Friedrich Flotow, německý hudební skladatel – 200. výročí narození

Německý skladatel Adolf Ferdinand Friedrich Flotow se počítá spíš ke skladatelům zábavné, melodické hudby. Kdysi byla obzvlášť oblíbená jeho opera Marta, která se nyní hraje jen málokdy a málokde. Nebyl nějakým převratným objevitelem nového směru, ale byl za svého života oblíbeným skladatelem oper, složených především pod vlivem oper italských a francouzských operet. Není celkem divu, protože jeho přítelem byl slavný francouzský operetní skladatel Jacques Offenbach (1819–1880).

Friedrich Flotow byl potomkem významného meklenburského šlechtického rodu. Byl druhým dítětem svých rodičů, starší byla sestra Bernardine (1811–1883). Jako nejstarší syn měl převzít roli následníka svého rodu a nastoupit dráhu právníka a diplomata. Jeho rodiče měli ještě dvě další děti. Tatínek, Wilhelm Flotow (1785–1847), byl pruský šlechtic a husarský důstojník a maminka Caroline Sophie Rahel (1792–1862) byla rovněž důstojníkovou dcerou.

Narodil se podle některých pramenů 26. dubna 1812 na zámku Teutendorf u Sanitz v Meklenbursku. Jiné prameny uvádějí až 27. duben. Od mládí vykazoval velké hudební nadání. Klavírní hře ho nejdřív učila maminka. Také se seznamoval s varhanní hrou u místního kantora. Vzhledem ke svému postavení a určení byl od dětství vychováván pro diplomatickou dráhu. Uprosil ale přísného otce, aby se směl hudbě věnovat. Byl vyslán na studie do Paříže, kde hudba měla především pod vlivem německého skladatele Giacoma Meyerbeera (1791–1864), v Paříži žijícího, velmi vysokou úroveň. Měl k tomu, jako šlechtic, skvělé zaopatření.

Studoval mezi roky 1828–1830 na pařížské konzervatoři. Jeho učitelem klavírní hry byl Johann Peter Pixis (1788–1874) a učitelem skladby český hudební skladatel Antonín Rejcha (1770–1836). Ale v Paříži byl hodně bohatý hudební život. Byla to doba, kdy v Paříži žil François-Adrien Boieldieu (1775–1834), přezdívaný „francouzský Mozart“, francouzští skladatelé Daniel Auber (1782–1871), Fromental Halévy (1799-1862) a Adolphe Adam (1803-1856). Z italských skladatelů to byl Gioacchino Rossini (1792–1868) a Gaetano Donizetti (1797–1848). Mezi jeho přáteli z pozdějšího období byl vedle Offenbacha také Charles Gounod (1818–1893).

Na studiích pokračoval do r. 1830, kdy ho červencová revoluce vyhnala na nějakou dobu do vlasti. Do Paříže se vrátil r. 1831.

V Německu připravoval svá první dramatická díla „Petr a Katinka“ (Pierre et Catherine nebo v Německu Peter und Kathinka), jednoaktovou veselohru „Rob Roy“ na téma historického románu Sira Waltera Scotta (1771–1832), též uváděnou pod názvem „Vousatý Rob“ (Rob barbé) a operu s historickým námětem z Francie 16. století „Vévodkyně de Guise“ (La duchesse de Guise), s jejichž uvedením na francouzskou scénu po svém návratu počítal.

Pro „Petra a Katinku“, kterou dokončil v r. 1835, měl vynikajícího francouzského libretistu Julese-Henriho Vernoye de Saint Georges (1799–1875). Premiéra opery byla v Německu v Ludwigslustu v r. 1835 asi bez dalších repríz. Příběh vycházel z ruské historie, s podobným obsahem jako Lortzingův „Car a tesař“ o carovi Petru Velikém.

„Rob Roy“ měl premiéru v. r. 1836 na zámku Château de Bellisen v Royaumontu nedaleko Paříže, opět bez nějakého velkého ohlasu. Podobně ve stejném roce dopadla opera „Sérafine“, mající premiéru na stejném místě.

„Vévodkyně de Guise“ byla nejdříve provedena v r. 1837 také na zámku Château de Bellisen a znovu amatérským souborem v  Salle Ventadour v divadle Théâtre de la Renaissance ve prospěch polských uprchlíků pod názvem „Hrabě de Saint-Mégrin“ (Le comte de Sain-Mégrin) až v r. 1840.

V r. 1833 napsal ještě dvouaktovou operu „Havíři“ (Die Bergknappen) a začal psát také dvouaktovku „Alfréd Veliký“ (Alfred der Grosse) na libreta podle německého básníka Theodora Körnera. Obě opery nebyly provedeny.

Svobodný pán von Flotow byl vítaným hostem v pařížských salonech. Podle určitých pramenů jednu ze svých dvou nejslavnějších oper, ještě jako jednoaktovku „ Stradella“ provedl v soukromí už v r. 1837, snad také dokonce i v Théâtre du Palais Royal. Není celkem záznam z jejího přijetí, ale v provedení o dva roky později v r. 1839 v Convent Garden v Londýně s jedinou reprízou propadla.

Soukromě byla v tomto roce taky provedena komická opera „Prefektův dopis“ (Le lettre du prefet), kterou Flotow později zcela přepracoval.

V r. 1837 byla v Théâtre de l'Hôtel de Castellane také premiéra opery „Alice“. Na podzim r. 1838 byla v Salle Ventadour premiéra dvouaktovky opery buffa „Lady Melvilová neboli Klenotník ze Saint James“ (Lady Melvil ou Le joaillier de Saint-James), kde s Flotowem spolupracoval další jeho celoživotní přítel, belgický hudební skladatel Albert Grisar (1808–1869).

V té době byl violoncellistou v pařížské Komické opeře Jacques Offenbach, který si přivydělával kopiemi hudebních partů pro Flotowovy opery. Postupně se oba skladatelé stali přáteli. Ve šlechtických salonech spolupořádali recitály, přičemž Flotow hrál na klavír a Offenbach na violoncello. Napsali spolu také dva svazky skladeb pro violoncello a klavír. Offenbach skládal melodii a Flotow připojoval klavírní part.

Z r. 1838 byla dvouaktová opera „Duše v nesnázích“ také „Žárlivá duše“ (L'âme en peine), v německém přepracování pro provedení ve Vídni v r. 1847 jako „Lesník“ (Der Förster), pro Londýn v r. 1848 jako „Leoline“, polsky „Paola“, italsky dvakrát v delším časovém odstupu se dvěma názvy „Paula, oklamaná sirota“ (Paula, l´orfana tradita) a „Lesník aneb Oklamaná duše“ (Il boscaiuolo ossia L'anima tradita).

V r. 1839 byly v Salle Ventadour ještě dvě premiéry. Opět opera buffa a opět s Grisarem „Kouzelná voda“ (L´eau merveilleuse) a konečně průlom.

Objevem se Flotow stal v r. 1839 až zhudebněním tragického příběhu ze začátku 19. století „Ztroskotání Medúzy“ (Le naufrage de la Méduse) o příběhu o voru z francouzské válečné lodi, jejíž troskotání bylo způsobeno pýchou a nekompetentností kapitána, a hrůzy na voru byly způsobeny nelidskostí zúčastněných.

Libreto napsali bratři Hippolyte (1807–1882) a Théodore (1806–1872) Cogniardovi. Příběh připomíná velice známý obraz francouzského malíře Théodora Géricaulta „Vor Medúzy“. Opera měla v r. 1838 úspěch v divadle Théâtre de la Renaissance a byla čtyřiapadesátkrát reprízována. V provedení v r. 1845 měla opera název „Námořníci“ (Die Matrosen).

V již výše uvedeném představení „Hraběte de St-Mégrin“ se Flotow setkal se spisovatelem Friedrichem Wilhelmem Riesem (1805–1879) svým budoucím nejúspěšnějším libretistou, který užíval pseudonym W. Friedrich. V r. 1840 byla v Théâtre de la Renaissance premiéra opery „Stránky Ludvíka XI.“ (Les pages de Louis XI), ze které se zachoval zápis jediného sboru.

Dvouaktovou operu Scaramouchovo dobrodružství (Une aventure de Scaramouche) od Luigiho (Louise) Ricciho (1805–1859) na libreto Augusta de Forges (1805–1881) Flotow přepracoval a v r. 1842 byla ve Versailles premiéra.

V r. 1843 vznikla opera „Camõesův otrok“ (L´esclave de Camoëns). Obsah opery je značně romantický. I když o životě slavného portugalského básníka Luíze Vase Camõese (asi 1524–1580) jsou známy jen útržky jeho dobrodružného života, lze pochybovat o pravdivosti děje opery. Za různé problémy v životě si básník mohl sám svým sukničkařením…

Opera vypráví o tom, že básník Camões, jehož básně se zpívají po ulicích, je pronásledován a hladov. Otrok, kterého si přivezl z výpravy do portugalské kolonie v indickém Goa, je mu zcela oddán, a aby zabezpečil obživu pro sebe i jídlo pro nešťastného básníka, po večerech na ulici zpívá. Král, dom Šébastien (1554–1578), je zamilován do cikánky, jejíž hospoda je právě tam, kde se Camões ukrývá. Po prozrazení otrok žádá krále o spravedlnost pro svého pána a dosáhne jeho osvobození. Camões dostane milost, otrok svobodu a se souhlasem krále se vrátí ke své manželce.

Opera měla premiéru v Théâtre della Comédie-Itallienne. Skladatel ji později ještě dvakrát přepracoval s jinými názvy. Bylo to v r. 1852 s názvem „Indra, hadí dívka“ (Indra, das Schlangemädchen) s premiérou ve Vídni v divadle Kärtnertortheater a v roce 1878 v Paříži v divadle Théâtre-Italienne pod názvem „Zora, kouzelnice“ (Zora l'enchanteresse ) a ještě také pod názvem „Alma nezpívající“ (Alma l´encantatrice).

V r. 1843 vznikl ve spolupráci s německým skladatelem Friedrichem Burgmüllerem (1806–1874) a francouzským skladatelem Edouardem Deldevezem (1817–1897) balet „Harriette aneb Greenwichova služebná“ (Harriette, ou la Servante de Greenwiche) nebo také „Lady Harriet“, jehož tématu později použil libretista Friedrich Wilhelm Riese pro libreto nejslavnější Flotowovy opery „Marta“. Hudba k baletu byla na objednávku ředitele opery a hlavní úloha baletu byla určena pro slavnou tehdejší tanečnici Adéle Dumilâtre (1821–1909) a každý ze skladatelů napsal jedno jednání. Bylo to z časových důvodů.

V hamburském tehdejším Theater am Dammtor byla v r. 1844 velmi úspěšná premiéra tříaktové přepracované dřívější verze Flotowovy jednoaktovky s libretem Friedricha Wilhelma Riesea „Alessandro Stradella“, která přinesla Flotowovi světový ohlas. Opera „Alessandro Stradella“ je o skutečném italském hudebníkovi tohoto jména (1644–1682), jehož skladba „Sonáta di viole“ následuje:

Opera má děj v době karnevalu v Benátkách v r. 1658. Hlavní hrdina, hudebník Alessandro Stradella se zamiluje do Leonory, o kterou se uchází také její opatrovník Bassi. Během karnevalu Leonora uprchne se Stradellou a v Římě se chtějí nechat oddat. Bassi najme dva vrahy, kteří mají Stradellu zabít a Leonoru přivést zpátky. Vrahové se přestrojí za kajícné poutníky a snadno se dostanou do Stradellova útočiště, dokonce se dostanou až na svatební hostinu. Uslyší svého hostitele zpívat a jeho zpěv je tak nádherný, že začnou váhat o svém úkolu. Bassi se osobně přijde přesvědčit, jak se věci dějí. Pozná jejich váhání, zvýší několikrát odměnu, pokud ho zbaví jeho nepřitele. Se svými pomocníky čeká v úkrytu, ale opět Stradellův hlas zmaří jejich akci. Slyší ho zpívat hymnus na oslavu Panny Marie, který má druhého dne zpívat při představení, odhodí dýky, padnou mu k nohám a prosí za odpuštění. Dokonce i Bassi ho prosí o odpuštění, čemuž Stradella ochotně vyhoví. Děj opery i vykreslení Stradellova charakteru jsou opět značně vzdálené od skutečného života tohoto umělce.

Opera měla tak velký úspěch, že se v r. 1845 hrála v patnácti německých divadlech. V listopadu 1847 přišel největší Flotowův úspěch – premiéra opery „Marta aneb Trh v Richmondu“ (Martha, oder Der Markt zu Richmond) ve vídeňském divadle Kärntnertortheater. Libreto napsal, jak bylo výše uvedeno, opět Friedrich Wilhelm Riese. Opera má několik romantických zápletek a svěží a líbivé melodie. Obecenstvo bylo nadšené, Flotowova sláva stoupala. Opera byla hrána v divadlech po celé Evropě; v Praze pravděpodobně už v r. 1849.

Děj opery se odehrává v Richmondu Anglii na začátku 18. století, v době panování královny Anny Anglické (1702–1714).

Mladou dvorní dámu – lady Harriet nudí panstvo u dvora, otravuje ji dvoření vznešených pánů. Nejvíc ji nudí její postarši bratranec – lord Tristan, který je doslova karikaturou dvorské etikety. Její služku při zaslechnutí zpěvu služek na tržišti napadne, že by se její paní měla zamilovat. Rozhodnou se převléci za služebné, naznačí lordu Tristanovi, že by měl za nimi přijít, a jdou na trh. Jedná se o trh, kde se sjednává služba a služky nabízejí své služby. Na trh přijdou i dva statkáři Plumkett a jeho přijatý bratr Lionel, jehož rodiče jsou neznámí. Kdysi byl zanechán jakýmsi naprosto vyčerpaným mužem, který krátce na to zemřel, u Plunkettovy matky. Jediné, co mu zbylo, je prsten, který by měl být, v případě jeho ohrožení, ukázán královně Anně. Služky jedna za druhou vypočítávají, co umějí a Harriet pod jménem Marta s Nancy pod jménem Julia nabídnou své služby Lionelovi a Plumkettovi. Ale neuvědomují si, že když si se statkáři „plácly“, není to už hra. Chtějí odejít, vloží se do toho i lord Tristan, který na trh taky dorazil. Oba muži připomínají, že smlouva platí na jeden rok, a dívky odvedou. V Plumkettově domě dostanou úkoly, které nejsou schopné ani ochotné splnit. Lionel Martu šetří, líbí se mu. Když v jedné chvíli spolu zůstanou sami, začne Marta zpívat píseň „Poslední růže léta“, čímž ještě zvýší Lionelův obdiv a on jí nabídne sňatek, s tím, že ji pozvedne ze služky na svou úroveň. Vyznání je přerušeno příchodem těch druhých dvou, a aniž by služky předvedly něco z toho, co na trhu slibovaly, šlo se spát.

Lord Tristan jim pomohl uprchnout, protože obě měly povinnosti u dvora a byly z toho už dost nervózní. Přesto ale obě byly smutné, protože se zamilovaly. Lionel také teskní a zpívá píseň „Tak zbožná, tak milá“ (Ach, so fromm, ach, so traut). Dámy se zúčastnily královnina honu a Harriet hledala samotu, kde ji objevil Lionel. Opět jí vyznal lásku, ale znovu jí připomněl zákon, podle něhož mu má rok sloužit, což ji rozzuřilo, ale jeho taky, že byl vlastně podveden. Před ostatními účastníky honu Harriet prohlásila, že je blázen, že ho nezná a on je zatčen. Stačí jen propašovat svůj prsten Lionelovi. A tak se zjistí, že je synem hraběte z Derby, který v dobách po anglické revoluci byl psancem. Pro změnu je zase Harriet ochotná k vdavkám, ale Lionel nechce odpustit. Nancy s Plunkettem, kteří se už domluvili, nastrojí v Harrietině zahradě scénu z trhu v Richmondu. Po Harrietině zpěvu písně „Poslední růže léta“ se nakonec Lionel a Harriet domluvili také.
Árie Lionela patří k vybraným pro většinu slavných tenoristů.

Patřila také k slavným áriím italského pěvce Enrica Carusa (1873–1821) v italské verzi opery „M’apparì tutt’amor“. Byla vrcholem Carusových vystoupení v r. 1906 v Metropolitní opeře v New Yorku.

Pro slavnou árii „Poslední růže léta“ použil libretista báseň irského básníka Thomase Mora (1779–1852) z jeho „Irských melodií“ (Irish Melodies), kde tato báseň je pod anglickým názvem „The Last Rose of Summer“.

Po revolučním roce 1848 musel Flotow svoji vybranou zemi, Francii opustit. Vrátil se do Meklenburska-Pomořanska a usadil se na svém statku ve Wutzigu a oženil se v r. 1849 s mladičkou Elise von Zadow (1832–1851). Tehdy složil operu „Velkovévodkyně Sophia Katharina“ (Grossfürstin Sophia Katharina). Premiéra byla provedena v Berlíně v listopadu 1850.

V r. 1851 se manželům Flotowovým narodil syn, ale matka při porodu zemřela, a chlapeček zemřel brzy po ní. Flotow se odebral se svým přítelem, spisovatelem Gustavem Heinrichem Gansem zu Putlitz (1821–1890) na jeho panství a ve skladbě se snažil zapomenout na svou tragédii. Gans zu Putlitz mu napsal texty k opeře „Indra, hadí dívka“ (Indra, das Schlangemädchen), což byla úprava opery „Camõesova otroka“, a dále k opeře „Rýbrcoul“ (Rübezahl), o tom, jak Rýbrcoul (Krakonoš) ke svému jménu přišel. Soukromá premiéra byla v Rakousku, první uveřejnění bylo v r. 1853 ve Frankfurtu nad Mohanem.

V r. 1853 se Flotow oženil s dvacetiletou tanečnicí Annou Theen (1833–1872). Útočiště tehdy manželé našli na vídeňském předměstí Sieveringu. V manželství se narodila jedna dcera.

Po krátkém pobytu ve Vídni se Flotow v r. 1855 na osm let stal intendantem Dvorní opery opět ve své vlasti – ve Schwerinu. Ve Schwerinu byl znám už z doby premiéry „Alessandra Stradelly“ a o jeho angažmá ve svém divadle stál hlavně zdejší velkovévoda Friedrich Franz II. (1823–1883). Zde Flotow především vybudoval orchestr tím, že našel vynikající hudebníky. Hned na konci roku 1855 byl Flotow jmenován komořím. V repertoáru dával Flotow přednost francouzským dílům, i když pochopitelně základní německé i světové kusy jak v činohře, tak v opeře, neopomíjel. Pochopitelně uvedl hned v r. 1856 obě své nejúspěšnější opery „Alessandre Stradella“ a „Marta“, dále uvedl své opery přímo pro Dvorní divadlo napsané.

V Rakousku rok poté proběhla premiéra opery „Albín aneb Schovanec“ (Albin oder Der Pflegesohn), zase podle Flotowových zvyklostí v r. 1859 přepracovaný jako „Mlynář z Meranu“ (Der Müller von Meran). Pro Paříž napsal v r. 1856 operu „Košíkář“ (Le vannier), která ale provedena nebyla. Flotow ji ale později přepracoval pro ruské publikum a byla provedena v r. 1865 jako „Naida“ v Sankt Petěrburgu. Německé přepracování provedeno nebylo, ale italské mělo premiéru v r. 1873 v Miláně. Roku 1856 vznikl balet „Vážka“ (Die Libelle nebo francouzsky La demoiselle) nebo také „Motýlek“ (Le papillon) nebo „Dolores“, který měl premiéru v lázních Bad Doberan v Pomořansku.

V r. 1857 byly ve Schwerinu premiéry dvou jeho oper. Byla to opera „John Albrecht, meklenburský kníže“ (Johann Albrecht, Herzog von Mecklenburg), která zase, jak bylo Flotowovým zvykem, změnila název na „Andreas Mylius“. Druhou operou byla „Pianella“ podle opery italského skladatele Giovanniho Battisty Pergolesiho (1710–1736) „Služka paní“ (La serva padrona). Další balet složil Flotow pro schwerinské Dvorní divadlo „Thetidina skupina“ (Die Gruppe der Thetis) o řecké bohyni Thetis, matce trójského hrdiny Achillea.
V r. 1859 složil operetu „Vdova Grapinová“ nebo „Vdova Camusová“, která se téhož roku hrála v Paříži, ale v r. 1861 se hrála ve Vídni pod názvem „Madame Bonjour“; a aby se neporušil zvyk skladatele, postarali se o to dlouho po jeho smrti – v r. 1947 – v Berlíně a operu dávali pod názvem „Neskrývané vdavky“ (Die unverhoffte Heirat).

Z r. 1861 je opera zase s několika názvy podle země provedení – „Zilda aneb Noc oklamaného“ (Zilda ou La nuit des dupes) – pohádka z „Tisíce a jedné noci“, provedená v r. 1866 v Paříži, ale německy v Praze pod názvem „Fatme nebo Síla oklamaného“ (Fatme oder Die Macht der Betrogenen). Pro přítele Ganse zu Putlitz napsal scénickou hudbu pro jeho drama „Vilém Oranžský ve Whitehallu“ (Wilhelm von Oranien in Whitehall).

O Vánocích roku 1861 se ve schwerinském divadle dával balet s vánočním motivem „Jedlový král, vánoční pohádka“ (Der Tannkönig, ein Weihnnachtsmärchen) s Flotowovou hudbou.

Další baletní hudba z r. 1864 byla určena pro baletní představení podle obrazu meklenburského malíře Theodora Schloepka (1812–1878) „Královská střela“. V té době už byl intendantem Dvorního divadla Gans zu Putlitz a Flotow se vrátil do své milované Paříže, kterou střídal s Vídní. V Paříži byl podle některých pramenů zvolen členem Académie française.

V r. 1865 napsal dvouaktovou operu „Kasta“ (La Châtelaine) nebo „Hledač pohádek“ (Der Märchensucher), která nebyla provedená.

V r. 1868 se rozvedl a vzal si mladší sestru své ženy pěvkyni Rosu Theen (1846–1925), která byla o třicet čtyři roků mladší než on. Z tohoto manželství se narodila jeho další dcera. Manželé se usadili na statku nedaleko Vídně. Flotow cestoval do Paříže, Londýna a Berlína a skládal hudbu k opeře „Na runovém kameni“ (Am Runenstein), jejíž premiéra byla provedena 13. dubna 1868 v pražském Stavovském divadle. Libreto napsal rakouský libretista Richard Genée (1823–1895). Opera měla dvě části – „Slavnost na ostrově“ (Das Inselfest) a „Sen a probuzení“ (Traum und Erwachen).

Pro Paříž složil operu „Stín“ (L´Ombre) a „Květ z Harlemu“ (La Fleur d´Harlem) podle románu „Černý tulipán“ (La Tulip noir) Alexandra Dumase (1802–1870), která byla později italsky provedena v Turíně.

S Genéem spolupracoval i na další opeře „Hudebníci“ (Die Musikanten), provedené v r. 1869 v Manheimu.

Ve Schwerinu byla v r. 1869 provedena opera na motivy starodávné sanskrtské básně básníka Kalídásy ze 4. nebo 5. století „Šákuntala“ o božské nymfě, jejíž motiv byl převzat ze spisu „Mahábhárata“. Opera „Stín“ byla provedena v r. 1871 německy pod názvem „Sein Schatten“ (Jeho stín) ve Vídni a pod názvem „L´ombra“ ve stejném roce v Janově.

Svá poslední díla skládal Friedrich Flotow na otcovském panství v Teutendorfu. V r. 1877 složil operu „Rosellana“, která nebyla provedena, i když v r. 1878 zkoušky v Paříži proběhly. Dále složil operu „Dřevěná šavle“ (Der hölzerne Sabel) dle německého dramatika Augusta von Kotzebuea (1761–1819). Podle některých pramenů operu nestačil dokončit.

V r. 1880 se přestěhoval na své panství Heilegenkreuzberg u Darmstadtu, což je dnes součást Darmstadtu. Zde 24. ledna 1883 zemřel. Pochován byl na Starém hřbitově (Alter Friedhof) v Darmstadtu. Vedle oper skládal Flotow také hudbu komorní a písňovou, při čemž se dost notových záznamů ztratilo. Podle některých pramenů skládal hudbu k Shakespearově „Zimní pohádce“ (Winter´s Tale) a „Bouři“ (Tempest). Mezi jeho nezvěstná díla patří i některé větší koncertní kusy, symfonie, klavírní koncert.

Napsal další klavírní koncert, taneční hudbu, dvě mše, předehru „Jubilejní“ (Joubelouverture), taneční hudbu „Pochodňový tanec“ (Fackeltanz), klavírní tria, sonáty, sbory, písně a pět melodramat.

V současné době je držitelkou Flotowova odkazu německá rodina Floto, bez koncového „w“, která pořádá v Meklenbursku-Pomořansku hudební hry v tzv. „černé stodole“. Pro připomenutí ještě i jinak – "Poslední růže léta“ v provedení Andrého Rieua: