Dobromila Lebrová: Josef Václav Sládek, básník a překladatel – 100. výročí úmrtí

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

Básník Josef Václav Sládek byl jednou z hlavních českých literárních osobností druhé poloviny devatenáctého století a začátku století dvacátého.

V dnešní době možná některé jeho verše zní přepjatě a pateticky, ale vím od obou svých babiček, které se v době Sládkova života dožily dospělosti, že byl jako básník a velký vlastenec velmi ctěn. Byl ve svém patosu opravdový; on to skutečně tak cítil – a v té době nebyl sám. Slova, která užíval, měla tehdy v sobě pravdu, nebyly to pouhé fráze, i když se mluvilo o vlasti, o vlastenectví…

Mnohé jeho básně se četly ve školách i v době mého dětství, a protože byly snadno zapamatovatelné, leckdy si člověk ani neuvědomil, že se nejednalo o lidovou slovesnost; obzvlášť to platí o jeho verších pro děti.

Josef Václav SládekJosef Václav Sládek se narodil 27. října 1845, podle některých pramenů už 25. října, ve Zbirohu. Jeho otec Petr Sládek (1816–1908) měl jednak malé hospodářství a jednak byl zednickým mistrem, později dokonce stavitelem. Maminka Antonie, rozená Mizerová, byla dcerou pekařského mistra. Podle některých pramenů rodina Sládkova bydlela ve stavení po otci paní Sládkové, které je dnes na náměstí T. G. Masaryka č. 28, kde sídlí Městské vlastivědné muzeum a muzeum J. V. Sládka. Na domě je pamětní deska od sochaře Antonína Odehnala (1878–1957).

Josef Václav byl nejstarším z pěti dětí a byl od dětství poměrně churavý, stonal s plícemi.

Tatínek byl velmi přísný, byl velký čtenář i vlastenec, ale maminku Sládek zbožňoval. Od ní se naučil mnohé písničky a pohádky. Jeho první učitel Antonín Kraus podle jeho vzpomínek vyprávěl různé české pověsti. Vzpomínal také na milé chvilky v Sýkorově mlýně „u tety“ pod obci Třebnuška, dokonce na to vzpomněl v básni „Ve mlýně“ ze sbírky „Na prahu ráje“ z r. 1883.

Do školy chodil Josef ve Zbirohu; předpokládalo se, vzhledem k jeho chabému zdraví, že půjde na studie, pravděpodobně už od počátku, že se stane knězem. Zbirožský farář ho na studium připravoval.

V r. 1856 se pokoušel o vstup na pražské Staroměstské piaristické gymnázium v Klementinu, kde neuspěl. Úspěšnou přijímací zkoušku složil až další rok na Novoměstském piaristickém gymnáziu v Panské ulici, ale zároveň docházel do Budče, na rohu ulice V tůních a Žitné, což byla vzorná hlavní škola, kde byl ředitelem její zakladatel – lékař a přírodovědec Karel Slavoj Amerling (1807–1884). Zde si doplňoval vědomosti, které si ze Zbirohu nepřinesl. Budeč se stala později učitelským ústavem. Pravděpodobně zde získal Josef Václav Sládek první základy ke svému pozdějšímu koníčku – fotografování, protože Amerling se zabýval chemií a také předchůdkyní fotografie – daguerrotypií.

Ale na gymnáziu měl Sládek potíže s jedním profesorem, který ovlivnil celý učitelský sbor, a tak v r. 1862 přešel do sexty na akademické gymnázium, které tehdy sídlilo na nábřeží. Byla to tenkrát škola, v níž studovali nejvýznamnější osobnosti naší kultury, někdy už v druhé generaci. Mezi Sládkovy spolužáky patřili například Klicperův syn, pozdější spisovatel Ivan Klicpera (1846–1881), Čelakovského syn Jaromír Čelakovský (1846–1914), budoucí právník a historik, který se stal Sládkovým přítelem. Spolužákem byl také pozdější básník Svatopluk Čech (1846–1907). Dalším přítelem Sládkovým se stal hrabě Václav Robert Kounic (1848–1913), český politik a mecenáš a budoucí švagr Antonína Dvořáka. Přátelství s Kounicem bylo pro Sládka významné především v tom, že světaznalý hrabě mu otevřel obzory do světa a pomáhal mu se studiem angličtiny a francouzštiny a představoval mu díla významných světových spisovatelů. On také zasadil do hlavy Sládkovy myšlenku, že studium teologie by pro něj nebylo to pravé.

Pobyt na akademickém gymnáziu způsobil, že se Sládek začal pokoušet psát básně. Na gymnáziu byly dva literární spolky Vltavan a Oreb. V Orebu byl předsedou Čelakovský, který, když si přečetl spolužákovy verše, souhlasil s jejich uveřejněním. Sládkovy básnické pokusy ale nejsou známé, protože žádný exemplář jeho „vydaných“ studentských básní se nedochoval a on sám své poznámky před smrtí spálil.

V r. 1865 ukončil Sládek středoškolská studia maturitou a rozhodl se, že knězem nebude, což vzbudilo odpor rodičů a rozkol v rodině, i když ne na celý život. Otec ho dále odmítl na studiích podporovat a Sládek se musel jako mnoho studentů živit kondicemi, později si přilepšoval honoráři za překlady. Začal studovat přírodní vědy, matematiku a fyziku, ale již na počátku zjistil, že matematika pro něj není a od druhého semestru si zapsal přírodní vědy. Předpokládal nejdřív, že bude středoškolským profesorem.

Dost často však Sládek během studií stonával a míval i deprese, takže i v období přednášek býval u rodičů ve Zbirohu.

V r. 1865 se oba studentské spolky – Vltavan a Oreb – spojily a vznikl Ruch, v němž měl Sládek velmi významné místo. Pro zajímavost uvádím, že se členové Ruchu scházívali v pivovaru „U Primasů“, který byl na rohu Václavského náměstí a Štěpánské ulice, tam, kde je dnes Komerční banka.

Sládek začal mít na starosti i finance Ruchu a zároveň se mladí spisovatelé snažili o udržení časopisu Lumír, založeného v r. 1851 Ferdinandem Břetislavem Mikovcem (1826–1862), který nedávno zemřel. Sládek psal do různých časopisů. O jeho literárním debutu ve vážném, nikoliv pouze studentském, časopisu jsou různé údaje. Že psal už v lednu 1866 do Květů pod pseudonymem Josef Bavor, že pod svým jménem uveřejnil první báseň „U zpovědi“ ve Světozoru na jaře 1966. Jiné prameny uvádějí, že tato báseň vyšla právě v Lumíru.

Z počátku byl Ruch orientován především na původní českou literaturu, později se Sládek snažil, aby se čtenáři dozvěděli něco o světové literatuře, zvláště když měl za sebou první překlad Byronova „Korzára“ (The Corsair) a „Džaura“ (The Giaour) s orientálním námětem – „džaur“ je z hlediska muslimského „nevěřící“. Ukázka z „Korzára“ byla uveřejněna v časopisu Květy, který v té době redigoval básník Vítězslav Hálek (1835–1874).

V r. 1867 uveřejnil v Květech Sládek revoluční báseň „Z irských melodií“, kde slovo „irský“ mohlo být snadno nahrazeno „český“.

Na jaře 1868 Sládkovi pomohl přítel Čelakovský a jeho bratr Ladislav s jeho chabými financemi, když mu dopomohli k místu asistenta Muzea království Českého v Praze v jeho tehdejším sídle v Nosticovském paláci Na příkopech 20, kde je dnes Živnostenská banka.

V souvislosti s připravovanou slavností položení základního kamene k Národnímu divadlu připravoval Sládek slavnostní vydání almanachu Ruch. S ním zpočátku spolupracoval Svatopluk Čech, jehož báseň „Husita na Baltu“ se právě v tomto almanachu objevila. Dalšími Ruchovci byli Eliška Krásnohorská (1847–1926), Rudolf Pokorný (1853–1887) a Ladislav Quis (1846–1913). Ruchovci přispívali do časopisu Osvěta, který redigoval básník Václav Vlček (1839–1908) a zaměřili se především na záležitosti české, což později vyvolalo spory s další skupinou vlasteneckých spisovatelů, zaměřených na vzdělávání českých lidí v literatuře světové. Sládek během života patřil do obou skupin nebo naopak – byl svůj.

V almanachu uveřejnil Sládek pod svým jménem básně o českém venkově, případně milostnou lyriku. V té době se totiž seznámil na sokolském plese se slečnou Emílií Nedvídkovou (1851–1874), dcerou úspěšného podnikatele a starosty Počátek Aloise Nedvídka (1825–1893). Revolučnější a vlastenecké básně byly napsány pod pseudonymem Vojtěch Černý.

Rok 1868 byl pro Sládkův život přelomový. Uvažoval, jak se dostat ze svých pocitů rozervanosti – že by se měl vydat na cesty. Poněkud ho k tomu kroku popohnalo to, že začal pro své revoluční projevy být sledován policií. Rok 1868 byl totiž pro český národ zvlášť obtížný. Bylo to po rakousko-uherském vyrovnání v prosinci 1867, kdy Habsburkové z obavy před Slovany dali přednost Maďarům jako jakýmsi „spoluvládcům“. V důsledku toho byly v Čechách mnohé protestní akce, a pochopitelně i policejní protiopatření, jež vedly na podzim 1868 k vyhlášení stanného práva. Zároveň Sládek uvažoval o jakémsi „rychlejším“ nástupu k profesuře a tím i k možnosti se oženit s Emílií. Přerušil studium a chystal se na cestu.

Některé prameny uvádějí, že dokonce pronesl nějakou protivládní řeč na shromáždění v Šárce, ale někteří literární historikové to považují za nepravděpodobné. Jinou burcující řeč prý pronesl na Žofíně. Urychlilo to ale jeho rozhodnutí k odjezdu.

Původně počítal s tím, že půjde do Anglie, ale vydavatel Národních listů a politik Julius Grégr (1831–1896) ho seznámil s Čechoameričanem z Chicaga Karlem Alexandrem Cadishem, který hledal učitele češtiny pro svého syna. Rozhodl se tedy pro Ameriku. Peníze na cestu získal jednak od spolku Svatobor, dále od Julia Grégra jako zálohu na články do Národních listů a pak výpomocí přátel. Velmi ho povzbuzoval Vojta Náprstek (1826–1894), který se nedávno po desetiletém pobytu vrátil z Milwaukee ve Wisconsinu ve Spojených státech, kde se stal duší českých krajanů. Doufal, že se Sládkovi podaří více, než jemu, totiž najít v USA útočiště pro zbídačelé krajany, a že najde způsob zorganizovat jakousi českou krajanskou základnu. Sládek ale také předpokládal, že bude sbírat přírodniny pro Muzeum království Českého. Svou cestu bral jako jakousi službu českému národu; pravděpodobně za jiných okolností by do ciziny nejel. Sám si stanovil tři hlavní cíle: poznání americké kultury, politiky a přírody, dále sbírání přírodnin a za třetí spojení s krajany a jejich zapojení do české záležitosti doma.

Během června se rozloučil s rodiči. Jel přes Drážďany, Berlín, Magdeburk do Brém. Odtud odjel na jih přes Hannover, Darmstadt, Heidelberg, Frankfurt, Štrasburk, do Švýcarska - do Basileje, Kostnice a Curychu. V Kostnici a v Curychu se zúčastnil demonstrací zde přítomných Čechů k Husovu výročí a přísahal při Husově památce věrnost českému lidu. Udělal si výlet kolem Vierwaldstättského jezera a opět se vrátil do Brém, odkud v polovině července odplul přes anglický Southampton do New Yorku.

Své pocity popsal v mnohých básních, v nichž vyjadřoval stesk po domově, většinou s popisy temného, nehostinného moře, a zážitky vystěhovalců. Jeho fejetony, zprávy a články vyšly souhrnně až po jeho smrti – vydal je v r. 1913 literární historik Ferdinand Strejček (1879–1963) pod názvem „Americké obrázky“.

Básně z tohoto období vyšly v Praze až po Sládkově návratu.

V New Yorku se nezdržel, protože tam se čeští vystěhovalci nevyskytovali. Pomoc Čechům pořádal Vojta Náprstek v přístavním městě Racine, jižně od svého někdejšího pobytu v Milwaukee, na jezeře Michigan – a tam Sládek směřoval. Odtud odjel za Cadishem do Chicaga, ale předpoklad, že se tam zdrží jako vychovatel Cadishova syna z nějakých důvodů nevyšel. Odjel parníkem do osady Kewaunee, opět na Michiganském jezeře, které čeští přistěhovalci říkali Kevaň, a zde nějakou dobu pobyl u českého obchodníka. V Kewaunee byl i původní prales a tak o tom napsal v jedné z básní. Navštívil i další prales u Michiganu v zálivu Greenbay. Byl také u Niagarských vodopádů, což ho jakožto přírodovědce zajímalo.

Rovněž začal psát velmi působivé básně o Indiánech. Nejznámější je „Na hrobech indiánských“, kde dává do protikladu americkou svobodu, která ho na začátku jeho pobytu okouzlila, a děsivé bezpráví na původních obyvatelích. Začal se seznamovat s osudy Indiánů, což ho na celý život velice ovlivnilo. Své zážitky posílal redakci Národních listů. Jeho básně s indiánskou tématikou spolu s několika zážitky vyšly v padesátých letech minulého století v nádherné úpravě spolu s obrazy Mikoláše Alše Živly. Je to tak nádherný kompaktní celek, že člověka ani nenapadne, že to nebyl společný záměr obou umělců…

Někdejší budova Českého národního muzea Na příkopech

Opět nějakou dobu pobýval Sládek v Chicagu a studoval americkou demokracii, dokonce tam několik článků v časopisu „Pokrok“ opublikoval. Odjel opět do okolí Racinu – do Caledonie – za přítelem Františkem Boleslavem Zdrůbkem (1842–1911), který byl protestantským kazatelem, a jehož nevěstu do Ameriky doprovázel. S ním psal operu „Hus“ na známé české melodie s cílem hlavně mládeži připomenout její kořeny. Se zklamáním totiž zjistil, že Náprstkova a jeho představa jakési předsunuté základny Čechů v Americe není možná. Lidé si zvykli na demokracii, i když se jim stýskalo a na vlast vzpomínali, už s návratem nepočítali, stali se Američany. Sládek o tom trpce psal své vyčítavé fejetony pro „Národní listy“ „Ztracená duše“, „Američtí Čechové a my“. V Caledonii působil nějakou dobu Sládek jako učitel. Zde hodně psal i překládal, například Longfellowův epos „Píseň o Hiawatě“ (The Song of Hiawatha), jak Sládek svůj překlad nazval. Něco posílal domů, něco do redakce místního racinského časopisu „Slávie“.

Začátkem roku 1869 se Sládek vydal na cestu do Mexika. Šel pěšky z Caledonie do Racina, vlakem do Chicaga, pak přes prérie v Illinois k Mississippi do Saint Louis a odtud parníkem až do Nového Orleansu. Pak pokračoval po Mexickém zálivu do Galvestonu v Texasu a odtud do Houstonu a dále pěšky do San Antonia. Vzdušnou čarou je to asi tři sta kilometrů, ale trvalo mu to asi měsíc, protože i bloudil. Když tam celý utrmácený dorazil, hledal práci, nocleh a jídlo – a všude ho odmítali. Nakonec našel kostel, v němž se polsky zpívalo. Poprosil kněze o nocleh – a nakonec u něj pobyl půl roku jako jeho pomocník, kostelník, varhaník a učitel. Naučil se tam polsky a španělsky. V mnohých textech pak na pana faráře Wincenta Barcyńského vzpomínal. Jezdil s ním po Texasu a sbíral přírodniny pro muzeum. Setkal se s dalším krajanem, na jehož farmě v High Hill, východně od San Antonia, se také zdržel. Své cesty popsal v pojednáních „Z cesty do Texasu“ a „Jaru vstříc“.

V Texasu byl unaven, vyčerpán a v depresi – ze stesku po domově i ze zklamání, že jeho mise u krajanů neuspěla. Psal poměrně málo, ale pokud psal, byly to básně pesimisticky laděné. Po půl roce ze San Antonia odešel opět pěšky do Houstonu - bez prostředků. Znovu opakoval cestu Mexickým zálivem, tentokrát jako pomocný lodník na nekryté lodi. Prosil písemně jednoho ze svých amerických přátel v Racinu o finanční výpomoc, aby měl na cestu dál. Stejným způsobem, jako se dostal do Texasu, se vrátil k Michiganu. Přítel, který mu pomohl, byl významný pozdější podnikatel Václav Šnajdr (1826–1894), s nímž uvažoval, jak naložit se saintlouiskými „Národními novinami“. Setkal se s jejich vydavatelem J. B. Bělohradským a pokoušel se je vzkřísit, i když o této době nejsou téměř žádné záznamy. Bělohradský měl s vydáváním existenční potíže a tak redakci přemístil do Chicaga, Sládek tam odejel s ním. O problémech s vydáváním českých novin v Americe Sládek také psal. Pro nějaký článek dokonce použil pseudonym J. S. Počátecký, jako vzpomínku na svou Emílii.

V Chicagu se Sládek zabýval otázkami společenskými, politickými a právními.

Po krátkém působení v Chicagu se Sládek rozhodl k návratu do Evropy. Možná doufal, že v souvislosti s prusko-francouzskou válkou v r. 1870 nastane i kladná změna pro Čechy. O době do jeho návratu nejsou žádné záznamy. Asi v dubnu 1870 odcestoval do Evropy, ale i jeho cesta přes frontu byla značně dobrodružná a nebezpečná.

Po návratu od r. 1870 do r. 1875 byl redaktorem „Národních listů“. Už v Americe se rozhodl, že bude hlavně „písničkářem, který bude burcovat lid“, nepředpokládal už, že bude učitelem přírodopisu. Zaměřil se tedy na to, čemu se v Americe „vyučil“, totiž angličtině, a začal učit na Polytechnickém ústavu království Českého v Praze. Nejdřív to bylo v Husově ulici a po r. 1874 přesídlila polytechnika už jako technika do nové budovy na Karlově náměstí. Doplnil si v r. 1871 zkoušky a sepsal si učebnici angličtiny „Průpravná mluvnice anglického jazyka s příklady, výslovností a slovníkem“, která vyšla poprvé v r. 1872. Během Sládkova života vyšla ještě dvakrát v přepracovaném vydání. Podobně si vypracoval „Anglickou čítanku s úplným anglicko-českým slovníčkem a výslovností dle systému Walkerova“, která vyšla v nakladatelství Julia Grégra v r. 1875. Walkerův systém byl slovník výslovnosti z r. 1791 od Johna Walkera, pravděpodobně to byl první slovník americké výslovnosti.

Dále byl od r. 1872 středoškolským profesorem angličtiny na Českoslovanské akademii obchodní v Resslově ulici. Na škole je pamětní deska.

V r. 1872 vyšla „Píseň o Hiawatě“.- Je zajímavé, že pravděpodobně Sládkův překlad zapůsobil na skladatele Antonína Dvořáka natolik, že on sám v době o čtvrtstoletí později zabudoval Hiawathův motiv do druhé věty své Novosvětské symfonie a že pomýšlel na operu s tímto námětem. Dvořák se Sládkem se zcela určitě setkali při Kounicově svatbě v Třebsku u Vysoké v r. 1877.

V r. 1873 převzal Sládek spolu s novinářem a spisovatelem Servácem Hellerem (1845–1922) od Jana Nerudy a Vítězslava Hálka vedení časopisu „Lumír“ a udělal z něj jakési ústředí básníků a novelistů. Do „Lumíra“ přispívali Jaroslav Vrchlický (1853–1912), Julius Zeyer (1841–1901), dále Jakub Arbes (1840–1914), Jan Neruda (1834–1884), Václav Beneš Třebízský (1849–1884), Alois Jirásek (1851–1930) a František Herites (1851–1929). V r. 1874 vyšel Sládkovi překlad Bret Hartových „Kalifornických povídek“.

Měl sice několik zaměstnání, ale mohl už uvažovat o založení rodiny. Svatbu se slečnou Emílií Nedvídkovou měl 15. září 1873 v kostele svatého Jana Křtitele v Počátkách.

Ale už 19. srpna 1874 jeho manželka zemřela při porodu mrtvého dítěte a Sládkovi se zcela zhroutil svět. Svou bolest nepřekonal nikdy, přes šťastné období – i jeho básně z posledního období jeho života, které manželku Emílii připomínají, jsou velmi dojímavé.

Prohloubily se jeho deprese a asi v důsledku složitých situací, které prožil v Americe, u něj propukl revmatismus. Vzdal se novinářské práce v „Národních listech“ a později i v „Lumíru“.

Mikoláš Aleš Živly - Voda

Vzpomínky na Ameriku a připomínku své zemřelé ženy vylíčil ve svých básních, které vyšly pod titulem „Básně“ v r. 1875 v nakladatelství Eduard Grégr a Ferdinand Dattel. Věnoval je „památce mé drahé ženy Emílie“. Obsahovaly především jeho lyriku z Ameriky, jeho stesky a smutné nálady při vzpomínce na domov a své drahé a srovnání údělu Čechů s Indiány, tj. básně „Na hrobech indiánských“, „Hrob Indiánův“.

Jeho rozpoložení z té doby je zřejmé z jedné z básní:

„A komu je to k zoufání
jen přiznej si, že tomu tak —
po moři spustlý pluje vrak,
kdo že ho dbá, kdo zachrání!?“

Postesknutí je jasné i z další básně, nazvané „Doslov“:

„A přijde po mne tisíc jiných —
kéž nouze o ně v Čechách není,
a kéž jim Bůh dal lepších písní
a trochu méně utrpení!“

Julius Zeyer – a především Jaroslav Vrchlický, který se v r. 1877 vrátil ze svého pobytu v Itálii, se ho snažili přesvědčit, aby se do „Lumíra“ vrátil. Stal se tedy jeho redaktorem až do r. 1898.

V r. 1877 byl Sládek spolu se Zeyerem v létě několik týdnů v Dánsku, Norsku a Švédsku. Na základě znalosti švédštiny přeložil později – v r. 1891 „Píseň o Frithiofovi“ (Frihjofs saga) od švédského básníka Esaiase Tégnera (1782–1845) z vikingského údobí 8. století v Norsku.

Vrchlický v té době navštěvoval přednášky a dýchánky v salónu spisovatelky Sofie Podlipské (1833–1897), se kterou si během svého italského pobytu dopisoval. U Podlipské se scházívala vlastenecká společnost, docházely tam i české vlastenky. Společnost pořádala také výlety do okolí Prahy. Na dýcháncích bývaly sestry Veselé – Božena (1853–1938) a Marie (1856–1936). Při výletu do Podhoří u Prahy, nyní části Prahy 8, Sládek vyznal v létě 1878 Marii lásku a 14. července 1879 se vzali.

Společnost se vzájemně povdávala a poženila – Vrchlický se oženil s dcerou Sofie Podlipské Ludmilou (1861–1915) a jeho bratr Bedřich Frída (1855–1918) si v r. 1883 vzal Mariinu sestru Boženu.

Roku 1880 se Sládkovům narodila dcera Helena (1880–1946). Paní Marie vrátila Sládkovi štěstí, protože mu vytvořila láskyplný domov a obětavě se o něj v jeho těžké nemoci, obzvláště na konci života, starala.

Po osmdesátém roce psal Sládek mnohem víc. V r. 1880 vyšla sbírka „Jiskry na moři“ na téma básně ze sbírky předchozí. V ní je známá báseň „Byli jsme a budem“.

Štěstí rodinného života se odráží ve sbírce „Světlou stopou“ z r. 1881.

Další byla sbírka „Na prahu ráje“ z r. 1883, věnovaná Vrchlickému a Zeyerovi, ze které byla už uvedená vzpomínka „Ve mlýně“, kde byly upomínky na dětství, na smutné události české země, ale také už první náznaky Sládkových sociálních témat. V případě různých tragédií, ať už indiánských nebo českých dělnických, používal Sládek velmi úsporné vylíčení situace a tragédie v závěru těchto básní bývala vylíčena zkratkou, například báseň „Zedník Kára“, který nemocen a nucen vylézt na věž kostela před návštěvou kardinála, aby přemaloval kacířský obraz, skončí před kardinálovým kočárem s roztříštěným tělem.

V r. 1883 začal vedle obchodní akademie a techniky přednášet angličtinu i na univerzitě.

V r. 1884 vznikla sbírka „Ze života“, věnovaná památce básníka Vítězslava Hálka, kde je první básní často recitovaná „Má rodná mluvo, ty drahý skvoste“. Vedle vlasteneckých básní jsou zde i cizí témata – z Irska i Orientu. Sládek leckdy ve svých básnických zkratkách užívá doslova „šibeničního humoru“, jako v básni „Za chlebem“ ze „Dvou romancí z hladu“:

„Ještě ránu kladivem
a pak jednu sekerou,
potom může na týden
tesař hodit zástěrou.
Dnes si páni přivstali,
odsouzence vedli tam,
připjali ho na slunce
na ten otesaný trám.
Pacholek si boty vzal,
havran chutě kloval v leb,
soudce zýval: ´To je tíž,
dobývat si denní chléb´.“

I další báseň „Bůh“, věnovaná Jaroslavu Vrchlickému, tentokrát z indiánského prostředí má také rychlý dějový spád:

„Já viděl Boha. – Kdys na Susquehaně
já, bílý vlk, byl hostem Indiánů;
dali mi vše, co měli v nuzném stanu –
dvě dítky před ním hrály si jak na laně.
V tom člunu objevil se na řece maně
v něm bílý chlap! – v tom blesk, a slyšet ránu
a vzkřik! – a dítě svalilo se v stranu,
– však také člun se začal klonit k straně.
Chlap k Bohu řval – a vír jen kypí, šlohá!
Ty minuty, to věčnost! Bůh byl němý.
Teď v propasti bílými peřejemi
se nad ním vzpjala velká ruka Boha!“

Doklad o Sládkově fotografickém koníčku je článek z „Lumíra“ v r. 1886 nazvaný „Fotografie momentní“. V době digitálních fotoaparátů má velkou cenu historickou a může být úsměvným porovnáním, jak za jeden a čtvrt století technika fotografie pokročila. Sládek používal fotografií pro své zkoumání přírody, ale někdy i pro zábavu, jak o tom svědčí jeho žertovné portréty, které lze vidět ve zbirožském muzeu.

Z r. 1887 je jeho jediný pokus o dramatickou tvorbu. Byl v ní ovlivněn tehdejším uznávaným dramatikem Františkem Věnceslavem Jeřábkem (1836–1893). Napsal jednoaktovku „Práce“, kterou však cenzura zakázala. Literární kritikové a historikové se shodují v tom, že jeho idea, že v budoucnosti se prací lidstvo osvobodí z nadvlády kapitálu je myšlenkově mlhavá a že autor nezvládl dialogy.

Pamětní deska na Českoslovanské obchodní akademii

V r. 1887 vznikla sbírka „Sluncem a stínem“, kde oním stínem byly vzpomínky na zemřelou manželku, ale i sužující bolestná nemoc. Ve sbírce je opět jedna z často přednášených básní „České krajině“: „Ó, kraji rozsáhlý v šíř i v dál…“

V r. 1887 vznikla první sbírka poezie pro děti, určená především dceři Helence „Zlatý máj“, v r. 1888 další „Skřivánčí písně“. Ze „Skřivánčích písní“ je opět jedna známá báseň „Slovanská lípa“, kterou zhudebnil hudební skladatel Václav Dobiáš (1909–1978). Ale mnoho písniček z této sbírky zhudebnil už v r. 1886 skladatel Karel Bendl (1838–1897).

Sládek si uvědomoval, že běžná literatura nutí děti k předčasné dospělosti, uváděl, že je zapotřebí „vžiti se do mysli dětské a býti sám dítětem.“ Jeho básničky jsou srozumitelné do dneška.

R. 1887 vyšly i „Selské písně a české znělky“, obsahující básně opěvující českou krajinu; opět známá: „Velké, širé rodné lány“, kterou zhudebnil Josef Bohuslav Foerster (1859–1951). Jsou tam dále hlavně básně s tématikou proměny českého venkova, jak je český rolník zbavován své půdy: „Ne, ta moje pole“, „Ať velcí toho světa“, ale i „Píseň vystěhovalců“ s tématem z doby Sládkovy plavby za oceán, jak naši lidé odjížděli za moře z důvodu, že zde ztratili obživu ze svých polí.

V r. 1891 vyšly „Starosvětské písničky“ a „Směska“, kde se Sládek pokoušel o určité napodobení „Ohlasů“ Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852). Po r. 1890 se věnoval více překladům. Jedny z prvních té doby byly „Hebrejské melodie“ (Hebrew Melodies) od Georga Gordona Byrona (1788–1824).

V Lumíru vyšla řada ukázek Sládkových překladů – například Bret Hartův „Blázen Five Forkský“ (The Fool of Five Forks), „Gentleman z La Portu“ (A Gentleman of La Porte)

R. 1891 užil Sládek svoji polštinu, které se naučil v Americe a přeložil „Konrada Wallenroda“ od polského národního básníka Adama Mickiewicze (1798–1855). Vrchlický v r. 1891 vyhlásil o soutěž o nejlepší překlad básně Allana Edgara Poea (1809–1849) „Eldorado“ pro soubor Poeových básní, který zrovna zpracovával. Sládek ale vítězem nebyl, i když báseň také přeložil.

K zajímavým Sládkovým překladům patří tragická báseň anglického básníka Thomase Hooda „Most vzdechů“ (Bridge of Sights), jehož slova použil pro svou skladbu Josef Bohuslav Foerster.

Od založení České akademie věd císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění v r. 1891 byl Sládek, stejně jako Vrchlický jejím řádným členem. Zeyer se poctám vyhýbal, zůstal mimo Akademii; dokonce jsou úvahy, že to byl důvod, proč v posledních létech života vůči Vrchlickému zatrpkl. Ale i Sládek v této době poněkud v přátelství se Zeyerem ochladl – údajně pro Zeyerovo nadšení pro katolický výklad víry. Zeyer v té době horoval především pro umění sochaře Františka Bílka (1872–1941).

V r. 1892 vyšel Sládkův překlad „Výboru z písní a balad“ skotského selského básníka Roberta Burnse (1759–1796) přesahující sto básní. V r. 1893 Sládkovi zemřela milovaná maminka. V r. 1894 vyšla Sládkovi další knížka pro děti „Zvony a zvonky“.

Krátce po založení České akademie věd Františka Josefa bylo rozhodnuto přeložit znovu všechna Shakespearova dramata. Předchozí ucelený překlad, tzv. „matiční“ byl vypracován mezi roky 1854 až 1872 řadou překladatelů na základě usnesení Sboru musejního pro řeč a literaturu z r. 1854. K nim patřili Jakub Malý (1811–1885) s jedenácti překlady, František Doucha (1810–1884), Josef Jiří Kolár (1812–1896), Ladislav Čelakovský (1834–1902) a Jan Josef Radomil Čejka (1812–1862).

K těmto dalším „akademickým“ překladům byli vyzváni ještě Krásnohorská a Vrchlický. Krásnohorská od smlouvy odstoupila, protože chtěla mít možnost výběru, co bude překládat. Nakonec překládal Sládek sám – a to i přes záchvaty své nervové nemoci až do své smrti. První z her byla komedie „Zkrocení zlé ženy v r. 1894, poslední drama z celkem dvaatřiceti překladů – „Krále Jindřicha IV.“ po Sládkově smrti dopřeložil Antonín Klášterský (1866–1938). Překlady byly vydány prostřednictvím nakladatelství J. Otty.

V r. 1896 vyšlo několik překladů – například Kiplingových „Obrázků z Indie“ (Indian Tales), dále „Podivuhodné ztroskotání se T. Hykea“ (Remarkable Wreck ot the Thomas Hyke) od amerického komodora Roberta Fielda Stocktona (1795–1866). Sládek také překládal krátké povídky norského spisovatele Hjalmara Hjorta Boyesena (1848–1895), který se jakožto imigrant stal Američanem; Sládek tedy překládal v r. 1896 z angličtiny například jeho povídku „Člověk, který ztratil své jméno“ (The Man Who Lost His Name), ale i povídky jiné.

V r. 1897 vyšel překlad básní od Samuela Taylora Coleridga (1772–1834), především romantické „Skládání o starém námořníku“ (The Rime of the Ancient Mariner), což byla balada o námořníku, který bez důvodu zabil albatrosa, který byl jakýmsi lodivodem, a byl za to potrestán věčným blouděním. Spolu s touto básní vyšly ještě upírská historie „Christabel“ a „Kublaj Chán“ (Kubla Khan), což byl nedokončený poem o mongolském chánovi ze 13. století, inspirovaný Coleridgovým snem po požití opia.

V r. 1897 vydal Sládek sbírku básní „V zimním slunci“, věnovanou památce jeho zemřelé matky. Zabýval se v ní nejen vzpomínkami na své drahé zesnulé, ale všeobecně i smyslem života.

V r. 1897 také vyšel Sládkův překlad romantického, ale i poněkud komediálního příběhu ze španělštiny od Juana Valery y Alcalá-Galiano (1824–1905) „Pepita Ximenes“ (Pepita Jiménes) o mladé vdově po bohatém lichváři a její lásce k mladému seminaristovi. V letech 1897 a 1897 pobýval Sládek s rodinou v zahradním domku na panství svého přítele hraběte Kounice.

V r. 1898 vyšel překlad novely anglického spisovatele Thomase Baileyho Aldricha (1836–1907) z malého anglického průmyslového města, kde dojde k vraždě jednoho z prominentů a zároveň ke stávce, kde v obou záležitostech je zapleten hlavní hrdina.

Rok 1898 byl rokem, kdy se Sládek po dlouhých letech vzdal práce v redakci časopisu „Lumír“, který si od něj už r. 1893 odkoupil nakladatel J. Otto (1841–1916). Sládek pokračoval především v překladech.

Podle některých pramenů překládal nějaký spis od norského spisovatele Erika R?ringa Lieho (1839–1943) a ukázky prací polského spisovatele Adama Asnyka (1838–1897) a Michała Bałuckého (1837–1901). Z ruštiny prý překládal díla Michaila Jurjeviče Lermontova (1814–1841). Některé prameny uvádějí i jeho překladatelské pokusy z maďarštiny.

Pamětní deska na domě ve Václavské 13 v Praze 2Jeho zdravotní problémy se zhoršovaly, takže často jezdil do lázní Svatá Kateřina nedaleko Počátek, které se nyní obnovují. Dost často býval od rodiny, protože buď manželka s dcerou nebo naopak on sám, bývali ve Zbirohu. Dokonce podle některých pramenů bývala jeho bolest taková, že po nocích sténal, až křičel bolestí, a nechtěl rušit jak rodinu, tak sousedy.

Kolem r. 1900 přestal Sládek přednášet angličtinu na všech školách. V r. 1901 zemřel přítel Julius Zeyer. Joho památce věnoval Sládek „Písně smuteční“, které nebyly pouze vzpomínkami na drahé osoby, které odešly, ale i srdceryvným postesknutím v případě bolkesti, jako v básni „Můj Bože“.

V r. 1907 si Sládek postavil ve Zbirohu vilku, kde potom pobýval a kam si zpočátku zvával přátele. Téhož roku vyšla další elegická sbírka „Za soumraku“.

Sebrané spisy vyšly v r. 1907 pod názvem „Spisy básnické“.

V r. 1908 zemřel Sládkovi otec a přítele Jaroslava Vrchlického postihla mozková mrtvíce, z níž se už nevzpamatoval.

V r. 1909 vyšla Sládkovi poslední sbírka básní se sociálními náměty „Léthe a jiné básně“. Rovněž vyšla sbírka „Dvě knihy veršů“, ve které je Sládkovo rozloučení se životem v básni „Až bude skončeno“.

Ke konci života žil Sládek zcela v ústraní, ošetřován svojí obětavou manželkou, ale přesto stále v plné práci. Zemřel právě před sto lety 28.června 1912, právě v době, kdy se radoval, že se mu podařilo česky vyjádřit složitou část ze Shakespearova „Krále Jindřicha IV.“. Pochován byl na Vyšehradě ve Slavíně.

Jeho výročí vzpomíná jeho rodné město Zbiroh mnohými akcemi, především v jeho muzeu. Vedle pamětní desky na škole v Resslově ulici, kde učil, je také pamětní deska na domě ve Václavské ulici v Praze 2, kde dlouho bydlel.

Pro malebnost a hudebnost jeho veršů byly některé z jeho básní zhudebněny. Vedle již uvedených Karla Bendla, Václava Dobiáše a Josefa Bohuslava Foerstra, který zhudebnil celou řadu Sládkových básní, složil v r. 1891 Karel Šebor (1843–1903) „Hymnu Sokolů“ na Sládkova slova.

Na závěr uvádím Sládkovu úvahu „Až bude skončeno“:

„Až bude vyřčeno to slovo poslední,
až zcela setmí se, neb znovu rozední,
až bude skončeno a nic už v zápětí, –
se země nepůjdu, – jen z lidské paměti.
To ucho bez slechu, ty oči bez vidu,
ty ruce bez hnutí, to čelo v poklidu: –
chvilku jen vzpomene kdos ještě na jméno,
a bude vyřčeno a bude skončeno.
„Zamžené dálavy, hvězdnaté výšiny!" –
Doufají, zoufají… nic neví jediný.
Země se přichýlí, – zas matka, – k dítěti
se země nepůjdu, jen z lidské paměti.“
Snad zcela z paměti neodešel…

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 07. 2012.