Pavel Victorin: Amedeo Modigliani

Rubrika: Publicistika

Tento měsíc si připomeneme výročí narození jednoho z tzv. „prokletých umělců“, malíře Amedea Modiglianiho (12. července 1884 – 24. ledna 1920). Protože zmíněný umělec u nás zůstává stále poněkud opomíjen, snad nebude na škodu si jeho tvorbu a dramatický životní příběh připomenout.

Expresionistický malířský směr, jehož se po smrti Modigliani stal oceňovaným představitelem, se specifičtěji označuje jako fauvizmus. Jde o styl, kde nejde o přesnost zobrazení, nýbrž o vnitřní harmonii obrazu, ve kterém forma je přetvářena ve výraz.

Amedeovými hlavními tématy byly portrét a ženský akt. Modely zobrazoval ve zjednodušených formách velmi redukovaným způsobem. Nepoužíval žádnou modulaci světla a natož stínu, jako mistři renesančního malířství. Plochy obklopoval klenutou výraznou linií. Hloubku obrazů vytvářel nedefinovatelným tmavým, někdy dokonce jednobarevným pozadím, jehož věrnost vůbec neřešil. O to zářivěji vynikají abstraktně provedená nahá ženská těla.

Navzdory charakteristickým zjednodušením, jeho portréty ohromovaly podobností portrétovaných. Zobrazoval zejména přátele umělce z pařížského Montparnassu a své milenky.

Převládajícím Amedeovým tématem byl ženský akt. Typické ztvárnění různých ležících modelek má pouze nepatrné variace. Je zřejmé, že motiv mu sloužil především pouze pro vyjádření vnitřní harmonie obrazu. Jeho abstrahující zobrazení ale nemá nic společného s brutálně působícími deformacemi jeho expresionistických malířských současníků. Amedeovy ženy, ať ležící akty, či portréty jejich obličejů, jsou půvabná stvoření s úzkou tváří, dlouhým krkem a mandlovýma očima.

Akty ztvárňoval lichotivými, oblými, smyslnými, tvary, vyplněnými harmonicky ladícími sytými barvami. Partie některých částí ženských nahých ležících těl, zpravidla okolo pasu a boků, jsou extrémně prodloužené, avšak nepůsobí rušivě. Nezávisle na nepřesnosti zobrazení působí v celkové kompozici obrazů harmonicky a přirozeně.

Pro talent, povahu, vzhled a svérázný způsob života, se ještě za života stal legendou. Spolu s Chaimem Soutinem a Marcem Chagallem patří do skupiny pařížských malířů, nazývaných pro bohémský způsob života „prokletí umělci“.

Tento Ital, pocházející ze zámožné židovské rodiny z Livorna, se roku 1906, ve 22 letech, natrvalo usadil v Paříži. Brzy se stal významnou osobností pařížské bohémy. Žil v bídě, protože o jeho umění nebyl zájem. Navíc byl málo prozíravý a nadměrně štědrý. Měl aristokratickou povahu. Vznášel se nad realitou života.

Vzhledem byl atraktivní a elegantní muž. Chodíval oblečen v typickém malířském stejnokroji, který tvořily manšestrové kalhoty, šněrovací boty z černé kůže, pestré jednobarevné košile a červený šátek u krku. Mnohobarevný celek podle toskánské tradice doplňoval širokým kloboukem, i když nepotřeboval hlavu zakrývat. Mohl se naopak chlubit zvlněnými hustými černými kadeřemi.

Přestože jeho šaty bývaly staré a obnošené, zachovával si aristokratický vzhled. Vystupoval se šlechtickou samozřejmostí. Dokonale ovládal francouzštinu. Hovořil zcela bez italského akcentu.

Byl velmi vzdělaný, měl rozsáhlé literární a filozofické znalosti. Zpaměti rád recitoval úryvky z Dantovy Božské komedie. Na první pohled oslňoval. Všichni, kteří ho znali, se zmiňovali o jeho neobyčejném charismatu.

Míval ohromný úspěch u žen. Sám k nim pociťoval zvláštní slabost a byly jeho největší vášní. U svých četných milenek hledal spřízněnost a lásku. Jeho milostné vztahy ale nejčastěji končily bouřlivými scénami.

Úspěšnější vrstevník, proslulý Pablo Picasso, byť se k němu choval poměrně přezíravě, o něm dokonce prohlásil, že „Modigliani je jediným člověkem v Paříži, který se umí oblékat.“

I když pocházel ze zámožné rodiny, v Paříži žil v chudobě. Tento úděl si však zavinil sám, protože jeho matka jej vždy velkoryse finančně podporovala. V době celých patnácti let, které v Paříži prožil, nikdy neměl stálé bydliště. Přístřeší nacházel v hotýlcích nevalné pověsti, v příbytcích přechodných milenek, v ubohých kvartýrech a v partách bohémů.

Namísto, aby jedl a zdravě žil, hladověl, kouřil a opíjel se absintem. K tomu vedl intenzivní sexuální život. Střídání milenek a bouřlivé milostné vztahy, rovněž jeho zdraví neprospívaly. Zato však výrazně přispívaly vzniku legendy o prokletém umělci. Přátelé jej nazývali „Modi“, což je zdrobnělina jeho příjmení a zároveň foneticky zní jako francouzské „modit“ – prokletý.

Aby vůbec aspoň občas měl nějaký peníz, v montparnasských kavárnách maloval portréty přátel a náhodných kolemjdoucích, které pak prodával za několik málo franků, nebo je rovnou vyměňoval za talíř jídla a skleničku alkoholu. Protože nemíval po ruce plátno, či kreslící papír, často takové portréty maloval na obě strany jediného listu.

Navzdory nevázanému sebedestruktivnímu způsobu života a chronicky podlomenému zdraví, vždy poctivě a horlivě studoval a pracoval. Malování pro něj bylo požitkem. Je to zřejmé z originality a přitažlivosti jeho obrazů, vyzařujících zaujetí a laskavost.

Pravidelně navštěvoval muzea, výstavy a ateliéry uměleckých kolegů a mnoho četl. Jeho umělecké obzory, kromě současného západního umění, také zaměstnával zájem o dávná primitivní výtvarná umění, která zkoumal. Kromě malování, rád sochařil, zejména s vápencem.

Osudovou partnerku a lásku našel v Jeanne Hébuterne /1889 – 1920/, mladičké studentce umění, pocházející z měšťanské pařížské rodiny. Prožil s ní poslední tři roky svého života a porodila mu dceru - jediné dítě, které právoplatné uznal za své.

Amedeo byl okouzlující, ale nepřetržitě se nacházel pod vlivem alkoholu a hašiše, které užíval v nadměrném množství. Projevoval se hněvivě, panovačně a konfliktně, podle pamětníků někdy až schizofrenicky. V montparnasských kavárnách vždy vystupoval jako protagonista pitek, rvaček a skandálů.

V pětatřiceti letech života mu vleklá choroba, kterou trpěl od dětství a způsob života, kterým žil, vzaly život. Předčasně umírá na tuberkulozní zápal mozkových blan, 24. ledna 1920. Jeho poslední slova zaznamenaná na smrtelném loži v pařížské nemocnici, byla „Drahá, drahá Itálie“.

Příští den ráno jeho přátelé vyzývají Jeanne, aby se podívala na tělo svého milovaného. Ona přes jejich naléhání odmítá, protože je v pokročilém stavu těhotenství. Odchází z bytu, kde s Amedeem žili k rodičům, do rodného domu, v doprovodu svého otce. Následujícího dne, 26. ledna 1920 v časných ranních hodinách, zde skáče z pátého patra a na místě umírá. Je v devátém měsíci těhotenství.

Pohřeb Amedea se konal 27. ledna za hojné účasti umělecké obce. Jeannet byla pochována den poté na hřbitově v jiné pařížské čtvrti, protože její rodiče si nepřáli, aby byla pochována s ním. Jeanniny ostatky byly převezeny do Amedeova hrobu až deset let po jejich smrti, v roce 1930.

Až poměrně dlouho po smrti se umělcovo dílo stalo velmi vyhledávaným a Amedeo Modigliani obdivovaným a uznávaným, jako jeden z nejosobitějších malířů XX. století. Malíř, kterému se kolegové za života vysmívali pro jeho umělecký neúspěch a bídu, se stal jedním z nejvystavovanějších a nejprodávanějších.

Prodej Modiglianiho obrazu překonal nedávno cenový rekord. V aukční síni Sotheby´s v New Yorku byl jeho obraz La Belle Romaine vydražen za téměř 69 milionů dolarů. Před jedenácti lety v Londýně byl jeho jiný obraz vydražen ještě "pouze" za 8,8 milonů dolarů.

Umělcův život se stal inspirací pro několik románů, divadelní hru a více filmů. Dá se říci, že Amedeo Modigliani je několik uplynulých desítek let ve světě tzv. „v módě“ i když u nás tomu tak dosud zcela není..

Prameny: Modigliani, Maria Sol Garcia Galland, 2005; Dějiny malířství, Anna-Carola Kraus a autoři, 1996, výstava v Obecním domě v Praze, prosinec 2010 – březen 2011

foto: archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 07. 2012.