■  Před pár týdny jste se vrátila z významné expedice Philippines 2006 – projektu skupiny českých profesionálních filmařů, fotografů a novinářů, kteří se zaměřují na přírodu a ekologii, s cílem představit Filipíny nejen jako turistickou destinaci, ale také jako kolébku mnoha zajímavých mořských živočišných druhů. Zároveň tak společnou prací poukázat na místa naší planety, kde ještě žijí živočichové, kteří stojí za povšimnutí, a především za uchování pro naše další generace. Co vás k této náročné cestě vedlo, dobrodružství?

Jednoznačně peníze (smích!!!). Ne, to byla legrace, popravdě to byla touha po poznání něčeho nového, a to způsobem, který je minimálně stejně zajímavý jako samotná destinace. V životě jsem se nepotápěla, mám strach plavat na hloubce, kde nevidím pod sebe, jsem trochu klaustrofobik, a jen tak bych na takovou výpravu nejela. Ovšem vzala jsem to tak, že pro práci překonám všechny své fobie a půjdu do toho. Moc děkuji všem, kteří mi v překonávání pomáhali, Liborovi, že mě držel za ruku, Jirkovi, že mi dobře radil a Martině, že mi pomohla zlepšit zásobu cizích slov.

■  Vím, že jste se velice pečlivě připravovala a teorii potápění trénovala v bazénu za dozoru a trenérských pokynů instruktora potápění Libora Špačka, což by mohlo znamenat, že jste s potápěním do té doby asi neměla příliš mnoho společného. Anebo je opak pravdou?
Jak jsem už řekla, potápění jsem nikdy nezkusila, pokud nepočítám klasické ponoření pod vodu bez přístroje, s tím jsem nikdy neměla problém a voda je mi také velmi blízká. Tedy pouze v bazénu a pokud jsem viděla pod sebe. Vyučování naštěstí probíhalo také v bazénu, a stále se mnou byl jak Libor, tak Jirka, takže jsem měla pocit sucha a bezpečí. Potápění s přístrojem v bazénu tedy nebyl nejmenší problém, a když došlo na Filipínách k potápění opravdovému, měla jsem sice strach, ale nechtěla jsem zklamat celý tým, tak jsem se vrhla do vody a bylo. Jsem zamilovaná do potápění.

■  Kdy a za jakých okolností, případně kde, vzpomenete-li si ještě, jste se vůbec naučila plavat? Stalo se vám někdy, že jste se topila?
Prý jsem byla plaváček od malička, mám spoustu fotek ve vodě, ve škopíčku atp. a všude vypadám, že si to ohromně užívám. A to opravdové plavání bylo v rámci základní školy a měla jsem delfína!!!!! Topila jsem se snad jen jednou, a to v moři, když jsem byla s rodiči v Bulharsku.  Byly totiž obrovské vlny a stále mě strhávaly s sebou dál a dál do moře, to byl strašný zážitek. No a vlastně pak ještě několikrát, to když jsem zachraňovala lidi před svým psem, což je labrador, který se v domnění, že je super záchranář, vrhá do vody na úplně cizí lidi a snaží se je zachránit, což v praxi vypadá, že je škrábe a sám se začne topit. No a pak nastupuji na scénu já, jsem také škrábána, topena, ale nakonec psa chytnu pod krkem a zachráním.

Pokud bych musela volit, nechala bych si herectví, to vám totiž umožňuje únik z reality a můžete být chvilku někým jiným.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Ladislav Gerendáš
	Miloslav Švandrlík
	Ivo Šmoldas
	PhDr. Ing. Zdeněk Hajný
	Jaroslav Vízner
	Blanka Kubešová
	Ivan Rössler
	RNDr. Vladimír Vondráček

Další autoři »