Literatura – Pohlazení

Radka Jurkovičová: Doteky

Mám ráda stromy. Mají své výrazy, své tváře. Některé jsou vážné, jiné smutné, nebo lhostejné. Občas potkám i veselý strom. Ale nejvzácnější jsou pro mě setkání se stromy, které mě dokážou rozesmát. Už z dálky se pitvoří a čekají, jestli si toho všimnu! ,,Ty jsi krásný “ řeknu mu a smějeme se spolu. A na rozloučenou ho pohladím. Jdu dál a usmívám se.

Michal Čagánek: Pošli tátu

Většinou byla ještě tma. Děda potichu otevřel dveře pokoje, ve kterém jsem spal, tiše zašeptal: „Míšo...“ A ještě dříve než zašeptal, sotva se dotkl kliky, já jsem už otvíral oči. Na stole byla připravená snídaně. Snídali jsme tiše, jen ranní pták občas zazpíval, hodiny v kuchyni tikaly, chleba byl namazaný máslem a z čaje se kouřilo.

Jitka Dolejšová: Jarní etuda / Nádherný den

Den se vykoupal v rose a nakročil k poledni. Podpatky vyťukávají jarní staccato. Závidí psíkům ten jejich pohled vzhůru na pevné vysoustružené nohy, čerstvě vyloupnuté ze zimních kalhot. Až se slunce trochu osmělí a pomazlí s pobledlou kůží, čeká ho ještě radostnější podívaná. Sukně se zkrátí a zprůhlední, halenky s příslibem bohaté úrody se lákavě zavlní…

Pavel Vrána: O Kubovi

Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem ho v Praze na letišti uviděl poprvé. Byly mu tři měsíce. Klidně a spokojeně spal v přenosné autosedačce a bylo mu úplně jedno, že právě vzduchem překonal vzdálenost několika tisíc kilometrů na trase z Chicaga do své nové domoviny. Díval jsem se na ten spokojený uzlíček a zdálo se mi neuvěřitelné, že člověk bývá na začátku své životní pouti takhle malinký. Všichni kolem se chovali hlučně. Byli unaveni dlouhým letem, prožívali emoce ze shledání s blízkými, nebo z kolize s celníky, jen Kuba byl klidný a spokojeně spal...

Kroužkování (2/2)

Osudová setkání – vesmírné předivo pestrého krajkoví vzácných obrazů. Obrazů, které dosud svět neviděl. Pozvolna se ztrácí stesk ze starých zranění a zůstávají pouze obnažená já. Já, která zakoušejí poznat, kam až je dovedou zoufalé cesty, jež ustavičně míjejí ten správný cíl. Básník svoji cestu zná. Jde s hlavou hrdě vztyčenou, byť jednou nohou bosý. Kamila dál skládá slova v rýmy, rýmy vplétá do veršů, z veršů váže kytice čerstvých básní.

Soucit

Vlak je poloprázdný a jako by v sobě vezl něco z mrazivé průzračnosti předchozích dnů. Vlastně až do Popradu nejede, nesmím tedy zapomenout včas vystoupit. Ten v přestupní stanici má docela jinou atmosféru. Jako by přijížděl z teplých krajů. Volných míst je v něm jen pár. Vedle mne velmi živě rozmlouvá, jak bývá jejich zvykem, skupinka Rómů.

Kateřina Mojžíšová: Chlupatý potápník

To, že si mnohá zvířata vytváří bohaté zásoby potravy, které jim pomáhají přečkat dlouhé zimní období, je všeobecně známý fakt. Jedněmi z nejvíce shánčlivých, činorodých a uskladňováním posedlých chlupáčů jsou veverky.Nehodlám počínání divokých veverek, kterým jde ve volné přírodě každý den o život a zima pro ně představuje období věčně prázdných bříšek, které by bez včas ukrytých oříšků, žaludů či bukvic nepřečkaly, nijak zesměšňovat.

Jitka Dolejšová: Setkání s kouzlem

Zákonitosti světa tomu chtějí, aby se tyto dva nesourodé páry setkaly právě pod mým oknem. Blondýna odměřeně pozdraví druhou ženu, ta pokývne hlavou, popřeje dobré jitro a usměje se. Honzík s Adamem se na sebe se zájmem podívají. A vtom se To stane. Naprosto jasně vidím modrou jiskru, která z té starší paní přeskočí na Honzíkovu maminku.

Alena Heinová: Meditativo na téma Radovan Lukavský

Už léta mi paměť při vyslovení jména Radovan Lukavský posílá vzkazy z hudebního názvosloví. Možná proto, že je stejně stručné jako obsažné. Jedno z prvních setkání byl HAMLET. Bylo mi patnáct a bylo to uhranutí. Nejen Shakespearem, ale především naléhavostí sdělení, kterému jsem rozuměla!

Mé dny s vlaštovkami

Letos na jaře si u sousedů nad námi postavily vlaštovky hnízdo. Postavily si ho na místě starého, které vloni po velkých deštích spadlo. Od synovce ornitologa jsem se dozvěděla, že hnízdo z hlíny, která obsahuje mnoho solí a chemikálií ...

Petra Nachtmanová: MAŘENKA A SCHODIŠTĚ

Člověku se to tak někdy o deštivém dni přihodí. Chodí mezi zamračenými lidmi, usmívá se, krade jim vyhaslé tváře a místo nich jim na obličej nasazuje panáčkující lasičky a při tom, jak ještě rozmotává kolemjdoucí pomatené nohy, si ty svoje nevědomky zaplete do pomlázky. Pomlázka je sice dobrá věc, pár šlehnutí zakroucenými proutky a jak se krev rozproudí.

Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (1.)

„Isidore?! Co tady děláš? Pane řidiči, zastavte prosím, musím odnést kocoura domů!“ Příště už je chytřejší. Naskočí do autobusu až v poslední vteřině, ale tentokrát se dobře schová. Ve městě nenápadně vystoupí a opatrně svou paní následuje. Ta si ho všimne až po chvíli. Netušila, nemohla tušit, že ji doprovází chlupatý kavalír.

Ruth Hrušková: Obyčejný zážitek / Doktor Bú

Doktor si vyhrnul rukávy, poplácal vylekanou krávu chlácholivě po hřbetě, požádal o pomoc vdovu Kučerovou a chlapce poslal na dvorek. Jeník si sedl na zápraží na schodek a držel si rukama obě uši. Začalo lehce poprchávat. Kapka za kapkou smáčela zaprášené kameny a za chvíli se dalo do deště. „Božíčku v nebíčku, zachraň naší Stračku…“

Elena Paclová: Návrat

Chlapeček ťapká vedle ní. Chvílemi se pouští její ruky, chce už objevovat svět samostatně. Ona uvažuje dál:„Uvařeno mám, mléko i housky jsem koupila, smetánek taky, co si vezmu na sebe? Zase ten černý kostým jak vždy?… nebo ty vínové šaty?… k těm ale nemám pohodlné boty, až půjdu z večírku, budou mne bolet nohy... Jo, ještě se zastavíme pro jablíčka. Snad teta přijde včas, připomínala jsem jí...“