Literatura – Povídky
Výlet
Vyšel ze dveří domu a nechal je za sebou prudce prásknout. Klíče mu zacinkaly v kapse. Byl to pro něj trochu neobvyklý zvuk. Rozhlédl se a dlouhými kroky přešel ulici. Nad hlavou mu obrovskou nezměřitelnou rychlostí uháněly mraky. Táhly na západ, kde se pak nad Atlantikem změnily v hlouček kapek a hlučně pleskaly o hladinu.
Ivo Fencl: Myška
Býval jsem pošťák. Večer jsem prošel vrátky penzionu a všiml si asi šesti štamgastů. Pozdravil jsem, vyhoupl se na vysokou stoličku a netrvalo to ani půl minuty a objevil se Jakub. Já si dal pivo a dohromady se sklenicí už přidržoval krabičku od sirek. „Viděl jsi film Zelený sršeň?" Jakub myl sklenice, jako by byl na klíček, a jenom zavrtěl hlavou. Zběžně jsem vysvětlit, proč se mi tento americký paskvil jeví jako relativně zajímavý, i když je, uznávám, spíš pro školáky. „Aha,“ řekl Jakub – a zeptal se, zda chci druhé pivo.
Antonín Suk: Ramlice | Bezpracný pych
„Tak a teď si ty ramlice remlujte sami! Já už sem starej!“ Takto se jednou moc a moc rozčiloval ve strojetické hospodě malý, rtuťovitý děda. Byl myslivec tělem i duší. Jen někdy mu flinta vhledem k jeho postavě byla trochu delší. To byly laufy nad hlavou a pažba skoro na zemi. Nemělo to ale vůbec vliv na jeho mysliveckou důstojnost. Ale k věci. Na Strojeticku se chytali zajíci do sítí a v té době to tvořilo nezanedbatelnou položku příjmu do státního rozpočtu, a to v tvrdých valutách.
Ing. Vladimír Osoba: Jak jsem se zviditelnil
.jpg)
Člověk občas někam odloží brýle a pak je nemůže najít. To je celkem normální. Také já jsem minulý týden najednou nemohl najít brýle. No což, ony se najdou a nijak jsem se proto nevzrušoval. Když jsem je však postrádal i druhý den, tak jsem znejistil. Situace se stávala povážlivou. Začal jsem detailně hledat po celém baráku, u počítače, u stolků, v kuchyni, v kotelně. Nic. Pak jsem prošťoural i auto, zda mi tam někam nezapadly, hledal jsem i méně obvyklá místa, dokonce jsem nahlédl i do nákupní tašky manželky. Stále nic. Nezbývalo, než hledat mimo barák.
František Mendlík: Jeden princ na všechny tři cesty
Standa Laburda je spokojen. Přišel na gáblík a přinatrefil se k vepřovým hodům. V hostinci Na Růžku je živo. Šumí to tady jako v úlu. Kouřová clona znesnadňuje vidění. Je to, jako když křižník Edinburg položí umělou mlhu. Případný nekuřák, jdoucí jen pro limonády, musel by vejít a odejít se zavřenýma očima a prsty stisknutým nosem. Standa je ale silný kuřák a byl by naopak obtěžován čistým vzduchem. Životní prostředí v místnosti evidentně nevadí desítkám chlapů. S některými se Standa zná. Jako vlakvedoucí jezdí často do stanice Dobrotín.
Jan Jurek: Kateřina
Ten den šel jako obvykle do práce. Příliš se mu nechtělo. Přestože ve vzduchu už bylo cítit jaro a slunce hřálo víc než kdy dřív toho roku, neměl nikterak povznášející náladu. Po pravdě. Čím starší byl, tím více si liboval v deštivém pošmourném počasí. Snad že se více podobalo jeho vnitřnímu vybavení. Už když se probudil, nabyl dojmu, že celý den nebude stát za nic.
Stanislav Moc: Austrálie můj osud (30)
Rozhlédl jsem se po restauraci. Nová servírka stála za pultem, ale zády ke mně a mučila expresso mašinu na kávu. Slyšel jsem, jak to syčí a bublá, když dělala pěnu na cappuccino. Měla dlouhé, tmavé vlasy do půli zad a přes hlavu nějakou stuhu, která vlasy podvazovala. Nita k ní přistoupila, něco jí řekla a převzala dělání kávy.
Ing. Vladimír Osoba: Jak jsem honil sýkorku
Byl parný letní den. Parno a dusno neustalo ani v noci, a tak jsme otevřeli na noc dveře na balkon a šli si normálně lehnout, když před půlnocí nás začaly probouzet hromy a blesky a najednou i prudké údery do oken od deště. Žena vyskočila z postele (no, je přece taky mladší a nebolí jí tolik záda) a běžela zavřít dveře na balkon, kde už se začala tvořit od prudkého západního deště loužička. Jakmile ale pohnula dveřmi, vůbec si nevšimla, že někde u dveří se před tou sibérií (průtrž nebo příval s prudkým větrem) schovala sýkorka a ta vylekaná vletěla do ložnice, nejdříve do zrcadla, následně do zdi, pak opět do zrcadla, kde si myslela, že je pokračování pokoje.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (27)
Na Mt. Saunders bylo Čechů více než na Wallabi Beach a to nemyslím jen v kuchyni, ale vůbec. Scházeli jsme se vždy po práci u hospody a kluci jako Mrdák, Ota a Zdenek koupili pár kartonů, než hospoda zavřela, protože my z kuchyně jsme chodili až po zavírací hodině. Později, na nátlak Unie, právě kvůli lidem jako my, byla zavírací hodina posunuta na desátou, což mělo za následek, že absence vzrostla.
Antonín Suk: Strýček Jirka
Nějak jsme se zapomněli u babky na lahvovém. Tak hluboko klesl strýček Jirka z Prahy. Pivo v Praze pil jen jako štamgast točené – plzeň u Šnelů na Malé straně. Tady v té naší zapadlé polodivočině mu musela stačit v partě méně otesaných, ale zato upřímnějších chlapů z polí a lesů obyčejná lahvová kutnohorská desítka. Proložili jsme ji ovšem občas větším či menším rumíčkem.
Jan Řehounek: Děsná divočina
Matěj byl chlapík k pohledání. Pod jeho rukama v truhlářské dílně se rodily nádherné věci - Nábytek od něj, to je klasa! prohlásil svého času jeden slavný pěvec z Národního divadla, v sadu pak pěstoval ty nejskvělejší meruňky a broskve a když přišel do hospody U Valtrů, nebylo nad něj lepšího kumpána. Jediné, co se mu nedařilo, byly ženy. Jakoby právě o něm notoval známý popěvek: Matěji, Matěji, proč tě holky nechtějí?
Zdislav Wegner: Kaliště (2/2)
Jarda naladil na jinou stanici, a když šumění téměř zmizelo a slova hlasatele byla zřetelná, pootočil ještě knoflíkem zesilovače a vrátil se do své lavice. „Hlásí se vám Svobodná Evropa...“ uslyšeli jsme. Ustalo šeptání a pošťuchování. Učitel stál jako při zjevení a nehýbal se. A pak skočil k Láďově lavici a smetl krystalku ze stolu. Aparát škvrčel i na podlaze, a tak na něj ještě dupl.
Jitka Krpensky: Kuplířka – aneb Různé jsou cesty osudu
Potkávali se každé ráno, když některý z nich nezaspal. On na kole, ona pěšky. Nejprve se na sebe jen nejistě usmívali, po nějaké době se začali zdravit, a ve třetí fázi si už přáli hezký den – dál ale nedošli. I když to už byla, dalo by se říci „ dlouhodobá známost“, nic o sobě nevěděli, ale sympatie tu byla veliká. Dala mu jméno Adam.
Petra Nachtmanová: Chytrá kachňátka a liščí seznamka
Lišky mají dobrý čich a ještě lepší mlsní lišáčci. Stačilo pár skoků a stál u kachního příbytku. „Kachny a vaří? Hmmm... a alou! Rychle doneste, co tady tak krásně čichám, než uvařím vás! Cha cha chá!“ Naháněl hrůzu, ale na kachní sourozence si nepřišel. Vlastně je jeho slova vůbec nevzrušovala. Filomínka zrova dolévala prázdné sklenice dalším pitím a přidávala Jarkošovi další koláčový kousek na talíř. On si hladil břicho a spokojeně si pomlaskával.