Můj dědeček

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Děda stál u dlouhého vlnitého modrého plotu, porostlého břečťanem, ve kterém se tak rády schovávají ještěrky, jen v trenkách, a s cigaretou v ruce se rozhlížel po vesnici. Jeho bílé pivní bříško kontrastovalo s modrou plotu a zelenou břečťanu. Naposledy potáhnul a pak se rozešel směrem k nám, k zápraží s bílou lavičkou, kde jsme vždycky v létě sedávali. On na lavičce a my s babičkou na schodech. Obvykle se k nám přidal náš pes, a to pak už opravdu nebylo téměř možné vstoupit do dveří. Ten, na kterého zbylo místo nejblíž ke klice, měl nevýhodnou strategickou polohu – musel se pořád uhýbat.
 
Dědeček udusil cigaretu ve skleněném popelníku a z parapetu okna si podal studené kafe, které mu babička uvařila. Usrkl se zavřenýma očima, ouško hrnečku držíce jen ukazováčkem pravé ruky, a vrátil hrnek zpět na parapet. Teprve pak obsadil své místo na dece uprostřed lavičky, dal nohu přes nohu, obě ruce položil vedle sebe na lavičku, skoro tak, jako by se chtěl nadzvednout, aby mohl houpat nohama, chvíli se díval na trávu a pak obvykle začal něco vyprávět.
O tom, jak byli s babičkou ještě za bolševika v Rusku, a jak odtamtud náš táta chtěl přivést bustu Lenina, aby si z ní později vyrobil stolní lampičku, nebo o tom, jak se spálili, když byli prvně u moře v tehdejší Jugoslávii, anebo o Hrabalovi.

Neznám jiné místo na světě, kde by o něm lidé mluvili tak často. Však aby ne -  Kersko je odtud asi kilometr a půl. Hrabal je tu jaksi všudypřítomný – jako by snad ani nikdy neumřel. Lidé o něm mluví každý den, stále dokola. Zvláště můj děda. Nikomu nevadí, že opakuje těch několik nejlepších historek pořád znova.
Docela nedávno zase dávali v televizi Slavnosti sněženek. Už i já všem svým známým opakuji, že ten příběh o zabavených ráfcích od kola vyprávěl Hrabalovi můj děda, a že ten příběh je jeho. Stávám se nositelkou tohoto malého „tajemství“.
 
Dědeček neměl lehký život. Byl sirotek, od smrti jeho rodičů se o něj starala teta se strýčkem. Bydleli na velkém statku na kopci uprostřed vesnice. Tenkrát snad ještě měli prasata a krávy. Od té doby, co ho znám, se moc nezměnil. Pořád má stejnou pleš a stříbrné vlasy, rostlé po stranách, si češe dozadu hřebínkem, který nosí téměř stále při sobě. Má velkou jizvu na čele, která se táhne od oka až do oblasti růstu vlasů, a tak jedinečně jeho hlavu člení. Nevím, jak se mu to stalo – zda při práci v dolech, nebo už dřív. Vždycky, když o tom přemýšlím, si už od jisté doby představuji, jak sedí ještě jako malý kluk na boku vozu taženého kravami, v zápětí z něj padá a po ošklivém pádu, kterým si rozrazil lebku, mu zůstává tahle jizva jako upomínka.

Děda je zapřísáhlý Slávista. Je to ten nejupřímnější fanda, jakého znám. Máme slávistický slunečník, kšiltovky, hrnečky, sklenky a šály. Nad postelí mu na chalupě visí slávistické logo, vyšité jedním z jeho kamarádů. Říkají mu Schumi. Nikdy jsem ho neviděla, ale musí to být nesmírně zajímavá figurka. Je mu už určitě přes padesát, brečí u Stefanie (ano – toho německého seriálu) a velice rád vyšívá a šije. S bráchou dědu škádlíme a říkáme, že je Schumi určitě bukvice. Na to děda vždy rozhodně odpoví: „Ten má dětí víc, jak nábytku!“ A to je obvykle konec diskuze.
Dědeček je dokonce minoritním akcionářem Slávie a nemůže vynechat jedinou valnou hromadu. K posledním narozeninám mamka dědovi upekla dort ve tvaru onoho dlouho očekávaného (a snad i marně) slávistického stadionu. Nejdůležitější a nejkrásnější byla ale samotná travnatá plocha. Tolik zeleného strouhaného kokosu najednou už hned tak neuvidím.
Největší legrace byla s „lajnama“, musela jsem na internetu najít, kudy přesně vedou, aby nevzniklo nějaké „fópa“. Děda stadion  s velkými ovacemi všech zúčastněných pijanů v hospodě U Pepína na Stochově, bývalé to komunistické baště, představil, nechal ho vyfotit, a pak ho slavnostně snědli. Musela to být velká sláva. Dědeček byl snad i v místních novinách, neb měl nějaké kulatiny. Na zápasy ligy se kvůli nervům nedívá. Říkává, že ligu stejně vyhraje Sparta.

Zato sleduje Formuli 1. Fandí Schumacherovi. A nesnáší Räikkönena. Když se díváme společně na závod, vypráví mi, jak se jeli někdy v 70. letech podívat na Velkou cenu Rakouska. Obzvlášť ráda mám tu pasáž, kdy se děda se svými kamarády ve své stodvacítce řítí za určitý poplatek po okruhu. Vždycky si představím, jak mu u toho vlají vlasy. Nevím proč – nikdy jich moc neměl.

Hrabal dědovi říkával „ty strejčku“ a Bobina (dědova teta) Hrabalovi na oplátku říkala „ten starej prasák“ – a to už když mu bylo čtyřicet! Jinak Hrabala lidi ve vesnici asi moc rádi neměli, měl jen vyhraněnou partu lidí, se kterými se scházel v Hájence nebo u Pramene. 
Možná se o Hrabalovi mluví s takovou láskou jen u nás na dvoře. Já mám ale od dětství takové přání – aby, až dědeček umře, se o něm mluvilo stejně hezky a dlouho, jako o Hrabalovi.   

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 08. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.