Literatura – Povídky

Jitka Dolejšová: Kamarád do autobusu

Z práce do hospody, z hospody domů, tak zněla lákavá domluva na dnešní odpoledne a večer. Byli čtyři kamarádi, které spojovalo jak zaměstnání ve stejném podniku, tak i blízkost jejich domovů. Posezení v hospůdce se trochu protáhlo a vlak, kterým obvykle jezdili z centra Prahy na periférii, jim ujel. Na další spoj by museli čekat dvě hodiny, a tak se rozhodli, že využijí komfortu městské hromadné dopravy. Autobus, který přijel na zastávku, však nabízel jen pár míst k stání, a to ještě na schodech.

Ivan Kraus: Postel a moře

Chvíle, kdy člověk sedí v malé kavárně na břehu Středozemního moře, má před sebou kávu a otevřené noviny a ponoří se do čtení je tak příjemná, že se do lidského věku patrně ani nepočítá. Ovšem jen do okamžiku, kdy do kavárny vtrhne parta hlasitých turistů, jako se to stalo mně. Skupinu tvořily samé ženy a jeden muž.

Antonín Suk: O bábě z hospody a houbách

Jednou takhle po jaru jsem nasbíral plnou služební brašnu březnovek. Jsou to úplně stejné houby jako podzimní Havelky. Také tak dobré, jenže rostou na jaře. Protože babička je od Orlíku, tak takové prašivky neuznává. Jó, na podzim, to by bylo něco jiného. To tam u nich kolem Zahořan s chutí chroupou i zelánky a vrzavky. To nejsou prašivky. Přitom je to pořád stejná houba!

Bajka o jedné myši

Jednoho dne koukal Myšák skrz puklinu ve zdi farmy a uviděl farmářovu ženu, jak otvírá nějaký balíček. „Co to asi je?“ zajímalo Myšáka. Žena balíček otevřela - uvnitř byla pastička.... Myšák běžel přes dvůr farmy a upozorňoval všechny: „V domě je pastička, v domě je pastička!“ Slepice, která si na dvorku spokojeně hrabala a zobala zrní, řekla: „Pane Myšáku, to je vážný problém pro vás, ale ne pro mne. Já nikomu neškodím. Jsem dokonce užitečná, protože snáším vajíčka. Pastička na myši se mne opravdu, ale opravdu netýká.“

Luděk Ťopka: Střelba na Střele

Jednoho hezkého dne jsem se časně ráno vydal asi tři sta metrů proti proudu na lipany. Věděl jsem o místě, kde byli opravdoví krasavci s ploutvemi jako prapory na hřbetě. Došel jsem k onomu jezu, připravil prut a šňůru, a právě když jsem vybíral tu správnou mušku, objevil se na druhém břehu další rybář.

Petra Haasová: Jak fungují „Boží mlejny“?

To máte tak. Když ženské táhne už hezkou chvíli na čtyřicítku, měla by si rozmyslet podobné radovánky jako je drandění na autodromu na pouti. Přesně, nepřeslechli jste se. Prostě jsem neodolala pokušení a s obrovskou porcí cukrové vaty v pravé ruce jsem po patnácti letech zase jednou hupla za volant malého autíčka. Ale byla to „jízda“!

Zdislav Wegner: Růžový sníh

„Doktor Mlha, chirurg,“ řekl s důrazem na hrdelním ‚ch‘. „Jiří Mlha.“ Byl v béžové košili s krátkými rukávy, paže mocné tenisem a opálené sluncem Středozemního moře, rovná záda, široká ramena, na klasicky tvarované hlavě kštice plavých vlasů. To vše se nade mnou tyčilo do výše. Vteřinu tak setrval a mně nezbývalo, než hledět do jeho pevných hýždí.

Zdislav Wegner: Odvaha

„Co budeme dělat?“ promluvila do tmy pokoje. „Marku, co budeme dělat?“ Odpovědělo jí jen jeho pravidelné oddychování. Nahmatala Markovu tvář, dotkla se zubů v otevřených ústech a ucukla. Zachroptěl, otočil se na záda a ze spánku řekl: „Co je?“ Ruku položil na její břicho. Byla těžká jako kláda. Nechala ji tam. Ulehla na polštář a obě ruce si zasunula pod hlavu.

Luděk Ťopka: Astrální síly

Jednou, když v hospodě Franta i Honza chyběli, přišel náš předseda na nápad, jak si z obou vystřelit, a vysvětlil svůj plán. Všichni jsme slíbili, že nic neprozradíme a těšili se na tu srandu. Tejden nato se k tomu naskytla krásná příležitost. Náš tajemník vypil tehdá víc než snes a u stolu usnul.

František Mendlík: Soumrak Casanovy

V pokročilém věku začal výpravčí a vysloužilý plejboj Bertík Lamač ve vlaku pracovat očima na překrásné blondýnce. Byla sice trochu v letech, do tuctových bramborových ksichtů vesnické populace ale jaksi nezapadala. Dlouho nedokázal Bertík ten typ nikam zařadit. Najednou mu to došlo. Sněhuročka! Dlouho se snažil o kontakt. Vyčkával, až bude dáma ve vlakovém kupé sama. Konečně nastal ten okamžik.

František Mendlík: Nepostradatelnost figuranta

Železniční důchodce Fanouš Hovorka si našel přivýdělek. Stal se ostrahou v prodejně s drahými parfémy. Prodejna je to značková a voda po holení stojí pět stovek. Nekalý úmysl zákazníka se dá odhadnout. Po několika razantních akcích přestali do prodejny chodit nepřizpůsobiví jedinci. Bývalý výpravčí si je vědom, že nemá žádné pravomoci a že v prodejně je něco jako figurant. Je však vyzbrojen zasmušilým výrazem ve tváři a vysokou postavou. Jednou svým výrazem vyplašil i mladého zlodějíčka. Ten proti němu začal používat cviky karate. Hoch se kopal i za ušima.

Barbora Kozáková: Dřevěná loďka

Dřevěná loďka se pohupovala v mírném zářijovém větru. Slizké, tmavě zelené řasy, jimiž byla omotaná, prozrazovaly, že je tu, u kamenné zdi dlouhého kanálu vedoucího do moře, ukotvená již hodně dlouho. S každým rozbouřením vody, když kolem projela nějaká jiná loď, divoce narážela svým bokem do tvrdé stěny a v ozvěně se rozplýval zvuk drhnoucího, rezavého řetězu, jímž byla loďka upevněna.

Luděk Ťopka: Sázka na desítky

Nedávno jsem v televizi viděl takový krátký příběh s panem Donutilem v roli pytlačícího myslivce, což mi připomnělo jednu podobnou historku. Přátelé myslivci, stříleli jste někdy na běžící prase? Nemyslím při lovu, ale na střelnici, při soutěži. Jestliže ano, jistě všechno pochopíte. Právě o tom to totiž celé je. Bylo to někdy v polovině osmdesátých let minulého století, na Jindřichohradecku, kam mne právě na takovou soutěž pozval můj starý přítel Ing. Jarda Herrmann....

Luděk Ťopka: Mlsný Jasík

Měl jsem za války na českobrodském gymnáziu spolužáka a kamaráda Richarda Seiferta, který, na rozdíl mne, vystudoval po válce střední lesnickou v Trutnově. Naše přátelství nám vydrželo i když se naše cesty později rozešly. Mne připoutalo moje povolání na léta v Praze, zatímco on měl to štěstí poznat několik krásných českých polesí.