Dobromila Lebrová: Pavel Durdík, lékař, cestovatel - 165. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Označení Pavla Durdíka pouze těmi dvěma slovy, jak je v nadpisu, je naprosto nedostačující. Byla to velmi významná osobnost 19. století. Nyní pravděpodobně, s výjimkou nadšených pracovníků a přátel Náprstkova muzea málokdo tuší, o koho se jedná.

V poslední době byla o něm zveřejněna jenom malá připomínka v souvislosti s důsledky tsunami v prosinci 2004, protože byly citovány některé z jeho cestopisných knih, týkajících se především Sumatry, která byla zemětřesením velice postižena.

Pocházel z Hořic, z velmi početné rodiny kloboučníka, kde se 23. května 1843 narodil. Z patnácti dětí se nejméně tři jeho bratři stali významnými osobnostmi tehdejšího veřejného života. Všichni bratři byli známí jako slavjanofilové. Nejstarší bratr Josef Durdík (1837 - 1902) byl profesorem filozofie a estetiky na Univerzitě Karlově a také poslancem Zemského sněmu, druhý, rovněž starší bratr Alois Durdík, právník (1839 - 1906), byl překladatelem z ruštiny a profesorem na Obchodní akademii v Praze, mladší bratr Petr Durdík byl také profesorem humanitního směru, překladatelem z ruštiny a dopisovatelem do různých soudobých časopisů. O tomto nejmladším bratrovi říkají prameny, že byl nějakou dobu spolubydlícím Joachima Barrandea, protože existuje jeho vzpomínka na slavného geologa.

Jeho rodiče se brzy přestěhovali do Hradce Králové, kde navštěvoval v letech 1853 až 1861 gymnázium. Po maturitě studoval na univerzitě v Praze a po promoci v r. 1867 studoval ještě krátce na univerzitě v Lipsku.

Vzhledem ke svému slavjanofilskému zaměření odjel v r. 1868 skoro na deset let na Ukrajinu a do Ruska, kde se nejdříve stal Jagotině u Kyjeva osobním lékařem knížete Repnina. Začal publikovat v ruských novinách články o životě a kultuře v Čechách. Protože však psal velmi kriticky, z bezpečnostních důvodů používal pseudonymu A. F. Balan. Svůj pražský diplom však musel v Rusku nostrifikovat; podrobil se v Moskvě novým zkouškám a stal se ředitelem nemocnice na panství hraběte Orlova Davydova v Serpuchově u Moskvy. Po zkušenostech v Rusku značně napadal romantické a nekritické slavjanofilství. Při své lékařské praxi se věnoval i studiu ruské literatury a umění, jehož výsledky publikoval v českých časopisech, především v Národních listech a v Osvětě.

Po návratu do Čech se rozhodl nastoupit do služeb holandských koloniálních vojsk v tehdy zvané Východní hollandské Indii - v Indonésii. V závěru roku 1877 odjel do Batávie (dnešní Džakarta), kde strávil dva měsíce, pak byl poslán do Padangu v západní Sumatře, a jak píše slavný Jiří Guth - Jarkovský v Národním albu z r. 1899: “... provázel třetí válečnou výpravu proti Ačíncům (t.j. obyvatelům Ačehu) v severní Sumatře.“ Korespondence s Vojtou Náprstkem z té doby je dokladem jeho kritického pohledu na nesmyslnost koloniální války.

Při své službě se za půldruhého roku nakazil malárií a byl převezen do pevnosti Fort de Kock, kde se vyléčil, a pak ještě sloužil na bojišti dalších šestnáct měsíců. I v této době se mu podařilo nasbírat nějaké etnografické předměty.

Po ukončení služby na bojišti byl poslán na ostrov Nias, západně od Sumatry, kde působil jako lékař vojenské posádky v Gunungsitoli.

Zde se po dva roky věnoval vedle svých lékařských povinností i lékařským výzkumům, etnograficky zaměřeným, ale i výzkumům čistě etnografickým, včetně sbírání národopisných předmětů. Z této doby pochází jeho pojednání, napsané nejdříve holandsky a potom česky „Léčení a porodnictví u Niasanů“, které vyšlo v Časopisu českých lékařů.

S následky malárie se stále potýkal a v r. 1883 se vrátil do Prahy s podlomeným zdravím.

Usadil se v Praze, ale lékařskou praxi neprovozoval, protože byl ze svých služeb finančně zajištěn. Bydlel nejdříve u své sestry na Betlémském náměstí a později ve Voršilské ulici.

V osmdesátých a devadesátých letech navštívil ještě pouze evropské státy, a to Španělsko a Švýcarsko.

Své zážitky a zkušenosti publikoval nejdříve v článcích v časopisech Květy, Osvěta, Světozor, Slovanský sborník, Zlatá Praha a v Ženských listech. Z jeho článků můžeme ocitovat např. „O bájesloví a obřadnictví na Niasu“ v časopisu Světozor z r. 1886, „O domácím životě Niasovců“ v časopisu Lumír v r. 1884 a „O významu lebky člověčí u Niasovců“ opět ve světozoru v r.1884.

Překládal především Ostrovského, Gogola, Tolstého a Turgeněva. Osoba Turgeněvova ho velmi zajímala, napsal o něm úvahu. Ve Zlaté Praze vyšla v roce 1887 jeho vzpomínka na Alexandra Sergejeviče Puškina při příležitosti padesátého výročí Puškinovy smrti. Přeložil i některá ruská dramata, především Čechova a Gogola.

Dopisoval si se Lvem Nikolajevičem Tolstým, a existuje úvaha, že to byl právě Pavel Durdík, který přivedl Tolského k myšlenkám Petra Chelčického, avšak sám ctitelem Tolstého nebyl.

V devadesátých letech devatenáctého století shrnul své poznatky a zkušenosti a začaly mu vycházet knihy.

Nejčastěji je citována kniha „Pět let na Sumatře“, s podtitulem „Vyprávění vojenského lékaře“, která vyšla v r. 1893. Dalšími byly knihy „Příroda a zvířata na Sumatře“ s podtitulem „Obrázky z horských krajů“ (1894), dále „U lidožroutů“ (1897), „Manželství v tropech“ (1902), „O domácím životě Niasovců“ (1884). Ze Španělska čerpá jeho kniha „Zápasy s býky“ z r. 1895.

O tom, jak psal, můžeme opět citovat Jiřího Gutha-Jarkovského: „Sloh jeho prací je květnatý, příjemně plynoucí, líčení vyniká zdravou, mužnou upřímností, jasnými a střízlivými názory.“

V r. 1901 odjel na léčení do lázní Nauheim v Hesensku, což mu poněkud pomohlo, ale na podzim toho roku jej ranila mrtvice a ochrnul na pravou polovinu těla. Příští rok ho sestra zavezla do Jaroměře, kde zemřel 17. srpna 1903 při své každodenní návštěvě místního lékárníka.

Vedle Durdíkových prací cestopisných a překladatelských má velký význam jeho dílo sběratelské, které bylo určeno pro Náprstkovo muzeum v Praze a také je tam i uloženo. Jeho zásluhou je muzeum bohatší např. o tzv. adu, což jsou dřevěné sošky předků, schránky z přírodních materiálů, zbraně a válečnické štíty, nástroje na rozdělávání ohně a oděv ze stromové kůry. 

Výběr a úprava fotografií pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 05. 2008.