Zdeněk Hajný - Jarmila Moosová: Hlubina
Rubrika: Publicistika
Odcházím z Galerie Cesty ke světlu a slzy mám na krajíčku. Bouří se ve mně malé dítě, co ho čísi silnější než jeho ruka, tahá za útlé zápěstí a káravý hlas nabádá k odchodu z místa, pro které v sobě právě našlo tolik zaujetí, až se čas zastavil a zdál se být tak neskutečně krátký.
- Jako by mi vysypali z rukou krásné hračky a násilím mě táhli pryč. Nechci! Já nechci! – křičím. Ale rozum té dospělé ve mně dál způsobně ukrajuje moje kroky směrem k metru a galerie mi zůstává daleko, daleko za zády … čerstvé vzpomínky se jedna přes druhou předbíhají v souboji o moji ustavičnou pozornost:
- Tváří v tvář muži, tvůrci ve světě ojedinělého projektu Galerie Cesty ke světlu – panu Zdeňku Hajnému, se cítím poněkud rozpačitě. Po předchozích telefonních hovorech, plných oboustranného nadšení z budoucí reportáže, jako by se v tu chvíli moje napětí z očekávání kamsi vytratilo. Stojím uprostřed výstavní síně, kde mě pan Hajný po krátkém přivítání nechává samotnou pro vstřebání prvních dojmů. Jsou velmi silné. Expozice obrazů v kombinaci s důmyslným působením světla stávají se živými organismy, které jako by vztahovaly svoje pomyslné paže a chtěly mě vtáhnout v sebe, ve svoje vlastní nekonečno. A mně se chce podlehnout i zůstat, to když vzpomenu svých závazků, které vůči zdejšímu světu ještě mám.
- Přípravy na první pražský koncert slavného rakouského houslového virtuóza a hudebního skladatele Toniho Strickera vrcholí a Zdeněk Hajný soustavně odbíhá k naléhavým telefonům a příchozím hostům. Omluvy nejsou zapotřebí – ředitelka galerie Ema Krulíková toho ví dost a dost. Kupříkladu jak se zrodil nápad tento velkolepý koncert uskutečnit.
„My jsme předtím Toniho Strickera, bohužel, vůbec neznali. Existuje ale jisté české občanské sdružení SPECTRUM, které sdružuje evropské metropole Berlín, Prahu a Vídeň, a klade si za cíl prohlubovat porozumění mezi těmito zeměmi.
Na jednom z koncertů patrně vznikl nápad uspořádat koncert Toniho Strickera také v Praze a Berlíně. A jelikož místopředsedkyně sdružení, Češka, zná Zdeňkovy obrazy a ví o jeho videoprojekci, usoudila, že by bylo nádherné obojí spojit. Oni totiž hudbu Toniho Strickera charakterizují jako barvy ohně, tóny země a v tomto ohledu obojí spolu úzce souvisí. Výtěžek má jít zvířátkům a dětem." - Je toho opravdu mnoho, o čem se dá v souvislosti s přípravou tohoto koncertu povídat. Jenom je nutné trochu srovnat co teď a co potom, co hned a co snese odklad … ve vile se váš čas chová úplně jinak než za jejími zdmi.
- Zdeňkovi Hajnému optimální řešení nechybí:
- „Říkáte správně, že naše dnešní setkání by mělo mít akcent připravovaného koncertu, ale já bych to nejraději nechal úplně na vás: Dojmy z galerie.“
- Videoprojekce obrazů v kombinaci s fotografiemi vesmírným teleskopem … jsem zvědavá a Zdeněk Hajný to ví. Nabízí mi prohlídku a odvádí mě do svojí unikátní Křišťálové čajovny – prostředí magických vesmírně – astrálních obrazů, obřích krystalů, mystické hudby s texty v podání Miroslava Moravce a Táni Fischerové, a terapeutických vůní. Nepřemýšlím nad volbou. To živější ve mně bez protestů zvedá z pohodlné polstrované pohovky moje unavené já a s důvěrou následuji jeho kroky do posledního podlaží. Je odpolední čas a kolem příliš mnoho světla a bílých stěn. Světlo v nás, má-li se projevit, potřebuje kolem sebe šero, přítmí, temnotu. Začínám chápat, proč se mystikové uchylují do temných kobek, aby spatřili svoje vnitřní světlo a lituji, že k hluboké noci je ještě hodně daleko. Přistupuji alespoň do těsné blízkosti promítacího plátna a soustředěně vnímám v neustálém pohybu se prolínající vize obrazů, které se v ustavičném „perpetuum mobile“ rodí daleko, předaleko, až tam, kde končí samotný vesmír a začíná čistá LÁSKA. Cosi mě nutí v pokoře pokleknout před tento živý oltář a sepnout ruce k modlitbě beze slov, modlitbě bez myšlenek, modlitbě hlubokého ticha …
- Do Křišťálové čajovny přichází hlouček mladých lidí – studenti. Rozhlížejí kolem sebe, po stěnách s obrazy, a jen s velkými ohledy, potichounku, sem tam mezi sebou cosi zašvitoří. Dívám se na tyto krásné mladé lidi, vzpomenu všech mladých básníků, i mnohých jiných, s nimiž se v poslední době stýkám, a přestávám se bát. S dětmi, pod jejichž žebry ťuká živé, vnímavé a soucitné srdce, má dnešní svět naději přežít.
- A s panem Hajným jsme opět vzácně zajedno:
„To je velká naděje. My tady často vidíme mladé lidi. Přijdou, zůstanou tady a vrací se sem. A přitom – nikdo je nenutí, pouze dostanou nabídku. Je v nich cit, smysl pro spravedlnost. Navzdory akčnímu vnímání a hororům, co na ně působí. Prvních pět minut jsou sice poněkud zděšení, kde se to ocitli, těkají očima a nemají kde ukotvit, čekají vzrůšo, snad odkud se objeví Supermann /smějeme se a je nám fajn/ … ale to tady samozřejmě není a oni se naladí na to, co zde je, a to je nádhera. Naděje pro budoucnost. Věřím tomu– a to není jen otázka náboženská, ale především etická – a to kyvadlo se už vychyluje příliš, je načase, aby přišla opět změna. Zase se to obrátí, navzdory všem přehmatům, které kolem sebe vidíme. Existuje jedno úsloví: I kdyby celý vesmír se zhroutil, člověk sám by se hroutit neměl.“- Jedno vzácné, emocemi nabité odpoledne končí, byť každá vyřčená myšlenka probouzí mysl k dalším a dalším otázkám a zamyšlením. Nedopíjím čaj, který svojí lahodnou kombinací zelených lístků, ananasu a pepře oblažuje moje chuťové kanálky jako už dlouho žádný jiný. Loučím se, na patře vzpomínku na jeho chuť a v chřípí vůni a vím – jakmile to okolnosti dovolí, k dalšímu šálku se vrátím. Galerie totiž má v sobě cosi výjimečného: Hlubinu. Zatočí se vám hlava při pohledu do ní. Vím to – také jsem se dívala.
- Teď už znám důvod svých rozpaků při stisku ruky a prvním pohledu do očí. Jsem Střelec, ohnivé znamení. Zdeněk Hajný Vodnář. Jeho voda nehasí můj žár, pouze ho tiší. Voda z hlubiny, kterou má také on sám v sobě. Jak jinak by ji dokázal realizovat? Do ní nahlédnout mi ještě zbývá. Především proto se vrátím.
foto © Václav Židek
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 06. 2006.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Josef Fousek |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Vladimír Just |
 |
Karel Šíp |
 |
Milan Markovič |