lučinou spěchá k cíli, než červánky pohynou…“

Pamětihodné motto, často používané, je ovšem úvodem k Máchovu románu Cikáni. Vyjadřuje bolestné vyznání romantické touhy a marnosti: Dalekáť cesta má - marné volání!!! Ano – tři vykřičníky, protože ta slova byla pro něho zvlášť významná. Stejně tak se s nimi setkáme v Máji: Hynku! – Viléme!!. – Jarmilo!!! Jako by je vyvolával z hrobu.

Více pozornosti si zaslouží dlouhá anabáze Máchova Máje prostřednictvím dopisů, kritik a článků, nekonečné řady ohlasů i na ostatní Máchovy spisy z pozůstalosti. Miloš Pohorský ty nejdůležitější z nich vypočítává a cituje. Ale dospěl rovněž k optimistickému závěru. Jak jsem uvedl výše, chyběl stále jeden předpoklad, po němž každý kritický přístup vysloveně touží – tím byl Máchův rukopis Máje.

Dlouho nebyl k dispozici, dokonce byl pokládán za ztracený. A přece se tajemný rukopis nalezl. Ředitel pražského reálného gymnázia v Křemencové ulici rukopis našel přímo v dějišti Máje - v Katusicích nedaleko Doks. A to v pozůstalosti po svém příbuzném, rolníkovi a také národním buditeli Janu Krouském. Získal celý autograf – autentické východisko prvního vydání, zdroj k nové „pravé“ edici. Sedmdesát stránek bylo ověřeno jako pravé.

Mnoho literárních historiků (mj. Jaroslav Vlček, Karel Jánský a redakční rada pod vedení Jana Mukařovského) se zabývalo přípravou a edicí Máchových děl. Významný podíl na autentickém autorském znění posléze měli olomoucký profesor Oldřich Králík (1907–1975) a  literární vědec Miroslav Červenka (1932–2005). Poslední vydání už bylo připraveno „se zřetelem k současnému čtenáři“, avšak – jak říká epilog naší bibliofilie – cesta K. H. Máchy a jeho Máje bude prostě nadále „věčná“. Žije jako „věčná otázka“.