Když už jsem se v polovině (aspoň doufám) svého života rozhodla, že pro jeho zbytek natrvalo zakotvím v milovaném srdci Evropy, nic mi nemohlo v tom hazardním kroku zabránit. Jistěže hazardním! Matka samoživitelka (promiň, exmanželi, vím, že jakés-takés výživné posíláš) s desetiletým budoucím mladým mužem ve finančně náročné péči, bez koruny úspor, ba co víc, s balíkem dluhů nejrůznějšího původu na každém prstě ruky - no, řekněte sami! Co přátel mě varovalo: Víš ty vůbec, co je to hlavní město? Lhostejnost a kriminalita! Na cizáky jsou tam jako psi, nemysli si, že tě tam čeká nějaké štěstí.

Štěstí? Co já vůbec hledám? Klid k žití a příležitost k seberealizaci? To ano. Rozhodně. Přišla jsem s otevřeným srdcem a, světe div se (vlastně čemu by ses divil - to je zákon), stejné lidi tady potkávám. Pro někoho neuvěřitelné, pro mě bonus za statečnost.
Tuhle mi volá kamarádka z Moravy, mé po kořenech domoviny: Tak co, jak se ti, chuďátko moje nešťastné, daří?
Odpovídám: Jsem tady V sedmém nebi ...

Nestihnu povědět víc a už se z mobilu do ucha sypou věty, které, jich nebýt, by mi vůbec nechyběly: To jsi celá ty, věčný optimista. Vůbec si neuvědomuješ, jaká nejrůznější nebezpečí číhají na člověka na každém kroku. Poučíš se vůbec někdy, že svět je neúprosně zlý a nepřátelský? Lidé zvrácení, sobečtí a zákeřní? Všude samá zlodějna a přetvářka, mord a drogy ...

Pravda. To všechno k životu na Zemi patří. Bohužel. Ale já na tom trvám. Jsem tady. V sedmém nebi - útulné kavárně na jednom břehu Vltavy, po níž v míru plavou labutě spolu s parníky, nad vodou se prohánějí skřehotaví rackové spolu s motýly a po nábřeží se procházejí lidé s dětmi i bez nich. Každé ráno od pondělí do pátku, dříve než se vypravím do práce, vysmejčím tu podlahy, pulty a klosety, předám svůj díl útulna a rozloučím se s pánembohem. Vlastně s Pánem Bohem. Houpe se na svojí nebeské houpačce skrz strop horního podlaží a vševědoucně se usmívá. Pod jeho dohledem je tu všem dobře. Snad až příliš dobře. A je to tak dobře. Ten pocit svobody, laskavosti, poctivosti, dobré vůle a radosti z tvoření odtud všichni přenášíme do ulic, krámů a svých domovů.

Na čem že to vlastně trvám? Ach ano, jsem tady V sedmém nebi ... v sedmém nebi!