Pavel Victorin: Perspektiva v malbě aneb Co Vincent van Gogh ignoroval a přesto se proslavil
Rubrika: Publicistika
Je uznáváno pět nosných prvků malby – barva, prostorovost, plastičnost, světlo a pohyb. U perspektivy (z latinského "perspicere" – proniknout pohledem), jde samozřejmě o zmíněnou prostorovost. U počátků objevu a zdokonalování vědecké malířské perspektivy stáli italští architekti, jako tvůrci zabývající se architekturou i malířstvím. Jde o související obory, které z logiky činnosti jdou spolu ruku v ruce. Architekti svá díla stavěli podle vlastních dvourozměrných plánů, na kterých plošně zobrazovali své imaginace trojrozměrných objektů v prostoru. Pochopitelně, že architekti řešili perspektivu pouze tzv. „centrální“, tedy nebarevnou, geometrickou, protože stavební plány nebývaly a obvykle ještě ani dnes nebývají barevné.
Centrální, či lineární perspektiva, neboli „geometrická“
Tajemství výtvarného zobrazování se tradičně svěřovalo ústně z mistra na žáka. Italský architekt, sochař a stavitel kupole dómu ve Florencii, Filippo Brunelleschi (1377–1446), provedl v r. 1400 inspirující prvé vykopávky staveb antického Říma, ze kterých bylo zřejmé, že všechny linie, které v reálu vedou paralelně, pro lidské oko směřují v dálce lineárně do jediného společného bodu.
Na základě tohoto poznatku Brunelleschi vytvořil první známou metodu, která popisovala zobrazení trojrozměrných předmětů do dvourozměrné plochy. Mladší italský architekt a spisovatel, Leon Battista Alberti (1404–1472), později pak plochu obrazu přirovnal k otevřenému oknu, kterým se malíř dívá do světa.
Mezi oko malíře a zobrazovaný motiv vložil okno - obraz jako projekční plochu, na které se zachycují liniové "paprsky" vedoucí do okna – obrazu z reálného světa. Všechno na obraze zákonitě pak musí směřovat do jediného, tzv. "úběžného bodu".
Tyto zásady perspektivního zobrazování Alberti matematicky prvně zveřejnil v pojednání "O malířství" v r. 1435. Provedenými výpočty průběžné proměnlivé vzdálenosti linií, sbíhajících se v hloubce obrazu do úběžného bodu, vytvořil rastr, ve kterém se předměty zmenšují podle vzdálenosti od oka.
Albertiho vědecky pojaté pojednání zásad tzv. "centrální perspektivy", umožnilo systémově vytvářet obrazy odpovídající našemu trojrozměrnému zrakovému vnímání. Alberti později v r. 1452 pak ještě vydal základní umělecko – teoretický spis "O stavebním umění", kde na své studie malířství navázal a zákony centrální perspektivy aplikoval též na stavební realizace.
Barevná, neboli „vzdušná“ perspektiva
K dokonalosti malířské iluze přirozené prostorovosti rovněž přísluší modulace světla a barev. Zde se jedná se o perspektivu barevnou, zvanou také "vzdušnou". Zobrazované předměty, postavy, krajina, se zvětšující vzdáleností ztrácejí na barevné intenzitě a přecházejí do modré barvy, do tzv. "vzdušné modři".
K takto ztvárňovaným obrazovým kompozicím výtečně posloužila lazurovací technika. "Lazur" je jiný název pro jasně modrou barvu, tzv. blankyt. Lazurovací technika je aplikace tenké průhledné vrstvy jakékoliv barvy, která pak dává spodní barvě jinou barevnost a svítivost. Tato technika se dostala do renesanční Itálie z míst svého objevu – z Nizozemí. Touto technikou jsou proslulé obrazy známého Sandra Botticelliho (např. jeho tempera na plátně "Zrození Venuše", okolo 1485).
Za "génia renesance" je všeobecně uznáván Leonardo da Vinci (1452–1519), který byl novátorem nejen v malířství, ale i v architektuře a technice a vyznal se též v optice a dalších přírodních vědách. Jeho malby geniálně skloubily věcné pozorování přírody a malířské ztvárnění.
Leonardo objevil další novou barevnou malířskou techniku, tzv. "sfumato" (italsky "kouřový"), ukázkově uplatněnou např. v jeho nejslavnějším obraze Mona Lisa (okolo r. 1503). Jde o měkké přechody světla a stínů, se zmírněním ostrých kontur a veškerých ohraničení. Tím se v malbě vytváří atmosféra, která nejpůsobivěji zobrazuje barevnou i světelnou realitu a umožňuje dokonalé obrazové ztvárňování dne a noci, světla a temnoty.
Leonardo da Vinci jako první rovněž objevil pozitivní význam stínu pro malbu, který je v obraze potřeba pečlivě tvarově a barevně interpretovat, nikoliv pomíjet, či potlačovat, jak bylo praktikováno před ním. Samozřejmě, že dokonalé zvládnutí barevnosti přispívá k prostorovému účinku obrazu.
Pojednání volně navazuje na článek o Vincentu van Goghovi
foto: archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 08. 2012.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
PhDr. Jiří Grygar | |
Dáša Cortésová | |
Helena Štáchová | |
Miloslav Švandrlík | |
Ivo Šmoldas | |
Jaroslav Vízner | |
Blanka Kubešová | |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |