Člověk v sídlišti – úprk do ticha

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Když uplyne vydařený červencový den, který je navíc sobotou, plný tepla a slunce, které prohřeje příbytky tak, že ani noc je nestačí ochladit, den, který vyžene téměř všechny lidi z měst k vodě na chaty a chalupy, do hospod, bůhvíkam, je v předměstských shlucích domů, v těch skalách z betonu, jimž se říká sídliště, ale jež se podobají trochu nedobrým přízrakům a rozbrnkávají v člověku slaboulinký pocit úzkosti, ticho. Úplné ticho.
Vzduch se převaluje, mouchy bzučí, slyšíš všechny věty ptáků, kteří zde kupodivu ještě žijí vedle městských holubů. Toto ticho je rušeno v sobotu a neděli jen občasným hlukem zpozdilých aut, jež zapomněla odjet již v průběhu páteční zelené vlny, kdy řidičům hrají do jejich častého spěchu, vedle povídání, nádherné slaďáky.
Pak se pomalu převaluje přes ojedinělé volání dětí, babiček či otců, kteří jako by ztroskotali na rozpálených pískovištích v prostranství mezi bloky. Nebo se odněkud přivlní zvuky tranzistoráku a zase se ztratí v prostoru. Čas spěje k momentu a bodu, kdy by všichni měli vzhlédnout, jak majestátní kotouč nachového slunce stydlivě zapadá za obzor, který má ovšem každý jiný. Jednomu jsou obzorem a horizontem komíny a zdi blízké fabriky, jinému šedivé bloky činžáků, ještě jinému stromořadí letitých topolů, dalšímu plastické panorama města s pozlacenými střechami, a průřezy ulic a domů.

Člověk v sídlišti v červencovou sobotu večer nemůže mít jiné horizonty jako třeba zapadající slunce, jež svůj dolní okraj již koupe v mořských vlnách a posílá pás zlata a jasu, který dobíhá až k nohám stojícího človíčka na břehu s kotníky ve vodě, nebo tisíce střípků červeného zlata, které probleskují a rozstřikují se mezi skulinami větví a listí stromů, za nimiž se zachtělo slunci zapadat právě, když  milenci leží něžně  před chladivě zelenou stěnou v trávě.
 
Člověk na sídlišti v červencovou sobotu večer, kdy obloha rozdává svou teplou, dnem trochu vyšisovanou modř a den se naklání k noci, se dívá do prázdných ulic, a ty mu připadají cizí, jiné. Jako by někdo na něj zahrál habaďuru a vyměnil mu je. Nejsou přecpána auty, motory  náklaďáků nehlučí a většina lidí je někde pryč. Nechali tu po sobě klid a ticho, za kterým právě vždy utíkají, vždy v páteční večer, nebo v sobotu ráno. Človíček v sídlišti poznává, že šum a hluk odvezli výletníci s sebou. Něco mu ale ten večer chybí... Něco, co si nemůže vybavit, co je zasuto v minulém čase, v paměti, v té části mozku a vědomí, jejíž kapacitu nevyužívá. Je to snad něco z mládí, kdy žil na malé vesnici, daleko od hlavního města, nebo v činžáku či pavlačovém domě, který byl dávno zbořen, ale stál v doslechu kostelních zvonů.
 
Nemůže si uvědomit ten zlom dne a večera. Někde vysoko nad ním přeletí kovový pták, vyrobený lidskýma rukama., v jehož útrobách sedí lidé a popíjejí chlazený drink nebo pivo, a mnozí z nich se tetelí strachy a nemohou se dočkat, až se jejich nositel dotkne pevné matičky země.
Jeho motory seslaly dolů nepříjemný hluk, ale ten po chvíli zaniká v čase a prostoru.
Sobotnímu večeru v sídlišti, v horkém červenci, kde není nic než paneláky, jež připadají jako lidské králíkárny, s řídkou sítí obchodů, které jsou v sobotu zavřené a výjimečně sem tam nějaká restaurace, něco chybí. Možná zvuk zvonů, které vítaly a vítají v malých městečkách a vsích příchod večera, a jejichž hlahol se snáší do kraje blahodárně jako rosa, jako vůně balzámu na přestálé starosti dne a vrásky neshod. Zvuk, který by obejmul rozpálené krychle sídliště a zvěstoval by příchod chladivé noci a klid, v němž je zřetelně slyšet šepot modliteb a slůvek milování a lásky.
Kostely se již nestaví, ale dosud jsme je a jejich zvony, a jejich místo v letu dnů, let a desetiletí, ničím nenahradili. 
 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 06. 2006.