| Renata Šindelářová | Bublinky | | 
| - Uvnitř bytu Simona zaslechla dětský pláč. Janička! Zajisté se zase vztekala kvůli nějaké maličkosti. Simona si pomyslela, jak obdivuje Markétinu trpělivost a stiskla zvonek. Pláč ustal.
- Následovaly kroky a ve dveřích se objevila Markéta. „Ahoj! To jsem ráda, že jsi přišla! Pojď dál!“
- „Už to dlužím dlouho,“ připustila Simona.
- „Já vím,“ řekla Markéta. „Od té doby, co mám dítě, se už tak často nevídáme. To je tím, že máme každá jiné starosti. Kdybys měla taky dítě…“
- „Dej pokoj! Nejmíň do třiceti se k takové šílenosti nechystám a po třicítce si to ještě moc a moc rozmyslím!“
- Malá Janička se objevila ve dveřích dětského pokoje. Tvář měla od pláče pokrytou červenými flíčky. Zvědavě zkoumala dvě osoby v předsíni.
- „Ahoj, Jani!“ pozdravila ji Simona. „Co jsem to slyšela? Ty jsi plakala?“
- Markéta odpověděla za dceru. „Přímo řvala. A jestlipak víš proč? Kvůli bačkorám. Podívej, už je zase nemá. Nechce je nosit.“
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Tatiana Brücková | SVĚT JE BÁJEČNÉ MÍSTO ... ÚVAHA O ŠTĚSTÍ | | 
| - Nedávno som bola s kamarátkou na káve. Rozobrali sme všetko a všetkých. Nakoniec sa náš rozhovor zvrtol na tému partner, život po 30-tke a kam vlastne smerujeme. Má všetko po čom túžila: žije v zahraničí, má manžela, nádherné deti, domček, mačku. Ale aj tak nie je na 100% šťastná. Alebo možno je, len si to nevie uvedomiť. Zaujímavá bola jej úvaha o fázach ktorými prešla.
- V 16-tke dáme všetko za to, aby sa nám podarilo dostať na diskotéku (a zostať tam čo najdlhšie), mať najsexi oblečenie a najmodernejší účes. "TEN PRAVÝ" musí byť aspoň o dva roky starší, výstredne oblečený macho. Rodičom sa na ulici vyhýbame a tvárime sa, že ich nepoznáme - sú totiž trápni a staromódni.
- Príde maturita, 18 rokov. Rodičom sa už na ulici nevyhýbame, dokonca si s nimi zatancujeme pár valčíkov na stužkovej. Máme ideály, že dobijeme a zmeníme svet. Snažíme sa odísť do veľkého mesta, lebo len tam budeme v centre diania. Malé mesto je predsa plné obmedzených ľudí, ktorí nás nechápu.
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Vlastimil Marek | Trojí zápor aneb nic není nemožné | | 
| - Po zvolení Terminátora guvernérem Kalifornie odpověděla česká konzulka, komentující tuto událost i možnost dalšího postupu Arnoldova svalnatého, leč původem rakouského těla až na post prezidenta USA pro Český rozhlas typicky česky. „Tady už několikrát i v této souvislosti padl výraz Everything is possible, tedy Nic není nemožné.“ Pozitivní větu přeložila, jako by se nechumelilo, dokonale negativně. Slyšíte ten rozdíl? Zatímco sebevědomí, usměvaví Američané říkají, že vše je možné, a také proto úspěch střídá úspěch, Češi dávají přednost překladu dokonce s trojím záporem! A proto také se mračí a mračí a závidí si a závidí a jsou tam, kde jsou, takoví, jací jsou.
► CELÝ ČLÁNEK - Když člověk používá zápor (nebo negativní popis či zvolání, nebo negativní přídavná jména), podvědomě sám sebe a své tělo připravuje na onu negaci. Jinými slovy, když vlastně bezmyšlenkovitě a velmi často tvrdíte, že máte se životem samé problémy, i když budete tvrdit, že to zase tak negativně nemyslíte, budete mít problémy. Tělo totiž vykonává příkazy mysli (tedy slov a vět), a dostane-li podnět, vyprodukuje adrenalin, aby se připravilo na budoucí problém. Nedokáže pak adekvátně vyřešit přítomné problémky a problémy.
| | Jakub Hein | MÁM NA TO BOTY | | 
| - Jsou hnusný.
Jsou hnusný, křivý, tlustý, bílý. - Nedá se to říct jinak, například že jsou hnusné, křivé, tlusté a bílé. Spisovný jazyk je jazyk rovný. Když se na něj vrhnu a škrtím ho a vyháním správné koncovky cikcak do koutů, je to jazyk pro věci jiné než přímé, třeba křivé, hnusné, divné, ale většinou zajímavé. Kdybych chtěl popsat spisovně své nohy, musel bych je přezout do nádherných bot. Moje nohy nikdy neobuju do nádherných bot, což je mi celkem jedno. Mám boty zvané ortopedické – „místo přístroje“. Jsou to skvělé boty, o kterých se dá mluvit spisovně, a vyrábí mi je kouzelný pan Hrabánek, který napřed měří, kreslí, zkoumá, posílá mě chodit do kouta a já pak v těch botách můžu to, co bych v jiných nádherách nikdy nemohl. Boty strkají do věcí, hopsají, kopou, lezou a tiše sunou moje hnusný a křivý dopředu. Nebo dozadu. Kamkoli, totiž skoro kamkoli.
- Tím, co jsem teď řekl, sdělil jsem svůj vztah ke svým nohám a ke svým botám. Jsem nucen občas chodit v přiměřeném oděvu, ale nikdy nebudu nucen chodit v přiměřených botách. To mě těší a zdá se mi, že se to nerozplyne.
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Jiří Vlastník | Čím budu | | 
| - Před časem jsem se rozhodl stát se politikem. Ne, neděste se, nemám v úmyslu navrhovat nové zákony, přinášet smělá řešení a vésti vybroušené půtky v parlamentu. Pokud mě zvolíte, budu sedět spořádaně v lavici a v tichosti hrát na notebooku patience. Nebudu hlučet. Jen tu a tam bych vyndal pětikorunu a skočil si do kantiny na poslanecký oběd a krapet Henessy.
Nadchl jsem se myšlenkou vstoupit na politickou půdu poměrně nedávno. Jezdívám pravidelně na Mělník, kde jsem vyrůstal a moudřel na místním gymnasiu, na kapku vína a zatesknit si nad ztraceným mládím. Před časem byla celá ta trasa mezi Prahou a vinařskou metropolí lemována periodicky se opakujícími billboardy s usměvavou tváří plnou dobroty a něhy s krásným nápisem – Myslím to upřímně. Co ten chlapík měl na upřímné mysli sice nebylo uvedeno, byť místa zbývalo dost, nicméně mě ten, ještě ke všemu barevný, nápis zcela ohromil.
Jak by to bylo krásné, kdybys tak na těch obřích cedulích byl ty, Jiříku! V duchu jsem se kochal kyselými tvářemi mých bývalých spolužáků, kteří též cyklicky jezdí na Mělník tesknit, a za vínkem a vnoučaty, jak by celou cestu museli závistivě civět na mou, stále pěknou tvář, nyní úspěšného předního politika, který by zdobil národ i výpadovku na Českou Lípu.
► CELÝ ČLÁNEK
| -
- Pavla Králová: Poznámka pod čarou
- Ve svých „Perlách“ jsem se snažila vybrat pokud možno různorodé příspěvky, které mě tak či onak zaujaly. Renatiny Bublinky by pro nás pro všechny mohly být námětem k zamyšlení.
- Jak krásný svět mají před svýma očima děti! Stejně krásný, průsvitný bychom ho mohli mít taky a navždy. Pokud bychom dokázali zůstat dětmi, uchovat si tu krásnou dětskou dušičku kdesi uvnitř a aspoň jednou týdně se přestat zabývat všedními věcmi a vidět zase pěkně barevně.
S myšlenkami paní Tatiany se mohu plně ztotožnit a myslím navíc, že se jí to podařilo brilantně vystihnout.
Trojí zápor od Vlastimila Marka je taková malá mluvnická inspirace pro praktické zlepšení vašeho života. Po přečtení tohohle článku jsem několik dní bedlivě dbala na každý použitý zápor, musím však přiznat, že má česká mentalita nakonec zvítězila.
Jakubovy Boty byly jedním z prvních příspěvků, které jsem přečetla, když jsem PN objevila. A od té doby toužím po tom napsat něco podobně dobře, jak to právě v Botách dokázal on.
Poslední „Perla“ od Jiřího Vlastníka je politická anekdotka, nadsázka, v době blížících se voleb myslím, velice aktuální.
|
Chcete se seznámit s FAVORITY dalších osobností spojených s Pozitivními novinami?
► FAVORITÉ - OBSAH ◄ |
