František Mendlík: Odboj železničáře Habětína

Rubrika: Literatura – Povídky

Je dvacátý první srpen roku 1968. Výpravčí Frantík Rendl nastupuje denní směnu. Ještě předevčírem se koupal v Černém moři. Přiletěl z Rumunska. Dosud má před očima turistické letadlo. Najednou mu nad hlavou přelétají vojenské stroje. Na křídlech jsou patrné rudé hvězdy. Začíná internacionální pomoc.

Do služby přijel posledním vlakem. Ten ještě odjel. Pak už se nejezdilo. Od Brna se hrnou po kolejích zmatení lidé. Dopravní kancelář venkovního výpravčího se plní rozčilenými zaměstnanci. Nikdo nic neví, informace jsou zmatené. Někdo naladil stanici Vltava. Hlasatel mluví česky s divným přízvukem a divnou dikcí slova KANTRAREVOLUCE dává najevo, s kým mají posluchači tu čest.

Venku na lavičce stojí místní podivín a s rozevlátými vlasy křičí: ,,Bratři, já jsem váš prezident a bílý diplomat. Postavte se hordám bezbožných Čingischánců!“ Tak asi nějak museli vyhlížet husitští kazatelé. Název se ujal. Příště se instradační telegramy sovětské armády ohlašovaly takto: ,,Bacha v noci pojede expres Čingischán!“

Pochůzkář Habětín prochází v tom čase po kolejích, souběžně se silnicí první třídy. Najednou v dálce spatří kolonu sovětských tanků. Míří osvobodit Brno. Pochůzkář nelení, vběhne na silnici a postaví se před první sovětský tank. Má oranžovou vestu, uniformu a červený praporek. Pravou rukou ukáže na asfaltovou silnici, vedoucí do pět kilometrů vzdálené vesnice. Důstojník na prvním tanku zmateně točí mapou pod igelitem. Dopoledne totiž zmizela ze silnic všechna označení. Okupanti jedou bezejmennou zemí. Fascinující je profesionalita sovětských lampasáků. Dvacet let měli republiku jako na dlani. Mapy našeho území se mohly klidně tisknout v Moskvě.

Vojevůdce na prvním tanku zmateně otáčí mapou pod igelitem. Mučí ho pomyšlení, že mapu nesprávně směrově orientoval. Chvíli váhá a pak tank zabočí doleva. Za ním pak následuje celá kolona. Třetímu tanku už pochůzkář salutuje! Jak zmizí poslední tank, pochůzkář klidně vstoupí do kolejí a jde si do cílové stanice.

V obci Mouřínov cesta končí. Obec leží na úpatí lesního masívu a cesta dál nevede! Sovětští velitelé jsou na rozpacích. Jakmile dorazil vojevůdce na prvním tanku k cíli, bylo mu divné, že malá víska pod lesem není Brno!!

Musejí se v obci otáčet a zdemolují celou náves. Rachot těžkých tanků zboří zeď z nepálených cihel u domku starého partyzána. Není ve vsi oblíben, protože bral celý život partyzánský důchod, aniž se za války hnul z rodné vísky! Senilní stařec právě obědval, když před ním padla zeď. Jakmile uviděl rudé hvězdy, začal skřehotavým hlasem provolávat slávu velikému Stalinovi. Vrátil se do roku 1945 a vůbec mu nevadilo, že jeho vísku osvobodili tehdy Rumuni!

Habětín se k činu nehlásil. Senilního partyzána si odvedl do Prahy jeho syn, vysoký důstojník. Ten potom využil faktu, že kontrarevoluce zbořila jeho otci domek a vyšplhal se na další stupínek své vojenské kariéry!

Velká doba žádá velké činy. Pochůzkář zabojoval po svém. Jeho čin byl neuvážený a zcela zbytečný. Na rozdíl od mnoha lidí ale jediný. To, že tanky zdemolovaly vísku pod lesem, nehraje žádnou roli. Ve válce se to tak nebere. Divné však bylo, že okupanti skočili na špek neznámému regulovčíkovi. Asi se domnívali, že je to člen KGB, nebo někdo z páté kolony, která bude po čase v Olomouci šátkovat pionýry!

Ilustrace: František Mendlík

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 08. 2012.