O jednom zajímavém pořadu stanice Vltava

Poprvé jsem Blanku Kubešovou uviděl a uslyšel 27. října 2006 na představování a autogramiádě u příležitosti 1.vydání její skvělé knihy Vltavěnka v prostorách knihkupectví Luxor na Václavském náměstí v Praze. A tam jsem se dostal díky celé sérii náhod. V červnu 2006 publikovaly Pozitivní noviny můj první příspěvek, který jsem jim zkušebně poslal. Na tento server jsem narazil také náhodou při surfování na internetu. Zaujal mne svým programem a zaměřením i jmény autorů, o nichž jsem slyšel a něco od nich četl. Později mi to umožnilo setkávat se s řadou těchto lidí, autorů a spolupracovníků těchto novin. Tak tomu bylo i s tímto setkáním s ženou, také autorkou PN, kterou bych nazval velvyslankyní českého ducha, kultury a lidských hodnot v zahraničí, zvláště ve Švýcarsku.

Ve středu, v poslední den měsíce října 2007, jsem poslouchal Český rozhlas 3, stanici Vltavu. Ladím si rozhlasové stanice dost často, ale jenom ty, které nepůsobí úplně zbytečný šum v éteru.
Bohužel těch dobrých je menšina mezi tou džunglí komerčních stanic, které mezi podivnou hudbou a vřískotem dělají reklamu zboží a navádějí nás, abychom si koupili něco, co vůbec nepotřebujeme. V seznamu stanic, které poslouchám, jsou ČRo 1, ČRo 2, zmíněná Vltava, Regina, Radio Česko, ČRo Leonardo a z těch komerčních, které si zaslouží je nevypínat, mám Evropu 2, Impuls, Frekvenci 1, Country radio, Radio Wawe, někdy Blaník. Navíc stejně není čas ani kapacita vnímání.

Tentokrát v čase 21,45 vysílala Vltava v cyklu Ztráty a nálezy pořad „Jsem samotářka“. Jiří Kamen v něm hovořil s paní Blankou Kubešovou. Byl zamýšlen jako portrét a autoportrét této spisovatelky a dramatičky. Ale i slovy lze přiblížit obraz člověka, ženy, hlavně její duchovní prostor a lidskou dimenzi, aniž bych musel jít do obrazové galerie. Za ten autoportrét může hlavně spisovatelka sama, protože to bylo nádherné vyprávění, ještě nádhernější češtinou a hrdým zvučným hlasem. Co na mne však zvlášť působilo, byla její dikce.

Pražská rodačka přišla na svět v roce 1944 v rodině lékaře. Po komunistickém puči v roce 1948 sebrali komunisté jejímu otci MUDr. Mudr. Jaromíru Kubiasovi lékařskou praxi. O kulturnosti tohoto záboru svědčila například skutečnost, že rentgenový přístroj nechali na dvoře, kde na něj pršelo. Blanka, nahlížená komunisty jako dítě z buržoazní rodiny, nemohla studovat. Pracovala jako úřednice v několika kulturních institucích. V Klementinu, v knihovně Národního divadla, kde se stýkala s milou manželkou českého herce Jana Pivce. Horizont svobody byl jí, jakož i nám mnohým, uzavřen. Její bratr emigroval z komunistického ráje v roce 1963. Utíkal přes Maďarsko a Jugoslavii. V řece Dunaj přeplaval dvě hranice. V roce 1968 vyjela se svým manželem poprvé na západ. Invaze ruských vojsk v roce 1968 do Československa je zastihla v Paříži. Zůstali ve svobodném světě. Emigrovala do Kanady.

Dnes žije se svou rodinou 6 km od Zurychu v okolí Vierwaldstetského jezera. Věrným společníkem je jí i ostatním členům rodiny jezevčík Ferda. Pomáhá i při sbírání hub. Paní Blanka říká, že nejkrásnější hříbky rostou v Čechách. V tom je slyšet trochu stesku a vzpomínky na dětství a rodnou zem. Říká také, že by nejraději převezla Václavské náměstí do okolí Curychu. Dnes již samozřejmě může jet kdykoli a na jak dlouho chce do Prahy. A když přijede, pochutnává si na opékaných českých, jak říká karcinogenních, buřtech, které dnes místo místních, českých prodavačů nebo prodavaček, bohužel prodávají na Václaváku Ukrajinky.

Má domov v Praze i ve Švýcarsku a doma se cítí dnes již ve dvou zemích.
Kvůli dětem a rodičům zůstává ve Švýcarsku. Svou činorodostí tam v posledních letech vykonala pro českou kulturu a její větší poznání v zahraničí velmi mnoho. Emigrace v Kanadě nebyla pro její citlivou povahu tou nejpříznivější atmosférou. Žila v této zemi spokojeně a svobodně, ale svůj domov a Evropu si nesla stále ve své duši a ve svém srdci. V Kanadě začala psát drobné prózy a texty. V nakladatelství 68 Publishers Josefa Škvoreckého vydává svoji první prozaickou knihu Deník Leošky Kutheilové. V ní rozevřela svůj talent a dar půvabné češtiny, která je, jak sama říká, pro ni magická. Vzdělaná a sečtělá, odchovaná českými literárními klasiky, zvláště Zeyerem, Nerudou a dalšími, píše z bohatého zázemí svého vzdělání, rodiny a schopnosti uchovávat v sobě atmosféru a děje viděného a prožívaného i prožitého, z lánů psychologické roviny, kde se pohybují svérázné postavy a postavičky ze společnosti, nežijící ve světlech reflektorů a pozornosti veřejnosti. Příkladným literárním jazykem, skvostnou vančurovskou češtinou, skladbou a promyšleným rukopisem ztvárňuje lidské osudy autentických lidiček na složitých, křižujících se cestách lidských životů.

Po několikaletém pobytu v Kanadě, kde, ač našla plné porozumění a pohostinnost této země, se necítila šťastná, se usídlila ve Švýcarsku. Jezdí do rodné Prahy, kde vydává své knihy. Cítí se být Evropankou.
Nedávno vyšlo druhé vydání její krásné knihy Vltavěnka. V seznamu jejích knih jsou díla další. Perlový svět, Romance pro Žoržinu, Kočičí dlažba, Černá v bílé. Dále divadelní hry a filmy např. Modrý kámen, pro který si napsala scénář sama Blanka Kubešová (režie Vít Olmer; hlavní postava ztvárněna Janou Hlaváčovou).

Každý autor, ať textař, prozaik či básník, hledá pro svůj výtvor co nejpřítažlivější název, aby lákavou jmenovkou upoutal pozornost čtenáře, zájemce. Velikán americké literatury Jack London, vlastním jménem John Griffith, napsal mimo řady románů také mnoho krásných povídek, z nichž jedné dal skvostný název Tulák po hvězdách. A ten bývá alegoricky používán i jinými tvůrci pro různé programy či projekty. Hvězdy jsou však příliš vzdálené objekty, i když je můžeme vidět každou bezoblačnou noc z naší životodárné planety. Píši-li o paní Blance Kubešové, nazvu tento článek – Ani tulák po hvězdách ani po horách, ale po lidech. Je to odpovídající název pro její krásnou tvorbu, v níž projevuje zájem o osudy a děje obyčejných lidí. A ty představují v lidském vesmíru také zářící hvězdy, které svítí a zazáří, když se dostanou do láskyplné pozornosti myslitelů, spisovatelů a básníků. Její Vltavěnka a Deník Leošky K vyčnívají z dnešní knižní i dramatické produkce jako Říp nad českou literární kotlinou.

Paní Blanka o sobě říká, že je introvert a samotářka. V tomto směru mám k této skupině lidí blízko. Ale chtěl bych říci této milé spisovatelce, že se ve společnosti jejích knih, myšlenek a jejího hlasu přestávám cítit samotářem.
A za to jí děkuji.

Jistě se tak nebudou cítit i další čtenářky a čtenáři, jimž přeji krásné chvíle nad jejími texty a ději jejích dramatických postav. Pokusil jsem se toto přesvědčení? poznání? ve zkratce včlenit do čtyřverší.

Tak jako něžnost z hloubek vzlíná i zde je cítit člověčina.
Skrývá se ale v dávných tajích a chodí tiše po okrajích.