Jarmila Moosová - Pavel Jirmásek: Padesát tváří Jiřího Grätze aneb Dějinami českého básnictví trochu jinak

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Musíme si pomáhat.
Ze všech označení pro homo sapiens, která znám, zaujalo mě v posledním čase jediné: tvor. Patrně vzniklo nejenom proto, že člověk byl stvořen, ale také proto, že je vlastní tvorby schopen. A jelikož jsme my, lidé, povětšině skutečně velmi tvořiví, rádi se o svoji tvorbu podělíme s ostatními. To dává smysl. Tak se stane, a je to posláním našeho magazínu, že do redakce přicházejí nabídky k publikaci článků a textů nejrůznějšího druhu. Ty nejlepší řadíme k otištění. Občas se na redakčním prkně objeví titul, tetelící se příslibem četby pro široký okruh čtenářů, teprve až po zevrubném prostudování vyjde najevo, že se jedná o záležitost specifickou, která si zaslouží své klidné místo, kam se s ní budou moci přicházet pokochat především příznivci daného tématu. Takové místo je ZDE a pro vás ostatní alespoň kratičký výtah z obšírného spisu o literátech, básnících, spisovatelích, novinářích a publicistech dob minulých i dnešní:

Padesát tváří Jiřího Grätze
aneb Dějinami českého básnictví trochu jinak

Předmluva

Dvojvrstevná je tato kniha. Měla by zobrazit vývoj české poezie od národního obrození až po naši dobu, obsahuje výkladové texty a jako jejich protějšky mé vlastní básnické výtvory.
Čtenář se jistě zeptá po smyslu toho, co se mu zde nabízí. Tedy: jaký má smysl napodobovat už vyslovené a kam až lze „beztrestně“ zajít? V běžném životě své vzory máme, zvláště mladí lidé, být epigonem v poezii nemívalo ale nikdy dobrý zvuk.
Odpovědí mohou být jen mé pohnutky, tedy poznávání prostřednictvím vlastních literárních pokusů. A pak – neomezoval jsem se jménem, stylem, literární skupinou či dobou.
Práce to pro mě byla radostná i náročná. Obtíž spočívala v tom, že jsem musel pročíst desítky a desítky básnických sbírek a pochopitelně ne všichni autoři mohou vyhovovat naturelu kteréhokoli čtenáře. Vlastní tvorba však už byla jen čirou radostí. Míra reflexe je ovšem u různých předloh, autorů různá – ve stylu, obsahu, básnickém „tvarosloví“, v jazyce. Míra závislosti se někdy může jevit až jako neúnosná (první máchovský text), jindy třeba jen vyjadřuji autorovy názory, postoje či pojmenovávám jeho metodu (Biebl). S výjimkou budovatelské poezie mi nikdy nešlo o parodii, perzifláž. Svoji pokoru před dílem našich velkých básníků vyjadřuji na tomto místě zcela upřímně.
Moje kniha se tváří být učebnicí – naukovým textem však bezezbytku není, tváří se být čítankou a ani tou není. Formálním vybočením je imaginární dopis Petru Bezručovi, obsahovým pak dvě básně s inspirací sice literární, ne však českou (Lorca, Čechov) – podnětem k nim byla představení královéhradeckého Klicperova divadla. Druhý ze zmíněných textů je navíc básní příležitostnou, jak ostatně napovídá její titul.
Snažil jsem se neopominout žádnou velkou básnickou generaci, uvědomuji si však, že výtka jisté nevyváženosti, nesystematičnosti může směřovat k výběru jmen. Pozornost by si jistě zasloužili Deml, Dyk, Hořejší, Orten, Rotrekl, Renč, Bednář, Pujmanová, Holub, Šotola, Šiktanc, Hrabě, Kolář, Blatný, Hanzlík, Hiršal… Chtěl jsem zůstat věrný koncepci, a tak se mi tito bezesporu rovněž významní a slavní do mé knihy prostě „nevešli“. Ostatně ona padesátka jmen říká výmluvně, že učebnici jsem opravdu vytvořit nechtěl.


    
   
   
  
   
„Jaké štěstí býti básníkem! Jaké blaho, když mladý autor pocítí, že se v něm něco zaněcuje a jiskří, že se v něm ozývá plod jeho vnitřního života. Jaká radost, když ho napadají různé obrazy a myšlenky a domáhají se toho, aby je básník vyslovil a promluvil jimi i k ostatním. Básník se nemůže s nimi jen sám radovat, nemůže se s nimi jen kochat, musí z nich vytvořit báseň. A v té chvíli se v něm najednou blaho a pýcha změní v muka, když pozná, že verše, jež napsal, se ani zdaleka nepodobají tomu, co měl na mysli a co chtěl vytvořit.“
Vilém Závada
S narůstajícími pochybnostmi o smyslu své práce jsem si kladl ale hlavně otázku kardinální. Jsou mé texty skutečnou kvintesencí básnického díla? Postihl a vyjádřil jsem básníkovu osobitost lidskou a především uměleckou? A je to touto cestou vůbec možné?
V tíživých osobních situacích, jež čas od času zažíváme asi všichni, mi práce na verši byla únikem, útěchou, řekl bych s Vilémem Závadou „záchranou i útočištěm“. Ale co já? Změnila tato práce mě? Mě samého? Mohu jen říci – a opět se Závadou, že mi dala chvíle „nevýslovné radosti a štěstí“.
Užil jsem příměru s maskami. Snad se maska někdy svezla mimoděk a já v cizí roli představil sebe, snad jsem ji odsunul záměrně. Stále více jsem si uvědomoval, že svoji identitu zastřít nemohu a nechci. Ocitoval bych slova Nezvalova, která – jak pevně věřím – nepopírají smysl mého úsilí: „Poezie bez subjektivity je poezie bez básníka, je nejobludnější a nejspekulativnější zformalizování myšlenek“.
Až tedy, čtenáři, nahlédneš do mé eremitáže a možná nespokojeně shledáš, že ozvěna je nejasná, zrcadlo zašlé a odraz v něm nezřetelný, přijmeš snad tuto knihu alespoň jako výzvu k vlastním literárním pokusům. Tento hravý prvek knihy – radost z tvorby – jsem chtěl zdůraznit. Pokusíš-li se tedy, vážený čtenáři, v nesouhlasu s tím, jak jsem dílo odvedl já, o vlastní parafrázi Máchy nebo třeba Seiferta, udělal jsem dost.
S ostychem, ale i nadějí předkládám k četbě tento Svět (poezie) podle Grätze, či chcete-li jakousi imaginární čítanku.
Jiří Grätz 

Celý text  (171 stran) si můžete přečíst zde (pdf)

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 07. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.