Když jsem v prosinci 2010 utrpěl vážný úraz, převzal funkci šéfredaktora Pozitivních novin můj starší syn. Ujal se této funkce bez většího přesvědčování a už od začátku mu to velmi šlo. Teprve nyní jsem si uvědomil, že o Martinovi nemá nikdo žádné informace a že si zaslouží, aby se o jeho osobnosti veřejnost dozvěděla. Proto jsem se rozhodl, že s ním učiním rozhovor, díky kterému budou čtenáři Pozitivních novin vědět, kdo tyto noviny momentálně řídí.

Rozhovor jsme vedli písemnou formou po e-mailu, přičemž mé otázky mi pomohly zaznamenat žena Daniela a dcera Kristýna, kterým za to moc děkuji.

Martin byl už od malička velmi aktivní a samostatný. První jeho aktivitou byl ve čtvrté třídě keramický kroužek, do kterého chodil. V té době také začal lepit nejrůznější papírové modely z časopisu ABC, které později vyměnil za plastikové modely letadel a bojové techniky. Za ty získal i vysoká ocenění v soutěžích. Mezi jeho největší projekty patří např. dioráma potápějícího se Titanicu nebo výjev z Vietnamské války.

Jen u modelů a techniky nezůstal – začal se věnovat také hudbě. Nejprve se učil hrát na klavír (bez znalosti not odposlouchával z desky Mozarta), později na knoflíkový akordeon. Na základní škole vydával školní časopis a pokračoval v tom i na střední škole. V té době se začal aktivně věnovat irským tancům jako tanečník v taneční skupině Rinceoirí.

Martine, z výčtu Tvých aktivit vyplývá, že jsi nesmírně aktivní. Kdybys měl sám ohodnotit to, co Tě z uvedených aktivit nejvíc bavilo, co by to bylo?
To je jednoduché – bavilo mě všechno. Záměrně to píšu v minulém čase, protože z výše uvedených aktivit se v současné době vlastně už ničemu nevěnuji. Není na to zkrátka čas. Výjimkou jsou klávesy, které sice mám permanentně uloženy ve skříni, ale čas od času je vytáhnu a snažím se vzpomenout si na věci, které jsem dřív hrál.

Jak ses dostal ke hře na akordeon?
K akordeonu jsem se dostal díky irským tancům a irské hudbě, kterou jsem se pokoušel brnkat na elektrické klávesy. Tehdejší šéfové hudební skupiny Shannon mi zapůjčili klasický klávesový akordeon s tím, že by potřebovali někoho, kdo by jim s akordeonem v kapele vypomáhal. To se sice nepodařilo, ale díky tomu jsem se dostal ke knoflíkovému akordeonu, na který se irská hudba hraje lépe, a za nedlouho jsem si pořídil vlastní. Zvládnout techniku hry na knoflíkový akordeon se mi bohužel podařilo jen částečně, takže se ze mě stal „domácí hráč bez publika“ :-)

Když ses rozhodoval, kam půjdeš na střední školu, co rozhodovalo?
Elektrotechnická průmyslovka byla jednoznačnou volbou, protože mě od malička ohromně bavilo zapojovat všelijaké kabely, zásuvky, vypínače a podobné věci. Realita na škole však byla hodně vzdálená mým naivním představám a krátce po začátku studia mi bylo jasné, že elektrotechnikou se živit nikdy nebudu. Díky dobrému kolektivu a aktivitám, které jsem v rámci školy dělal, jsem průmyslovku dostudoval.

Po ukončení studií na elektrotechnické škole Františka Křižíka ses rozhodl vydal cestou publicistiky. To mě velmi potěšilo. Natočil jsi tam dokonce dva filmy...
Po maturitě jsem se chtěl věnovat něčemu jinému než technice, a protože jsem na střední škole vydával školní časopis, rozhodl jsem se pro Vyšší odbornou školu publicistiky, která je více zaměřena na praktickou stránku novinářského řemesla. I tady jsem záhy pochopil, že novinář ze mě nikdy nebude, protože nejsem „psavý typ“, a svou pozornost jsem zaměřil na tvůrčí dílnu televizní publicistiky.

Díky tomu jsem se opět dostal k technice, protože mě nejvíc zajímala kamera a střih. Se spolužačkou a kamarádem ze střední jsme v roce 2004 natočili krátký film Půlvražda s Bořivojem Navrátilem v hlavní roli. Čtenáře Pozitivních novin jistě nepřekvapí, že literární předlohou k tomuto krátkému filmu se stala Tvá povídka z roku 1989. Vyšší odbornou školu publicistiky jsem zakončil svým absolventským dokumentem na téma Mauzoleum Klementa Gottwalda na pražském vrchu Vítkov.

Po celou dobu ses věnoval irským tancům...
Ano. Irským tancům jsem propadl na začátku nového milénia a několik let jsem se jim intenzivně věnoval jako člen skupiny irských tanců Rinceoirí a chvíli i souboru Kaskáda, který vedla má žena (v té době „jen“ kamarádka). Bylo to takové pionýrské období, kdy irské tance zažívaly v ČR velký rozmach a všichni pozvolna začínali zjišťovat, jak se irské tance tančí v zahraničí a co to s sebou nese věnovat se jim profesionálně. „Kariéru“ tanečníka jsem však brzy opustil, protože jsem nebyl ochotný věnovat se tanci na téměř profesionální úrovni. Zkrátka, v situaci, kdy se z „můžeš“ stalo „musíš“, jsem zvedl kotvy :-)

Tvoje žena Tereza je velmi aktivní v oblasti tanečního umění. Patří u nás mezi absolutní špičky v oboru irských tanců. Založila si v Praze dokonce vlastní školu s názvem Luas Dancing School…
To je pravda. Luas Dancing School, kterou založila v září 2010, je první ryze českou taneční školou irských tanců, která má záštitu pod celosvětovou asociací irských tanců. Proto může Tereza posílat své žáky na taneční soutěže v podstatě po celém světě. Vedle irských tanců se Tereza věnuje také americkému country stepu zvanému Clogging. Škola nabízí lekce i pro úplné začátečníky, takže kdo by měl zájem, může se zapojit. Podrobnosti najdete na stránkách taneční školy www.luasdance.cz.

Místo elektrotechniky ses začal věnovat tvorbě webových stránek. Této činnosti se věnuješ nyní profesionálně. Pověz nám něco o tom.
K tvorbě webových stránek jsem se dostal na střední škole díky školnímu časopisu, který jsme tam vydávali. Spolužák, který se počítačům hodně věnoval, se rozhodl trochu experimentovat a vytvořil webové stránky našeho školního časopisu, které jsme společně doladili do reprezentativní podoby, ve které pár let vydržely. Díky tomu jsem odkoukal pár věcí a můj zájem o publikování na internetu rostl.

V roce 2000 jsem založil stránky Irsko Aktuálně, které se brzy staly největšími českými stránkami o Irsku. Postupně jsem se naučil jazyk HTML a začal dělat webovky pro kamarády a pak i pro jejich kamarády a známé. Odkoukávání věcí od profíků a samostudium mě posunulo hodně dopředu, ale v tomto oboru je potřeba se neustále učit nové věci, protože vše se vyvíjí velmi rychle kupředu. Nejlépe funguje nové věci si vyzkoušet na konkrétním projektu a o to se také pokouším v rámci projektů našeho rodinného Internetového vydavatelství Loužecký.cz, mezi něž patří Pozitivní noviny i již zmíněné stránky Irsko Aktuálně.

Co Tě v životě opravdu baví a čeho bys chtěl dosáhnout?
Baví mě podílet se na něčem prospěšném, na něčem, co může lidem pomoci nebo být pro ně užitečné. Vím, že to zní jako klišé, ale je to tak. Mám radost z dobře odvedené práce, se kterou jsem vnitřně spokojený. A čeho bych chtěl dosáhnout? Chtěl bych postavit dům, zasadit strom a mít syna. A ještě spoustu dalších věcí, ale ty si nechám zatím pro sebe :-)

Teď se vrátíme k Pozitivním novinám. Na Pozitivkách spolupracuješ už od začátku a celý grafický design je Tvoje práce. Co připravuješ do budoucna?
Čtenáři Pozitivních novin se, myslím, mají opravdu na co těšit. Pracujeme totiž na kompletně nové grafické podobě Pozitivních novin, která s sebou přinese i řadu nových funkcí, jenž budou čtenářům i redakci poskytovat vyšší komfort. Zatím bych nerad zveřejňoval, o co konkrétně půjde, ale naším snahou je, aby se Pozitivky i po grafické stránce staly kvalitní konkurencí ostatním elektronickým médiím. Současný design totiž rychle dosluhuje a kvalitní obsah, který Pozitivky dlouhodobě přinášejí, si určitě zaslouží „zabalit“ do moderního hávu.

V čem by se měly Pozitivní noviny změnit a co bys chtěl ještě dokázat?
Mým cílem je dostat Pozitivní noviny do povědomí mnohem většího okruhu čtenářů, než nyní. K tomu je potřeba nejen již zmíněný „nový kabát“, ale i spolupráce s dalšími médii. Další věcí, kterou je potřeba vyřešit, je rozšíření redakce o nové spolupracovníky, kteří nám s přípravou Pozitivek budou dlouhodobě pomáhat.

Myslím si, že jsi byl do Pozitivek kvůli mému úrazu tak trošku nedobrovolně dotlačen…
Máš pravdu. Pozitivky byly od začátku Tvou parketou a já Ti čas od času jen vypomáhal s technickými záležitostmi. Po Tvém úrazu mi bylo jasné, že musím dočasně převzít „otěže“, protože jsem jediný, kdo to může udělat, jinak by Pozitivní noviny zanikly.

Jak to vidíš dnes?
Jsem moc rád, že Pozitivky fungují dál, i když je těžké je udržovat v chodu. Některé reakce od čtenářů mi i dnes dokáží vzít chuť cokoli dál dělat a jiné člověka doslova nadopují energií. Každopádně se těším na den, kdy Ti budu moci Pozitivky opět „vrátit“ a věnovat se jen jejich technickému zajištění :-)

Na to se také těším :-)