Literatura – Pohlazení
Jitka Dolejšová: Setkání s kouzlem
Zákonitosti světa tomu chtějí, aby se tyto dva nesourodé páry setkaly právě pod mým oknem. Blondýna odměřeně pozdraví druhou ženu, ta pokývne hlavou, popřeje dobré jitro a usměje se. Honzík s Adamem se na sebe se zájmem podívají. A vtom se To stane. Naprosto jasně vidím modrou jiskru, která z té starší paní přeskočí na Honzíkovu maminku.
Miroslav Vejlupek: Kotě / Námluvy
Skládal naštípaná polínka do pravidelných homolí a myslel na to, kolik zaplatí za novou karoserii. A tu - kočka! Namoutě, mňoukla docela blízko. Kočku v domě nikdy neměl a tahle naříkala, žadonila, žebrala tak tenkým sopránkem, až ho to rozčililo. Napřímil se, popadl polínko, a když vypátral rysíma očima mourovatý chomáč chlupů, hodil.
Iveta Kollertová: Půlnoční koncert
Každý večer je příslibem následného usínání, tedy snění. Moje bezbřehá fantazie mi maluje budoucí procházky a setkávání se s lidmi, naději k něčemu novému. Tak i včera. Zapálila jsem si svou poslední cigaretku, zaujala nejpříjemnější polohu, nastavila televizi na dvě hodiny, poslední pohled do pootevřeného okna a blikajících světýlek naproti. Zavřela jsem oči. Ale co to?
Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (1.)
„Isidore?! Co tady děláš? Pane řidiči, zastavte prosím, musím odnést kocoura domů!“ Příště už je chytřejší. Naskočí do autobusu až v poslední vteřině, ale tentokrát se dobře schová. Ve městě nenápadně vystoupí a opatrně svou paní následuje. Ta si ho všimne až po chvíli. Netušila, nemohla tušit, že ji doprovází chlupatý kavalír.
Ruth Hrušková: Čekám, čekám člověčinu
Přes uličku seděl postarší, šedovlasý pán se sklopenýma očima. Po celou dobu držel za ruku asi třicetiletého, mentálně postiženého mladíka, snad syna. Během cesty si mladík několikrát položil hlavu na jeho rameno a ten pokaždé zareagoval stisknutím ruky a polibkem na jeho čelo. Mladíkova tvář se vždy na chvíli rozjasnila na rozdíl od druhého muže, jehož zvrásnělá tvář prozrazovala starost.
Anastázia Mahovská: Pamatuji časy, když dávaly se klíče pod rohožku.
Vajíčko sa však bez múky pripaľovalo, a tak málo prepečené mäsko naskladala mama do pekáča na slaninku a všetko poprekladala krúžkami cibule. V pekáči sa potom rezne dopiekli domäkučka, až sa rozplývali na jazyku. Boli krehké ako torta, a preto sa ešte dozdobovali šľahačkou a susedia po tej vôni zo slaninky behali do krčmy ešte častejšie s džbánom pre pivo, ako tomu bývalo obvykle.
Michal Čagánek: Před sto lety
Přes kopec na Záhoří, do statku k Ivánům, kde se procházejí pávi s krásnými barevnými ocasy a v chlévě mají živou krávu. Holýma rukama tahala ji paní Ivánová za cecíčky a mléko crčelo, potůčkem zvonivě stříkalo do kbelíku. Kráva stála a bylo jí to jedno, ale po mně, po mně se ohlédla.
Marta Urbanová: Babí léto
Emilka je v našem městě přes psy. Přes všechny psy od těch nejmenších, pudlíků bílých nebo černých, co mají srst jako astrachán a na krku mašličku, přes psy smetákovité, salámovité, hlídací až po ty největší, vlčáky a chrty. Přes psy, co štěkají kultivovaně, jako když se jedním prstem ťuká na klavír, i přes ty, co ve dne leží jako kanape, a pak celou noc vydrží štěkat.
Pavel Vrána: O Kubovi
Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem ho v Praze na letišti uviděl poprvé. Byly mu tři měsíce. Klidně a spokojeně spal v přenosné autosedačce a bylo mu úplně jedno, že právě vzduchem překonal vzdálenost několika tisíc kilometrů na trase z Chicaga do své nové domoviny. Díval jsem se na ten spokojený uzlíček a zdálo se mi neuvěřitelné, že člověk bývá na začátku své životní pouti takhle malinký. Všichni kolem se chovali hlučně. Byli unaveni dlouhým letem, prožívali emoce ze shledání s blízkými, nebo z kolize s celníky, jen Kuba byl klidný a spokojeně spal...
OPRAVDU NÁDHERNÉ...
Do redakční pošty nám dorazil od neznámých autorů PowerPointový soubor kreseb doplněných moudrými citáty, jehož název zní OPRAVDU NÁDHERNÉ. Nezbývá nám, než s ním vřele souhlasit a předat ho dál, protože jeho poselství více než naplňuje trvalé poslání Pozitivních novin: INSPIROVAT, OBOHACOVAT a DODÁVAT LIDEM DOBROU NÁLADU.
Jarmila Moosová: V sedmém nebi
Když už jsem se v polovině (aspoň doufám) svého života rozhodla, že pro jeho zbytek natrvalo zakotvím v milovaném srdci Evropy, nic mi nemohlo v tom hazardním kroku zabránit. Jistěže hazardním! Matka samoživitelka (promiň, exmanželi, vím, že jakés-takés výživné) posíláš s desetiletým budoucím mladým mužem ve finančně náročné péči, bez koruny úspor, ba co víc, s balíkem dluhů nejrůznějšího původu na každém prstě ruky - no, řekněte sami!
Vyznání
Jsem ráda, že vás vidím, máte takové hezké vlasy, chtěla bych je pohladit, ale nevím jestli smím…..jen trochu, prosím…“ čtu z očí, když mě třesoucí se ruka jemně, velice jemně hladí po vlasech, tváři, čele, probírá spadlý pramen vlasů a mlčky vnímá mou přítomnost. Není třeba hovořit. V jejích očích vidím smutek a touhu. Oči hovoří beze slov: „..Jsem unavená bolestí a životem a tolik bych chtěla být mladá, chodit a nemít starosti.
Andrea Snopková: Nejkrásnější dárek
Tak jako každá žena, i já jsem zatoužila stát se mámou. Na žádného „prince na bílém koni“ jsem nenarazila a začínala jsem si dělat vrásky. Třicítka na krku a já vlastně neměla „nic“. Říká se, že láska je mocná čarodějka, ale v mém případě se tím čarodějem stal mocný internet. Svého současného přítele jsem si našla přes věhlasný Facebook. Docela sranda!
Jitka Dolejšová: Příběh psí, strašidelně tajnosnubný
Bojar s Lupinem žili v sociálním smíru. Uvolněnou plaňkou v plotě se oba psí kamarádi, s tichým souhlasem svých pánů, často navštěvovali. Psí kluci si vyhrabali i tajný únikový východ a podnikali výpravy. Jejich kamarádství bylo přerušeno jen ve chvílích, kdy se oba, zaslepeni láskou, zakoukali do stejné psí slečny. To hned bylo štěkání a výhružného vrčení, hrozivého cenění zubů, ňafání a blafání.