Povodeň 1958

V minulém století postihly Liberecko dvě povodně, které „za něco stály“ a kterým se říká stoletá voda. Tehdy jsem skončil pátou třídu základní školy v Machníně a hned v polovině prvního týdne prázdnin začalo pršet. To budou prázdniny!, pomyslel jsem si a začal shánět knížky, abych měl něco ke čtení a nenudil se. Jak jsem se mýlil! Zprvu padaly velké kapky a déšť se začal měnit v nekonečný liják. Lilo a lilo bez přestání. Nebylo to lehké šumění letního deště, jaké jsem znal.

Zrovna jsem se začetl do dobrodružných příběhů O. Batličky, které mi nebylo dopřáno dočíst. Venku se děly věci! Voda postupně pronikala do všech spárů, škvír, zatékala do oken, vytékala kanalizací, plnila příkopy. Okapy hučely a přetékaly, vydávaly zvuk jako píšťaly varhan a pak začaly ječet jako hasičské sirény volající o pomoc. Nisa se vařila a vzdouvala jako hrnec s prádlem, pod který stále někdo přikládá, a začaly se na ní objevovat prkna, klády, branky, celé části plotů, stržená zábradlí, psí boudy. Začal jsem se bát.

V pátek v noci už houkaly sirény od Liberce, Frýdlantu, přes Chrastavu do Hrádku nad Nisou. Mohelka, Jeřice, Nisa, Smědá a malé potůčky na stráních už nebyly k rozeznání od jezer. Louky, pole, cesty byly během několika hodin zaplaveny a voda ucpávala průtoky pod mosty, brala s sebou stavidla, jezy. Machnín byla jedna velká laguna. Dřevěný most přes Nisu u Pfeifferovy továrny za mateřskou školou zmizel bez rozloučení. Voda jej odnesla asi sto metrů po řece níž.

Vlaky do Hrádku a do Frýdlantu ještě jezdily. Máme příbuzné v Loučné v Hrádku nad Nisou a tatínek tehdy rozhodl, že se pojedeme podívat na babičku. Cesta vlakem byla cestou vodním světem. Zleva i zprava nekonečná plocha vod. Přesto jsme do Hrádku dojeli. Došli jsme na náměstí. Dál už byla jen jedna velká vodní plocha až někam k Žitavě. Nezbylo, než se vrátit. Všichni nás ujišťovali, že lidem v Loučné pomohli vojáci z Grábštejna.

Na zpáteční cestu vlakem do Machnína nezapomenu nikdy. Všude kolem byla jen a jen voda. Nejhorší to ale bylo v Bílém Kostele. V té době se tam právě utopil jeden ze zasahujících vojáků, vojín Miroslav Vavřiník.

Nisa v Bílém Kostele, v pátek 4. července stoupla o 230 cm, na silnici bylo na metr vody. Jeřice v Mníšku stoupla o 310 cm. Moje vzpomínky a můj deník zachytily jen některé údaje. V té době ještě pracovala na plné obrátky i jediná uhelná elektrárna na Liberecku v Andělské Hoře. I ta ale byla druhý den povodně vyřazena z provozu. Nisa, která ji v podstatě obtéká ze všech stran, zatopila motory i pomocné provozy.

Sudy s chemikáliemi z chemičky v Mníšku se později objevily na dolním toku Nisy hluboko v Německu. Lokomotiva, která ležela v řečišti pod frýdlantským zámkem, byla hodně dlouho vděčným objektem fotografů fotících škody velké vody roku 1958. Pamatuji se, že na loukách zatopených povodní u Pragovky rostly v měkkém pískovišti nesmírně velké stvoly bodláků, na které přilétávali nádherně zbarvení stehlíci.

Zatopený byl tehdy ještě funkční důl Kristina i rybníček na zahradě v Loučné, kde strýček Valtr choval pekingské kachničky. Ty skončily smutně. Jako emigrantky se ocitly na stolech jedlíků kachen se zelím v Německé demokratické republice.

My, machnínští kluci, kteří potřebovali karbid na bouchání plechovek, jsme dovedli ocenit požár v blízkém Vesci. Voda zatopila sklad karbidu a po spojení vody s karbidem následoval ničivý požár.

V Liberci měla spousta dospělých problémy s prací v Textilaně pod přehradou, kde se voda zdvihla o několik metrů a zatopila silnici i továrnu pod ní. Pamatuji se, jak všude národní výbory prostřednictvím tlampačů a místního vysílání žádaly o pomoc a nabádaly občany, aby se postavili vodě stůj co stůj.

V čele byla Chrastava, kde se občané skutečně zapojili a chránili nejen své majetky, ale i majetek obce. Mé dětské vzpomínky z té doby jsou chaotické, jako zhruba celých těch deset dní, kdy kolem mne všichni dospělí odstraňovali následky povodně.

Záznam z deníku toho léta: Sobota 12. července 1958, všední pracovní den. (Soboty byly tehdy pracovní všechny). Továrny v okolí začaly opět pracovat. Totex, textilky, Tesla, zemědělské závody. Byly to prázdniny, na které se nezapomíná.

Čokoláda a spol.

Milí vnuci a pravnuci. Tahle pohádka kdysi byla pravdou, ale vy tomu stejně jen těžko uvěříte. Čokoláda byla a nebyla. Ani pro hodné, natož pro zlobivé. Bylo po válce a Československo nepřijalo pomoc bohatých strýčků a tet, ale zato jsme se mohli svobodně plést do jejich vnitřní a zahraniční politiky. Například na dřevěné ohradě kolem prostoru, kde stojí dnes nákupní středisko Interspar, stávaly cirkusy. Já tehdy, coby čtyřletý, skončil u té ohrady a lístky nebyly. A na ohradě velkými písmeny bylo vápnem napsáno: Truman má vši. Už asi chápete, jak dobře jsme si vybrali. Čokoládu a jiné dobroty nám z té země, kde má jejich prezident vši, neposílali. Posílali k nám agenty a ti se nejedli. Ti se chytali, zavírali a stříleli…

Naše čokoláda prapodivné chuti a divného složení byla hutnější a vydržela o hodně déle než ta, která se rozdělovala, když přišel balíček od příbuzných z Londýna. Ani krabička s cigaretami s obrázkem velblouda nelákala svým barevným obalem tak, jako ta pravá švýcarská hořká čokoláda, která se stala snem hned vedle amerických žvýkaček.

Naše čokoláda chutnala proti té švýcarské jako hrubě mletá káva se strouhaným mýdlem. Byla to směs dokonalá pro raketový pohon sovětských družic.

Vraťme se zpět k té prazvláštní hmotě balené do praskajícího staniolu, pochutině ze země, kde se buď mluví švýcarsky, nebo velkobritánsky. Staniol, který se v proužcích spouštěl z letadel, aby zmátl nepřítele, měl chránit buržoazní království od nezletilců, co by raději čokoládku, než sto hesel a vyprodaný cirkus…

Ta chuť, když se vám čokoláda v ploše rozprostřela na horním patře v puse! Za ni bych si nechal pálit nohy v poloze Jany z Arku přivázané ke kůlu a kolem rozložit stohy hořící slámy.

Občas přijížděla z Hrádku babička. Vystoupila u nás v Machníně a v kabelce pro mě přivezla italskou směs z nádražního kiosku v Hrádku. Želé, oříšky a rozinky polité čokoládou. Nebyla to čokoláda ve stříbrném staniolu, ale chutnalo mi to taky moc. Babička z Hrádku vystihla, za co si získat duši dítěte.

Milé děti, to nebyla pohádka. Ale běžte se rychle umýt, vyčůrat a spát. Ta doba už je dávno pryč. Tam, kde byla dřevěná ohrada, stojí Interspar a v něm milióny tabulek čokolády. Kupují si je zlobivé, otylé malé děti. Mají dost peněz a rodiče, co jim koupí vše, co jim na očích vidí.