František Mendlík: Starost o chorého spolužáka

Rubrika: Literatura – Povídky

Nezáživný předmět účetnictví vyučoval na železniční průmyslovce profesor Hřivna. Byl to typický ouřada, kterému chyběly akorát klotové rukávy. O přestávkách chodil na kávičku do hospůdky za tratí, zvané DCV (Družstvo cestující veřejnosti). Při jeho hodinách se nevzrušoval nikdo. Kantor dobře věděl, že téma „Uzávěrka osobní pokladny“ nelze přednášet poutavým způsobem. Jistě by se dala celá látka pojmout jako příběh. Hrdina nejdříve opíše z ternionu čísla lepenkových jízdenek, pak vyzná lásku kolegyni. Spočítají hotovost a odečtou směnné. Případný přebytek pak doplní patřičnou částkou a utratí za nocleh v laciném hodinovém hotelu. Učiteli chyběla fantazie. A tak huhlal za katedrou něco o přiúčtovacích kartách a problematice vracení přeplatků. O tomto způsobu výuky řekl jednou Jaroslav Hašek, když hodnotil vypravěčské schopnosti kamaráda Zdeňka Matěje Kuděje. Tento světoběžník, tramp a veselý kumpán toho hodně prožil. Když ale své příhody vyprávěl ve společnosti, tu Hašek pravil:

„Pane Kuděj, voni nás nuděj, až se vykecaj, tak nás vzbuděj!“

Profesor Hřivna vyučoval také němčině. Průběh výuky by stejný, jako v účetnictví. Frantík Menclů dal kantorovi přeložit dopis z ciziny. Učitel se konce nedobral. Nerozluštěný dopis se smutným gestem vrátil. Bylo to nad jeho síly. Marně luštil německý dialekt ve vlámsky psaném dopise z Antverp.

Kantor Hřivna měl jako přidruženou výrobu provozní praxi. Každý čtvrtek se vyjíždělo ven do provozu. O tom, kam student pojede, dověděl se až z bílé vložky do modré cestovní knížky. Knížka byla na jméno, vložka určovala cíl cesty. Na místě samém bylo nutno vložku nechat orazítkovat staničním datumovým razítkem. S bílými vložkami se dělaly velkolepé podvody. Daly se prostě vyměnit. A tak Jeníček Malina, alias Honza Zmatek, jezdil do Brna, a Franta Mikšaník do Otrokovic. Vašek Hirš jezdil do Zaječí, neboť bydlel v sousední vesnici. Malý Guma s Frantíkem Menclem jezdili do Brna. U pokladního okénka si nechali vložky orazítkovat a pak odcházeli do kina Čas před brněnským nádražím. Někdy s nimi jezdil i Béďa Hošek. Do Hradce Králové se totiž na praxi nejezdilo.

Jednou se na cestovní vložce kamarádů Mencla a Menouška, zvaného Guma, objevil název stanice Čejč. I vydali se tím směrem. Shledali místo velmi nezáživným. Nechali si vložky orazítkovat u osobní pokladny a usedli do osobního vlaku směr Brno. Účel jednoznačný. Vymění nezáživnou nákladní pokladnu za program kina Čas.

Profesor Hřivna se toho dne vydal na kontrolní jízdu. Bydlel v Hodoníně. Uchopil rozpis a vydal se cestou nejmenšího odporu. Stanice Čejč je hned vedle Hodonína. Marně však pedagog hledal studenty Mencla a Menouška v místní nákladní pokladně. Zatímco se kontrolor rozčiloval v Čejči, ti dva pojídali „různé saláty“ v bufetu Petrov! Revizor se patřičně rozčílil. Oba ignoranty příkladně potrestá.

„K tabuli půjdou Menoušek a jeho komplic Mencl!“ ozvalo se v hodině účetnictví.

„Jakto, že jste nebyli v Čejči? Vypadal jsem jako blbec, když jsem se na vás ptal v nákladní pokladně!“

Ve ztichlé třídě by zarachotil upadnutý špendlík.

„Soudruhu profesore, kamarádu Menclovi se udělalo nevolno. Chtěli jsme původně navštívit místní zdravotní středisko. Místo toho jsme ale usedli do vlaku a jeli hledat zdravotnickou pomoc do Hodonína!“

„A vyhledali jste tu „vaši“ první pomoc?“ zajímal se kantor.

„Ne, zdravotní stav kamaráda se natolik zlepšil, že stačila tabletka sedoloru z místní lékárny. Z Hodonína jsme odjeli přímo do Valtic.“

„Něco lepšího, hoši, něco lepšího!“ ukončil kantor celou záležitost.

Celý průšvih se ale nějakým způsobem provalil. Kantoři se rozdělili na dvě skupiny. Jedni prohlásili celý systém za nedokonalý, jiní ocenili starost kamaráda o chorého spolužáka. Výsledkem byly zostřené kontroly. Na revizi vyrazili i vychovatelé a kantoři, nemající s provozní praxí nic společného. Jakmile se na stavědle v Podivíně objevil i vychovatel Kucan, lid obecný pochopil, že už to musí být s „Rakouskem“ opravdu nahnuté. Ondryš Kadula byl v pravý čas na pravém místě a vyprávěl:

„Čumím do blba, odpočítávám minuty a najednou stojí mezi dveřmi Kucan. Signalistovi zasalutoval, protože ten měl vyšší šarži. Kucan byl „technik“ a šedivý signalista byl „starší technik“.

„Kde je tuná súdruh Kadula prestavník a jako sa číslujů kolaje?“ začal kontrolor. Ondryš zarytě mlčel a oknem pozoroval zasněženou krajinu. Signalista se zájmem sledoval buzeraci.

„Prestavník je vonku vo výhybke a kolaje sů párné a nepárné!“ vítězně zvolal Kucan. To bylo vše, co věděl o železničním provozu. Pak se rozhovořil o bojoch robotnickej triedy a repliku ukončil slovy: „Volakedy bolo, že něbolo!“ Nakonec požádal Ondryše, aby skočil signalistovi pro pivo. Mrkal přitom na zaměstnance, jako že toho kluka zkouší. Ondryš odmítl a Kucan spokojeně odešel.

Poprůšvihová křeč pominula. Ředitel Formánek však přistoupil k razantní akci. Každý student obdrží sešit. Do něj pak zapíše jakousi reportáž z pobytu. Vyhmátne poučení a přínos celé akce pro svůj profesní růst. Povoleny jsou i ilustrace.

Fanouš pak jednou na stavědle z nudy nakreslil celý stavědlový přístroj typu RANK se všemi pákami, tlačítky a návěstními vložkami. K přístroji přimaloval i signalistu! Od této chvíle měl z provozní praxe jedničku. Iniciativa ovšem měla jedinou vadu.

Studenta Mencla si zavolal bokem profesor Vlastimil Hurdes. Vyučoval na průmyslovce předměty Politická ekonomie a Organizace a ekonomika. Prohlásil: „Žáku Mencle, slyšel jsem, že dobře kreslíte. Hodlám v dohledné době vydat knižně svoji vědeckou publikaci o bezpečnosti práce. Nakreslíte mi do mé práce hodnotné ilustrace!“

„Spolehněte se, soudruhu profesore. Vystřihnu vám pracující v přilbách a umím také nakreslit všechny pracovní nástroje.“

Od této chvíle měl Fanouš veget v Hurdesových předmětech. Nemusel hnout prstem. Životní dílo profesora Vlastimila Hurdese nebylo nikdy napsáno a jak je známo, ilustrace se dodávají až na hotový text. Slavnými se nestali ani autor, ani ilustrátor.

Nepřítomnost dvou delikventů v nákladní pokladně železniční stanice Čejč nebyla potrestána. Jeden z provinilců byl naopak odměněn výbornou z provozní praxe.

Opatření ředitele přimělo Fanouše ke tvůrčí činnosti. Protože navštívil některé stanice vícekrát, dokázal sepsat zprávu o činnosti dopředu. S vložkami se kšeftovalo i nadále. K falešné maršrůtě pak bylo možno za mírný poplatek získat od autora i odpovídající reportáž!

Ilustrace: František Mendlík

Ilustrace: František Mendlík

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 07. 2012.