Literatura – Povídky
Antonín Suk: Divočák
Nad Novým rybníkem ležela spousta sněhu. Každý, kdo po této peřině přešel, nechal za sebou ne stopu, ale brázdu, a to hezky hlubokou. Chuděry myšky to měly jednoduché. Budovaly si labyrint svých chodbiček pod vysokých sněhem. „Heč – kočičáci a sůvy - tady na nás nemáte!“ Snad jen ten krvežíznivec – kolčava. Ale těch zase není tolik.
Irena Herzánová: Putování svatého Krištofa
Můj dvorní zubní laborant, pan Karel Šťastný, je člověk věřící. Od mládí má talent k malování. Jeho kopie Slavíčka i Degase je pro laika od originálu k nerozeznání. Svoji zálibu však zúročuje jen v dobročinnosti. Při návštěvě přítele v jižních Čechách s porozuměním vyslechl obavy místního faráře o obrázek svatého Krištofa- místní chloubu.
Monika Petrlová: To ráno mezi pyžamem
Marie Slepičková byla vzhůru už dobrou půlhodinu. To, co se celou noc odehrávalo jen pár metrů nad její hlavou ji nenechalo dospat. I ji, která si už nějaký ten pátek vařila čaj s bylinkami pro snazší zvládnutí hormonálních změn v přechodu, zalechtalo v podbřišku. Pohled na Karla v pruhovaném pyžamu oddychujícího na druhé straně postele však veškeré sexuální touhy zapudil ještě dřív, než by řekla švec, respektive než by řekla sex.
Čtyři vánoční dary
Na bílém obláčku seděl andělíček a díval se dolů. Čekal, až vyjde první hvězda a po jejím paprsku se snese k zemi. Byl Štědrý den a sám Pán Bůh jej vyslal jako posla dobrých zpráv. Dal mu čtyři zázračné věci.
Stanislav Moc: Jejich dědečkové měli s delfíny smlouvu
Dneska jsem vstal po šesté a hned jak jsem vyšel ven mi bylo jasné, že to nebude lehká procházka. Od huby se mi valila pára sraženého dechu, že jsem ani kouřit nemusel. Teploměr ukazoval 4 stupně. Dal jsem se poklusem směrem k beachi, ač v sandálech jinak neběhám, ale potřeboval jsem se zahřát. Na pískové duně nad pláží jsem se zastavil a vydechl překvapením.
František Mendlík: Nobelova cena za blbost
Ve stínu denní vinárny Neptun panuje příjemná pohoda. Za okny se vaří rtuť teploměru. U stolku sedí čtyři lidé a dobře se baví. Josef Hadrián má narozeniny a ti tři u stolu jsou jeho spolupracovníci. Právě tito přátelé, železničáři, absolvovali na pátém peroně hlavního nádraží v Brně školení v pojízdném kabinetu bezpečnosti. Vinárna je zařízena stylově. Všude kolem jsou rozhozeny rybářské sítě. Člověk by za zdmi útulného zařízení očekával ulici hanzovního města Hamburku.
Eva Ryba Drábková: Jak se Kašpárek usmívati naučil aneb Andělé tančí na hudbu jménem smích
Květoš Kašpárek byl, navzdory svému jménu, velice vážný muž. Zdálo se, jako by se tak už narodil. Vyrůstal v málo zalidněném, českém pohraničí jen se svou milou, laskavou babičkou. Tatínek s maminkou zahynuli při automobilové nehodě krátce potom, co se narodil. Na rodiče si skoro nevzpomínal. Kolikrát se snažil vybavit si jejich hlas, když svíral v dlaních zažloutlou svatební fotografii, ale byl příliš malý, než aby si něco pamatoval. Jako dítě moc lidí nepotkával. Jen jednou za čtrnáct dní na mši v kostele, a to byl jedinou osobou ve věku pod šedesát let, ale chodil tam moc rád.
Ivanka Horová: Můj příběh ze života
Pamatuji si na dobu, kdy mi třeba do práce přišla smska, že na mě myslí, nebo že mě miluje. Věříte mi, že v tu chvíli pro mě nebylo nic, nic na světě cennějšího? Nikdo to před tím neudělal. A já o to přitom tolik stála! Nemohla jsem si pořádně uvědomit, že existuje také chlap, který je ze světa kouzel. Mimochodem, on je z něj stále, to je jen ve mně pocit, že jsem se ještě nenaučila žít, tak jak se má.
Jan Jurek: Babička
Občas si na to rád vzpomene, jaké to bylo tenkrát, kdy ještě nebyl dospělý, kdy ještě spoustu věcí nemusel, a těch, co musel, bylo méně než těch, které ve skutečnosti mohl. Například jezdit na kole, nebo hrát fotbal, nebo jen být a smát se a dělat si psinu ze všeho a ze všech, protože zkrátka jako kluk na to měl nárok. Byl to jeho svět, vcelku jednoduchý, srozumitelný, radostný a jen tu a tam smutný, třeba když mu umřela babička. Rok co rok k ní jezdil na prázdniny a pak se najednou stalo, že babička nebyla a on se musel nějak vyrovnat s tím, že už ji nikdy neuvidí.
Ivan Kraus: Podpis
"Právě jsem podepsal petici Zrušme komunisty", hlásil mi hrdě v telefonu Nývlt. Zeptal jsem se, co ho k tomu vedlo. "Je to petice, kterou podepíše každý slušný člověk, kterému leží na srdci osud naší země, osud našich dětí a dětí našich dětí…" pravil hlubokým hlasem. Když jsem na jeho sdělení nereagoval, vyzval mne, abych také dokument podepsal.
Jitka Krpensky: Slohová práce na téma: 1. září, začátek školního roku
Já už se do školy těšil, na všechny moje kamarády a nejvíc na Tomáše. My jsme spolu chodili už do školky, bydlíme hned vedle sebe, a tak jsme spolu skoro pořád. A asi proto mě maminka nabádala, abychom s Tomášem zas nedělali blbosti, že nás oba moc dobře zná. Ujistil jsem ji, že se strachuje zbytečně – první den se totiž nezlobí, to ví každý. Když jsme se ve třídě sešli, tak se všichni smáli a povídali jeden přes druhého a byl z toho pěknej rámus.
Jan Jurek: První vzplanutí
Přál si, aby přišla k němu, políbila ho a pak vzala někam stranou, kde by byli sami a tam ho zasvětila do tajů milování. Právě vycházela z moře. Rukama si hladila své dlouhé mokré černé vlasy. Seděl schoulený na okraji pláže a sledoval spoře oděnou dívku, která v něm vyvolala do té chvíle nepoznanou fyzickou touhu. Jako blbec si připadal, když kolem něj bez povšimnutí prošla, aby záhy objala nějakého pitomce, co stál přímo za ním.
aTeo: Agnus Dei
"Pojď se mnou na dýzu," vyzvala mě ségra. "Ses zbláznila? Nejsem zvědavej na odrhovačky od ABBY," odbyl jsem ji. "Pojď, někoho ti ukážu, nebudeš litovat," lákala mě. "Na ty tvoje splašený kámošky jsem zvědavej ještě míň než na ABBU". "Brácha pojď, tohle jsi ještě neviděl!" A tak jsem tedy šel. Poblázněné kámošky švitořily a hity od skupiny ABBA mi rvaly uši.