Já už se do školy těšil, na všechny moje kamarády a nejvíc na Tomáše. My jsme spolu chodili už do školky, bydlíme hned vedle sebe, a tak jsme spolu skoro pořád. A asi proto mě maminka nabádala, abychom s Tomášem zas nedělali blbosti, že nás oba moc dobře zná. Ujistil jsem ji, že se strachuje zbytečně – první den se totiž nezlobí, to ví každý.
Když jsme se ve třídě sešli, tak se všichni smáli a povídali jeden přes druhého a byl z toho pěknej rámus. Holky se většinou točily kolem Marka – jejich miláčka - protože měl ruku v sádře a vyprávěl, že se naučil jezdit na koni, ale ten ho bohužel minulý týden shodil, když se vylekal nějakého psa. Já si ale myslím, že spadl jako hruška, protože to ještě tolik neumí a jen se vytahuje před holkama. My už ho ale stejně neposlouchali a vyprávěli jsme radši, co kdo zažil a kde byl.
Tomáš se učil s tátou na nějakém velkém jezeře surfovat, to musí být príma, to bych taky chtěl, jenže to nejde všude, je k tomu prý potřeba nějaký zvláštní vítr. Třeba se to taky někdy naučím, já bych chtěl. Musím se doma zeptat, jestli bychom nejeli příští rok taky někam, kde je vítr. Každý z nás měl plno co vyprávět, ale bohužel nám nestačil čas.
Zazvonilo a naše třídní paní učitelka Vránová nás všechny přivítala a krásně se na nás smála. Je pořád tak hezká a voňavá, ale přísná dokáže být taky, to jo. O mně říká, že jsem jako pytel blech, ale mám štěstí, že jsem chytrej kluk. Nejdřív si s námi povídala a vůbec to nevypadalo jako ve škole.
Každý měl co vyprávět, jen Oldy mi bylo líto, protože byl víc jak polovinu prázdnin nemocný a ani ted‘ nevypadal docela zdravě. Ten si to tedy moc neužil, to je ale nespravedlivý - stonat o prázninách. Ale mně se nejvíc líbilo, když nám začala taky vyprávět paní učitelka, ona to moc pěkně umí.
Vykládala o tom, jak dělali túru po horách. Měla k tomu taky plno fotografií a ty nám nechala kolovat, a byly moc krásné. Měla tam hory, zvířata, kytky a i jiné věci. Říkala, že fotografování je její koníček, stejně jako chození po horách, jízda na kole, zpívání a plavání a taky psaní . To tedy nevím, jak to všechno stačí, když má ještě nás a doma taky dvě děti. Ona říká, že je to věc dobré organizace – třeba se to taky jednou naučím.
Jenže já nejsem ještě tak velký, abych to musel umět, a to jsem rád. V létě jsem na horách ještě nikdy nebyl, ale možná, že až budu větší, tak taky někdy půjdu na takovou túru. Je prý na to potřeba pořádné boty a dobrou kondici, a tu já mám, a boty si už obstarám.
Žádné úkoly jsme nedostali, jen jsme si napsali rozvrh a dostali seznam zájmových kroužků – a vážná práce začne prý až zítra. Shodli jsme se, že naše úča je príma, a  hned jsme začali s klukama vymýšlet, co podnikneme odpoledne. Na kola – nebo fotbal? Nemohli jsme se rozhodnout, a tak jsme to udělali tak, že pojedeme na kolech na hřiště. Doma jen rychle najíst, převléknout a ven. Maminka sice chtěla vyzvídat, co a jak bylo, jenže to už zvonil Tomáš, a tak mě zachránil.
Nejdřív jsme se místo rozcvičky trochu prohnali na kolech a pak se pustili do kopání. To všichni koukali, jak jsem se o prázdninách naučil přihrávat a útočit, a já byl pyšný, ale dělal jsem jako nic. A v duchu jsem děkoval klukům z Drtína, že mě to naučili. Než jsme se pořádně vylítali a vyčutali, už byl pomalu čas na cestu domů. Tedy, moc se nám nechtělo a rozhodli jsme se, že se ještě trochu projedem. A  při tom jsme potkali naše holky ze třídy, a tak jsme se trochu předváděli, aby se ukázalo, kdo je na kole lepší. No, to jsem zas tak dobře neuměl, nejlíp na kole jezdí Ivo, ale nevytahuje se, a tak to nikomu nevadí.
Domů jsem přijel včas, a tak mamča ani nic nenamítala a jen se divila, že nemám ani odřená kolena. Jako bych byl nějaký malý dítě. Taky jsem musel jít trochu dřív do postele než o prázdninách, abych prý byl ráno fit.