Eva Aichmajerová - Jarmila Moosová: Filipínské dobrodružství

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

 ■  Před pár týdny jste se vrátila z významné expedice Philippines 2006 – projektu skupiny českých profesionálních filmařů, fotografů a novinářů, kteří se zaměřují na přírodu a ekologii, s cílem představit Filipíny nejen jako turistickou destinaci, ale také jako kolébku mnoha zajímavých mořských živočišných druhů. Zároveň tak společnou prací poukázat na místa naší planety, kde ještě žijí živočichové, kteří stojí za povšimnutí, a především za uchování pro naše další generace. Co vás k této náročné cestě vedlo, dobrodružství?

Jednoznačně peníze (smích!!!). Ne, to byla legrace, popravdě to byla touha po poznání něčeho nového, a to způsobem, který je minimálně stejně zajímavý jako samotná destinace. V životě jsem se nepotápěla, mám strach plavat na hloubce, kde nevidím pod sebe, jsem trochu klaustrofobik, a jen tak bych na takovou výpravu nejela. Ovšem vzala jsem to tak, že pro práci překonám všechny své fobie a půjdu do toho. Moc děkuji všem, kteří mi v překonávání pomáhali, Liborovi, že mě držel za ruku, Jirkovi, že mi dobře radil a Martině, že mi pomohla zlepšit zásobu cizích slov.

■  Smyslem vaší účasti na expedici bylo potápění. Jak vás nadchl scénář pro filmování? Můžete nám z něho, dříve než sami uvidíme první filmové záběry, aspoň něco prozradit?
Při natáčení dokumentů o zvířatech se nemůžete striktně držet zamýšleného scénáře. Záleží při tom na mnoha faktorech. Na štěstí, na počasí, na náladě zvířat (platí to i pro ryby). Příroda si vždycky pro filmaře připraví nějakou tu jobovku, a pak vám nezbývá nic jiného, než improvizovat. Tajfun, který se během našeho pobytu přehnal přes Filipíny, důkladně zvířil nejen moře, ale i plán našeho natáčení. Přesto, nebo i právě proto si myslím, že se divákům bude naše práce líbit."
 
■  Jednou z hlavních náplní této expedice bylo tedy také, mimo fotografování největšího žraloka Whale shark, natáčení třech filmů: Butanding Festival, Vraky z Palawan a Makrosvět pod vodou. Objevujete se ve všech těchto filmech, nebo jenom v některém z nich?
Jen pro upřesnění: Butanding festival bude součástí dokumentu o žraloku obrovském (Whale shark), jak mi upřesnil náš kameraman. Bohužel jsem při natáčení dokumentů se žralokem obrovským a palawanských vraků s výpravou ještě nebyla. Tak asi ne. Ale mohu vám prozradit, že se v dokumentu z makrosvěta určitě objevím. (Ale nikomu to neříkejte).
 
■  Vím, že jste se velice pečlivě připravovala a teorii potápění trénovala v bazénu za dozoru a trenérských pokynů instruktora potápění Libora Špačka, což by mohlo znamenat, že jste s potápěním do té doby asi neměla příliš mnoho společného. Anebo je opak pravdou?
Jak jsem už řekla, potápění jsem nikdy nezkusila, pokud nepočítám klasické ponoření pod vodu bez přístroje, s tím jsem nikdy neměla problém a voda je mi také velmi blízká. Tedy pouze v bazénu a pokud jsem viděla pod sebe. Vyučování naštěstí probíhalo také v bazénu, a stále se mnou byl jak Libor, tak Jirka, takže jsem měla pocit sucha a bezpečí. Potápění s přístrojem v bazénu tedy nebyl nejmenší problém, a když došlo na Filipínách k potápění opravdovému, měla jsem sice strach, ale nechtěla jsem zklamat celý tým, tak jsem se vrhla do vody a bylo. Jsem zamilovaná do potápění.
 
■  Existuje takzvaná možnost třídimenzionálního pohybu – nahoru, do stran a dolů. Člověk ho prožívá při letu, jako například rogalisté, ale říká se, že ho znají také potápěči. Zažila jste tuto slast, zvedající při potápění příjemně adrenalin v krvi, také na sobě?
Já jsem se spíše soustředila na to, abych přežila (smích). Soustředila jsem se na ponor samotný, držela se u svého buddyho a pozorovala podvodní život. Proud byl občas silný, takže jsem měla co dělat, abych nezpanikařila, což znamená, že tento adrenalinový pocit mě čeká příště.
 
■  Kdy a za jakých okolností, případně kde, vzpomenete-li si ještě, jste se vůbec naučila plavat? Stalo se vám někdy, že jste se topila?
Prý jsem byla plaváček od malička, mám spoustu fotek ve vodě, ve škopíčku atp. a všude vypadám, že si to ohromně užívám. A to opravdové plavání bylo v rámci základní školy a měla jsem delfína!!!!! Topila jsem se snad jen jednou, a to v moři, když jsem byla s rodiči v Bulharsku.  Byly totiž obrovské vlny a stále mě strhávaly s sebou dál a dál do moře, to byl strašný zážitek. No a vlastně pak ještě několikrát, to když jsem zachraňovala lidi před svým psem, což je labrador, který se v domnění, že je super záchranář, vrhá do vody na úplně cizí lidi a snaží se je zachránit, což v praxi vypadá, že je škrábe a sám se začne topit. No a pak nastupuji na scénu já, jsem také škrábána, topena, ale nakonec psa chytnu pod krkem a zachráním.
 
■  Kolik způsobů plavání ovládáte, a který máte při běžném plavání nejraději?
Ovládám asi všechny možné druhy plavání a nejraději mám ouško.
 
■  Měla jste již dříve vztah k tamní flóře a fauně, nebo snad teprve vyvstal s nabídkou na spolupráci? Můžete říct, zda jste tam objevila i něco zajímavého pro sebe, co nějak obohatilo váš život?
Musím se přiznat, že díky velkému množství alergií na pyl, které mám, můj vztah k floře není příliš vřelý. Ovšem podvodní fauna a flora, to je nádhera i pro alergika, jako jsem já. A objevila jsem, že krásu stačí pozorovat, a není třeba se jí dotýkat.
 
■  V čem vidíte při tak náročných akcích, jako jsou podobné expedice, největší přínos pro lidstvo?
Zachytíme pro příští generace obraz něčeho, co už možná za chvíli nebude existovat, a zároveň umožníme všem vidět na takřka vlastní oči to, co třeba z časových či finančních důvodů normálně nemohou.
 
■  A teď už se také, když dovolíte, chvíli soustřeďme na vaši vlastní profesi. Jak jste se vůbec dostala k divadlu?
Bylo to poměrně jednoduché V novinách vyšel inzerát divadla Na zábradlí, kde hledali herečku do představení Jana Krause Nahniličko, a já se prostě přihlásila. Pak jsem absolvovala celkem tři konkurzy a v posledním kole se utkala o roli s Taťánou Vilhelmovou a nakonec ji porazila, roli dostala a v tomto představení jsem až dodnes, což je 10 let.
 
■  V poslední době vás můžeme vidět na TV Nova v seriálu Ulice. Scénář vám připravil také ne příliš lichotivé okamžiky kolem nevěry. Přesto si zachováváte svoji důstojnost. Jste velmi atraktivní a krásná žena. Je to odraz vaší povahy také mimo televizní obrazovku?
To musí posoudit spíše lidé, kteří mě obklopují, já sama o sobě mohu pouze říci, že jsem pracovitá, netrpělivá, důvěřivá a mám ráda psy.
 
■  Váš akční rádius je opravdu dost široký – máte stálé angažmá v divadle Kalich, jste produkční, také velmi ráda moderujete. Kdybyste si směla vybrat pouze mezi herectvím a moderátorstvím, čemu byste dala přednost?
Pokud bych musela volit, nechala bych si herectví, to vám totiž umožňuje únik z reality a můžete být chvilku někým jiným.
 
■  Láká vás kupříkladu, po drobné zkušenosti s filmem Děti duny, zahraniční kinematografie?
Láká, láká, ale na mě tolik nezáleží, musí mít zájem oni, a to je velice nepravděpodobné. Konkurence je obrovská a já nejsem dobrá herečka.
 
■  Svoji zkušenost s focením erotických fotografií v Americe považujete za dobrou  průpravu pro budoucí povolání: Naučila jste se anglicky, uvykla profesionalitě a tvrdé práci. Člověk si pak snáze poskládá svoje životní priority. Jaké jsou ty vaše?
Momentálně spokojená rodina a dobrá práce. Jinak nic nepotřebuji.
 
■  Jsme rádi, že jste si udělala čas pro naše Pozitivní noviny. Pojem pozitivní neznamená, že je člověk nevědoucí snílek, jak si mnozí nesprávně dosud vysvětlují, ale přesvědčení, že všechno, co si umane, a přitom nasadí vůli, vytrvalost a právě tu tvrdou práci, se promítne do skutečnosti. Jste toho důkazem. Podělte se s námi, prosím, o svůj nejkrásnější zážitek z poslední doby.
Procházka s mým psem, labradorkou Pralinkou, podél Berounky.
 

 POZITIVNÍ NOVINY jsou mediálním partnerem projektu PHILIPPINES 2006


Články o projektu:

Jiří Novota: Expedice Philippines 2006
Jiří Heller:  Zprávy z expedice Philippines 2006  (2)
Libor Špaček - Petra Haasová:  Tajemství exotických Filipín
Eva Aichmajerová - J.Moosová - V.Židek:  Filipínské dobrodružství
Jiří Novota - Jarmila Moosová: Síla okamžiku
 

foto © Libor Špaček, spolupráce: Václav Židek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 07. 2006.