Pavel Vaculík: Tradice mikulášské obchůzky s místním specifikem – Mikulášem z Krudumu

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?

Karlovarský kraj toho dnes již etnologům mnoho bohužel nenabízí, snad jen vedle dudáků, citeristů, paličkované krajky a chebského hrázděného statku. Zvláště pak po odsunu zde většinového německého obyvatelstva mnoho atributů lidové kultury upadlo v zapomnění, přesto zdejším specifikem lidové mytologie v regionu od Plzně do Chomutova a v oblasti dnešního Karlovarského kraje (dříve Egerlandu), byla od 15. století do poloviny 20. století zde hojně tradovaná pověst o svatém Mikuláši z Krudumu. Lidé zde věřili, že právě z této bájné a mystické hory tento světec, kde i podle některých bydlí, roznáší dárky dětem na Karlovarsku v předvečer svého svátku.

Často ani nevěděli, kde se tajemný a záhadný Krudum nachází, přesto svým ratolestem vyprávěli:“ Když budeš hodný, přijde Mikuláš z Krudumu a přinese ti nějaký pěkný dárek, ale jestli budeš zlobit, tak si tě na Krudum odnese“ (Burachovič). Legenda se bytostně vztahující k našemu kraji je propojena se zaniklým kostelem, zasvěceným sv.Mikuláši, který vznikl v polovině 13.století na úpatí hory Krudum, na křižovatce cest mezi Hruškovou, Třídomím a Nadlesím. Zajímavé je, že až do roku 2002 až 2005, kdy archeologický výzkum teprve potvrdil existenci takového místa, nemělo zdejší obyvatelstvo ani ponětí o dnešní ruině kostela sv. Mikuláše pod Krudumem, kde a jestli vůbec stával.

Dokonce se dochovala svědectví, že ukazovali svým dětem správným směrem a přitom za přítomnosti médií se čert s Mikulášem odsud, dle lidové tradice, znovu vydali roznášet dary dětem po 500 letech. Mezi znovuobjevenými zdmi tak v roce 2005 velmistr řádu křížovníků znovuoživil starobylou krajovou tradiční legendu. Noviny z toho dne vyšly pod názvem: “Kam chodí sudetský Mikuláš“ (MF DNES, 5.12.2005).

Postava Mikuláše (z řeckého Nikolaos), později svatořečeného, je historicky doložena (nar. 2600352 n.l.) se všeobecně známými podrobnostmi o reáliích, atributech i skutcích tohoto biskupa, za něž se ostatně stal jednou z celosvětově nejoblíbenějších a nejúctivanějších křesťanských postav dějin. Každý si dnes vyhledá detaily kultu sv.Mikuláše, šířícího se světem od 6.století, který se např.v Rusku a pravoslavném světě stal v 8.st. až patronem země, už jen pouhým heslem ve vyhledávačích, avšak toto pojednání si klade za cíl věnovat se tradici mikulášských obchůzek u nás a jednomu (vedle Velikonoc a Vánoc) z nejoblíbenějších a stále hojně praktikovaných lidových zvyků a obyčejů, které naštěstí nezanikly ani přes války, ani totalitní režimy s Dědou Mrázem, ani trendem vytlačit tradičního Mikuláše coca-colovým Santa Klausem.

České děti navštěvuje svatý Mikuláš, v předvečer jeho svátku, se svou družinou každý rok 5.prosince už od 14.století a obdarovává je dárky dle zásluh. V předvánočním čase se již od svátku svatého Ondřeje (30. listopad) dělal co největší rámus (střílelo se z pistolí a pušek, vyhazovaly se z oken staré hrnce, práskalo se bičem aj.), aby se odradily zlé síly (zvláštní obavy panovaly z čarodějnic kazícím kravám mléko), které jako předzvěst zimy opouštěly své skrýše a škodily lidem. A hlasité práskaní pasteveckých bičů ohlašovalo i příchod Mikulášův, několik dní předem a čím více se blížil, tím více bylo hlasitější. Mládež se scházela v místech, kde se měl Mikuláš spustit z nebe po zlaté nebo červené pentli a když se koncem listopadu ukázalo rudé nebe, říkalo se, že Mikuláš už peče pro děti dobroty a andělé mu přikládají do pece.

Původní oslava svátku svatého Mikuláše se změnila a samozřejmě vypadala jinak, kdy dříve měla podobu rozpustilých průvodů četných a různorodých maškar (dnes dochováno snad už jen na Valašsku), v mnohém shodných nebo podobných s maskami masopustními (laufři neboli skakúni, smrtičky, jezdci, Turci, žid, cikánka, klibna-klapačka, františkán, ras, kominík, dáma v klobouku s peřím, mouřenín, kvašáci, mastičkář, medvědi aj.) Ve středověku se pořádaly velkolepé a nevázané průvody žáků a učitelů, které představovaly biskupa a jeho družinu. Proti hlučnému slavení však vystupovali mnozí mravokárci a hlavně církev, a tak ho v roce 1499 rektoři pražské univerzity zapověděli. V latinské zprávě Aubana Bohema, ve spisu obyčeje, zvyklosti všech národův, vydaného roku 1579 (přeloženo Mirotickým- Frolec, Řehounek) se můžeme dočíst: “Na den sv. Mikuláše mládenečkové, kteříž pro učení do škol chodí, mezi sebou tři vyvolují jednoho, kterýžby biskupem, a dva kteřížby kaplané byli. Ten toho dne ode všeho houfu žákovstva do kostela slavně uveden jsa, při službě Boží v koruně biskupské na vyšším místě sedí:kterážto služebnost když se dokoná, s vybranými k tomu duom od domu chodí a zpívajíc, peníze shromažďuje.“ Sestava průvodů a masek byla a je proměnlivá i regionálně.

Na Vizovsku i jinde chodily také mikulášky, jinde dva biskupové, jeden na bělouši, druhý na koze, někde čtyři a více Mikulášů, známy byly mikulášské průvody litomyšlské s deseti husary chránícimi biskupa, ale i myslivci, turky, ženou s peřím, mouřeníny, hajduky i klapačkou aj. (prof. J.Soukup). Teprve v pozdějším věku se v družině objevují, dnes typičtí, čerti a andělé, avšak už v monumentálním a základním díle Čeňka Zíbrta se již před 103 lety uvádí:“ Skoro nic z těchto bujných obchůzek a veselostí na sv.Mikuláše se nezachovalo“ (Veselé chvíle v životě lidu českého, str. 453–470).

Zíbrtovi se zde pro nás podařilo vedle detailních popisů jednotlivých postav dochovat a zaznamenat i průběh návštěvy družiny sv.Mikuláše na Litomyšlsku včetně rolí jednotlivých postav průvodu i pořadí jak vcházejí do obydlí i jak uspořádáni a v kolika řadách jsou před příchodem „svatého“ . Když do místnosti vejde biskup vzdají mu hold a ten v katolické rodině pozdraví slovy:“ Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“ nebo v evangelické:“Pokoj Boží budiž tomu domu!Nejmilejší pane hospodáři!Umínili jsme sobě obnoviti památku sv.Mikuláše, našeho štědrého dárce, při čemž vás žádáme hojné Boží požehnání na veškerém vašem hospodářství s tou žádostí, byste své dítky v bázni Boží cvičil, tak abyste se na nich radostí dočkali a někdy z nich též hodní občané byli.Toť mé přání z upřímného srdce!“ (jinde vcházeli se slovy: “zda-li pak jste hodný byli, celý rok jste nezlobili?). Andělé obdarovávají děti ořechy, suchým ovocem a cukrovinkami, hudba hraje mysliveckou, židovskou a svůj prostor dostávají všechny postavy průvodu, který je možno označit za masopustní s maškarami, kdyby v něm nebylo právě Mikuláše. Velice pestré, početné a hlučné maškarní průvody zde uvádí i z jiných míst (Cidlina, Tatobity, Senožaty, Vyškovsko, Budějovicko, Haná aj.) Uvádí taktéž přepis mikulášského Otčenáše i proslovu čerta, ale zaměřme se na určité paralely, objevujícími se různě časově i prostorově.

Dodnes jsou obchůzky spojené s velkým rámusem a hlukem (práskání bičů a tatarů, řetězy, zvonce), aby svatý prý „někde neuvíz“ a mohl dorazit se svými dárky i bujarým veselím, což ale především zahánělo zlé síly. Po staletí lidé věřili, že Mikuláš (Mikoláš, sv.Mikolášek, svatóšek, svatý aj.), se spouští z nebe na zemi po svatvečeru když se setmí po zlatém laně nebo na pantlách, jinde z nebe na věž, v Hrabyni „po zlatej loně na vežu a jede potom na bilym šimlu do Bilovca na jarmark, nakupovat pro děti“ (Zíbrt) aj.viz. a u nás v západních Čechách, že přebývá v hoře Krudum, odkud i vychází.

Nejzachovaleji se u nás v republice tradice mikulášských obchůzek, včetně některých postav mikulášovi družiny, stále udržují na Valašsku (zejména region hornolidečsko) se zdejšími a pověstnými ´létajícími´ čerty.

Dodnes jsou zde nemyslitelné vícečetné průvody bez smrtiček s krásnými nápisy na kosách „ láska svírá srdce, hovno řiť (Lačnov), husarů, kvašáků aj. a běžně zde jde/lítá s Mikulášem více (5–9) čertů (v Nedašově r. 1975 dokonce napočítali asi 80 masek čertů vedle 5 Mikulášů, kobylic, smrtí aj.), kteří se svými maskami liší a vyznačují vesnice od vsi a známí tak jsou např. chundelatí čerti valašskoklobúčtí, nedašovští se slaměnými suknicemi nebo typické dřevěné (jako v rakouských Tyrolích) řezané masky čertů ze Štítné nad Vláří na Vsetínsku či čerti v beraních kůžích z Lidečka. Postava čerta v démonických maskách se totiž dostala do lidového zvykosloví z náboženských představ, kde zlo/ďábel je opakem dobra / Mikuláše a sahá až k pohanským a staroslovanským představám a kultu plodnosti, kdy nahradil původní postavu medvěda (R. Jeřábek).

Strašidelná bytost hrozící peklem, někdy vedená na řetěze, zpodobňovaná především s rohy (kozlí,kravské), vyplazeným jazykem, ocasem, řetězem či provazem (Němětice) na spoutání hříšníků, vidlemi, rozsochou nebo metlou, huňatým kožichem, biči a zvony a na Valašsku s ježčí kůží na čele či na holi, má mnoho regionálních synonym - děs, rarach, belzebub, satanáš, šlak, luciš, ďách, čechman, rachvala aj. Český čert je ve světě unikátem a poněkud zvláštní, svou jistou a v pohádkách často vykreslovanou, prostoduchostí až primitivností, kterého lze oklamat a dospělí ho vnímají s úsměvem v komediální poloze. A jako ve Slovinsku nese maska název tajfl i v našem Karlovarském kraji chodili především St.Nikolaus s teufelem, tedy Mikuláš s čertem a zmíněny byly i názvy knecht Ruprecht (někde Mikuláš,jinde umouněnec s metlou) a krampus (dle ověření pamětníků ze Svazu Němců-region Chebsko). A krampuse a Zempera uvádí i uznávaný karlovarský historik S.Burachovič. Postava Zempera (Cempra) byla tehdy známa v Úbočí na úpatí Slavkovského lesa spíše ale jako dobrý domácí duch a až později přešlo na čerta (R. Švandrlík), jinde v kraji představoval cempr bytost obalenou hrachovinou, žebrající dary, o níž se říkalo, že páře neposlušným lidem břicho a střeva věší po plotech. Každopádně se u nás věřilo a držel zvyk, po štědrovečerní večeři nosit zbytky jídla Cemprovi, též medvědovi, v Perninku Meluzíně na usmířenou. Dr. Burachovič zaznamenal z našeho kraje i poněkud drsnější říkanky chlapců, kteří s despektem provokovali slovy: “Mikuláši, co ty po mě chceš, popadnu tě za čepici, vyrazím tě ze světnice“. A od ztrestání neposlušných byl právě čert.

Typickou je pro pekelníky také černá barva a je zajímavé, že v Holandsku se traduje, že sv. Mikuláš (Sinte Klaas) sem připlouvá ze Španělska, kdy pomocníkem mu je Černý Petr, který bývá zobrazován jako černoch, mouřenín, Maur a Holanďané si v době mikulášských oslav malují své obličeje na černo. Přičemž na fotografii ještě ze 60.let minulého století jsem v mikulášské družině také u nás v ČR, vedle čerta v masce a anděla, zaznamenal i další postavu jen uhlem načerněnou, bez dalších klasických atributů služebníků Lucifera.

Tajemné bytosti Mikulášů a čertů byly v dějinách lidstva nesčetněkrát vyobrazeny a jsou častým námětem pro mnohá díla, avšak jednou z nejstarších dobových fotografií je ta ze Zhoře u Milevska a roku 1911 (Š. Dvořák).

Pro etnologa velmi cenný je zde právě motiv střetnutí „dvou světů“ a setkání těchto postav ve starém a novém ustrojení. Vedle sebe tak stojí dnešní kostýmy a Mikuláš, anděl/slaměník a čert, ustrojení postaru ve slaměných suknicích a pláštích se špičatou čepicí, kde čert v dřevácích drží dvouzubou vidlici od pece z černé kuchyně, přes obličej je zahalený černou krajkou a ovázán je hrachovinou. Což tedy může evokovat asociaci s Zemperem v Úbočí a jinde v KK (viz. výše), avšak všeobecně dostupná sláma, hrachovina či rákos sloužili primárně k ochraně proti dešti a později se stali předlohou ke kostýmům rozličných slamáků, slaměných, pohřebenářů, slaměníků a pro právě homolovité slaměné čepice i Mikulášů. Takovýchto spojitostí lze však vysledovat více a např.oni nedašovští čerti ve slaměných suknicích a maskách s kožešinovými růžky se velice podobají pošumavským masopustním postavám „židů“ v okřídlených kožešinových kuklách. Líší se krajově, zároveň však všude vycházejí z jednoho a stejného základu.

Vedle vánočních a velikonočních zažitých tradic je tak dodnes naštěstí ta svatomikulášská stále živá a českomoravskému lidu ji nevezmou ani neohrozí už žádní Dědové Mrázové, ani Santa Clausové, Pére Noelové, Jultomteové a další…

Článek neměl větší ambice se více věnovat jiným dalším a četným spojeným souvislostem jako byly a jsou magické představy, zvykoslovné mikulášské předměty, pranostiky, mikulášské trhy či moderním pojmům a reflexím doby a sídlištním mikulášským srazům či soutěžím, železničním mikulášským jízdám nebo např. motivům obou postav u vizovických figurek, perníkářských forem aj.

Použitá literatura

  • Alena Vondrušková, České zvyky a obyčeje, Albatros, Praha, 2004
  • Jan Řehounek, Mikuláš nese mráz, čert jde za ním, nesní nás, Pozitivní noviny, 2007
  • J.Staňková-L.Baran, Masky, démoni, šaškové, Theo, Pardubice, 1998
  • Dagmar Šottnerová, Lidové tradice, Rubico, Olomouc, 2009
  • Čeněk Zíbrt, Veselé chvíle v životě lidu českého, 1909, repr. Vyšehrad, Praha 2006
  • Stanislav Burachovič, in: Sokolovský deník (15.12.2011), Krajské listy (prosinec 2009) aj.
  • Richard Švandrlík, hamelika.cz

foto: archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 12. 2012.