Literatura – Pohlazení

Michal Čagánek: Dar křídel

Odjakživa miluju létání. Je to moje největší radost, vlastně byla. Něco se stalo, něco, na co si nedokážu vzpomenout. Jako bych se úplně rozbila. Nejen, že nelétám, já nedokážu ani běžet, dokonce ani chodit nedokážu. Celé dny jenom ležím a pláču. Všechno jsem se musela naučit znovu. Ovládat ruce i nohy, ústa. Konečně se mi podařilo vyslovit: „Maminko, kdy mi narostou křídla?“

Miroslav Vejlupek: Kotě / Námluvy

Skládal naštípaná polínka do pravidelných homolí a myslel na to, kolik zaplatí za novou karoserii. A tu - kočka! Namoutě, mňoukla docela blízko. Kočku v domě nikdy neměl a tahle naříkala, žadonila, žebrala tak tenkým sopránkem, až ho to rozčililo. Napřímil se, popadl polínko, a když vypátral rysíma očima mourovatý chomáč chlupů, hodil.

Divoká dvojčata

Prvotní rána nezůstala jedináčkem. Zatímco pan nakladatel rozvíjel strategický plán vydání mé první knihy, já jsem vzpomínala na nějakou příhodnou modlitbu, kterou bych ta dvě tornáda na dálku uspala. Tak se stalo, že jsem si nebyla jistá, jestli pan nakladatel právě řekl, že „vydání knihy je proces náročný“, anebo že „je alergický na kočky“. Po čtvrté ráně a sérii škrábavých zvuků, které maminka mlčky doprovodila sepnutím rukou a tichou vzpomínkou na nově polstrovaná křesla, se náš host tázavě ohlédl ke dveřím.

Petra Nachtmanová: MAŘENKA A SCHODIŠTĚ

Člověku se to tak někdy o deštivém dni přihodí. Chodí mezi zamračenými lidmi, usmívá se, krade jim vyhaslé tváře a místo nich jim na obličej nasazuje panáčkující lasičky a při tom, jak ještě rozmotává kolemjdoucí pomatené nohy, si ty svoje nevědomky zaplete do pomlázky. Pomlázka je sice dobrá věc, pár šlehnutí zakroucenými proutky a jak se krev rozproudí.

Můj dědeček

Děda stál u dlouhého vlnitého modrého plotu, porostlého břečťanem, ve kterém se tak rády schovávají ještěrky, jen v trenkách, a s cigaretou v ruce se rozhlížel po vesnici. Jeho bílé pivní bříško kontrastovalo s modrou plotu ...

Michal Čagánek: Něco pro nožky / Prazvláštní tvor

Spím moc rád. A nemám teď na mysli ani tak spánek samotný, jako spíš sladké usínání po náročném dni, či naopak omamné probouzení, například o víkendu, kdy člověk nikam zvlášť nemusí, a proto může kamkoliv a cokoliv a, dřív než vstane z postele, o všech těch možnostech ještě chvíli sní a ještě chvíli...

Jitka Dolejšová: U moře

Letadlo hladce přistálo. Taxikář naložil zavazadla do modrého kabrioletu, pak úslužně otevřel přední dveře auta a Sandra se pohodlně usadila na místo spolujezdce. Chvilku se proplétali uličkami malebného města, až zastavili před nádherným hotelem „Tropical Beach“. Třípokojové hotelové apartmá s velkou terasou vypadalo pohádkově.

Ruth Hrušková: Pohádka, nepohádka

„Jé, to jsou k nám hosti“ s úsměvem přivítala malou návštěvnici, „tys ale povyrostla, samá ruka, samá noha, to musíme napravit, než zase pojedeš domů.“ Pod paží si přidržovala jednou rukou dřevěný škopek s čerstvě nadojeným ještě teplým mlékem a druhou brala z kredence půllitrový hrnek. „Sedni vedle Kristly“, řekla nesmlouvavě a nalévala husté kravské mléko. Sáře se udělalo lehce nevolno.

Michal Čagánek: Pošli tátu

Většinou byla ještě tma. Děda potichu otevřel dveře pokoje, ve kterém jsem spal, tiše zašeptal: „Míšo...“ A ještě dříve než zašeptal, sotva se dotkl kliky, já jsem už otvíral oči. Na stole byla připravená snídaně. Snídali jsme tiše, jen ranní pták občas zazpíval, hodiny v kuchyni tikaly, chleba byl namazaný máslem a z čaje se kouřilo.

Jarmila Moosová: Podíl lásky na polidštění mobilu

„Ale ano, coby, má…“ s ironií procedí Erik mezi zuby. Doteď si byl téměř jistý, že on jediný má cosi výjimečného. „Moje paní se mě vůbec ráda a skoro pořád dotýká. Ona ti má v konečcích prstů takové elektrické výboje, že mě ani nemusí zas tak často krmit přes tu dlouhou černou šňůru, co končí v zásuvce ve zdi u nás doma. Vydržím dlouho – s tím napětím,“ povyšuje se Erik vítězně.

Baťůžek II.

Začal nový školní rok a mezi domovy a školami putují spousty baťůžků, nových i loňských a doprovází „ty druhé“ tam a zpátky. Že nemusí být baťůžek vždycky jen obyčejným pomocníkem, o tom je tento minipříběh ...

Helena Jarešová: Poděkování

Jednou mi moje dcera řekla: „Mami, nerozčiluj se a piš!“ Dlouho jsem nevěděla, komu a co bych měla psát. Teprve až když jsem objevila Pozitivní noviny, napadlo mě, že nastal ten správný čas podělit se o své myšlenky s lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou strunu, jako já. Věřte mi, že tohle je opravdu můj první dopis v životě, který píšu někomu neznámému.

Milan Lasica: Blížia sa Vianoce

Blížia sa Vianoce. A, predstavte si, začalo snežiť. To nie je normálne, pomyslel som si, na Vianoce má predsa pršať, snežilo keď som bol malý chlapec. Aj to možno len raz, dva razy za celé detstvo, ale v spomienkach sa mi to znásobilo a keď sa blížia Vianoce vždy hovorím svojim deťom „Vianoce, keď som bol malý, tak vždy na Vianoce snežilo, a teraz prší“. Deti ma zbožne počúvajú a rozmýšľajú o tom, aké to muselo byť krásne, keď na Vianoce snežilo.

Jana Reichová: Básník Karel Šindelář

Před druhou světovou válkou patřil do skupiny mladých talentovaných básníků spolu s Ivanem Blatným, Pavlem Javorem a Robertem Vlachem, kteří publikovali své první verše ve Studentském časopise v Brně. Po komunistickém puči v únoru 1948 všichni odešli do exilu. Karel Šindelář připlul do Sydney v r. 1949. Jako většina emigrantů, zvláště v té době, ani on neměl v novém domově lehké začátky.