Vážení a milí, vzácní naši čtenáři, když jsem před časem posílala sérii otázek osobnosti z nejvýznamnějších, panu Martinu Štěpánkovi, nikdo z nás netušil, že jimi bude zaujat natolik, aby jeho odpovědi přesáhly rámec běžného rozhovoru. Logicky tedy vyplynulo, že jsme se v naší redakci rozhodli nabízet vám jeho myšlenky a slova v několika blocích na pokračování. Jsou totiž bezpochyby hodny toho, abychom je nejenom přečetli, ale především je v nezbytném časovém prostoru vstřebali a jimi se obohatili. Přeji nám všem krásné chvíle s Martinem Štěpánkem.

Vést rozhovor s člověkem tak známým, jako je pan Martin Štěpánek, herec, režisér, publicista, redaktor, moderátor a politik, a přitom neopakovat věci již v minulosti dávno vyřčené, to zcela přirozeně svádí k hledání nové cesty jak se přiblížit, dozvědět a přitom neobtěžovat. A protože velikostí svojí osobnosti si tento muž nanejvýš zaslouží, aby strávil čas se sobě rovnými, vzala jsem si na pomoc jednu ze svých nejoblíbenějších knih: Robert Fulghum – Slova, která jsem si přál napsat sám.

1. ČÁST "Je to jen docela obyčejný dar, nic na tom není; jen ten můj rozverný, dovádivý duch plný forem, postav, tvarů, předmětů, ideí, předtuch, pohybů a zvratů: tyto jsou plozeny ve výdutině paměti, vyživují se v lůně blány mozkové a rodí se, když dozraje čas.“ – William Shakespeare ■  Vědomí takového daru jistě dává předpoklad, že se člověk v určitých životních situacích dokáže stát právě tím, čím je v tu chvíli zapotřebí. U vás to vždy byla vaše svobodná volba, anebo vás někdy okolnosti zavedly na jinou cestu, než po které byste býval kráčel raději? Vidím, že jste si výběr možností galantně zjednodušila. Mezi svobodnou volbou a okolnostmi, které původní volbu změní v nový tvar, totiž leží na jedné straně propast a chaos, a na druhé straně matematická prostota a volně nad nimi se vznáší touha. Vysvětlím: Představte si, že se pro něco svobodně rozhodnete, avšak proud okolností, který jste onou volbou spustila, volbu samu vyloučí. A opačně, okolnosti vás vedou ke svobodné volbě, která přestává být svobodnou, neboť je vynucena okolnostmi. Podobně je to i s cestami, po kterých by člověk rád kráčel. Musel jsem z nich mnohdy sestoupit, neboť okolnosti přikazovaly cosi jiného, ale nestěžuji si a v těchto okamžicích si připomínám Camusova Sysifa při jeho cestě pro kámen do údolí. I když jsem nepotkával denně nymfu s fialkovýma očima, zažil jsem vždy úžasná dobrodružství. Daniel BernouliTřeba, když jsem chtě být letcem. Prý je to sen každého kluka. Ale zabýval se každý kluk modelářstvím, při kterém si ověřuje, zda mu příroda nedala ruce nadarmo? Prošel každý kluk fyzikálními zákony, díky kterým je  letoun schopen udržet se ve vzduchu? Bylo to neskutečně krásné seznámit se s Bernoulli  a jeho zákonem, s Blais Pascalem a jeho naukou o plynech, s osobnostmi jako Willi Messerschmit nebo Mikojan a Gurjevič, Jakovlev nebo Howard Hughes, Sikorski. Letcem jsem se nestal, když tak amatérským, ale zažil jsem s letectvím obrovská dobrodružství v poznávání. Jedno z nich – estetické: Letadlo nemůže být ošklivé, to by nelétalo. Je buď krásné, nebo krásnější. Chtěl jsem být malířem, ale nejsem brilantní kreslíř. Rval jsem se s barvou i tvarem a přitom poznával svět výtvarného umění, bohatší jsou snad jen světy hudby a poezie, neboť jsou imaginárnější. Že si van Gogh uřízl ucho, to ví každý, ale že renesanční mistři před sebou ukrývali tajemství přípravy bělob, že při tom používali zřejmě alchymistických metod a sloučeniny přechovávali v nádobách s Hermovým uzávěrem, jehož princip dodnes nikdo nezná, to už ví málokdo. Výtvarno mě naučilo vidět svět kolem sebe v rukopisech Holanďanů nebo Barbizonců. Může vás obklopovat ta samá krajina, její krása pro mě začíná, umím-li si ji přeložit do rukopisu německých romantiků, Antonína Slavíčka nebo V.V. Nováka. Hodně jsem fotografoval, byla to vlastně náhrada výtvarnictví, učil mně to Jan Lukas, jehož dceru jsem miloval. Každá fotografie by měla mít příběh, a ten může mít i zátiší. Navíc fotografie v sobě obsahuje technickou a chemickou složku a já techniku i chemii miluji a obdivuji. Technika mi pomohla udělat si první rádio a chemie k palivu do mých modelů raket, bylo zřejmě kvalitní, rakety létaly vysoko a já mám zdravé končetiny a oko. Tuto klukovskou odbočku jsem si nemohl nezdvořile neodpustit (to není správně napsaná česká věta, ale je nespisovně blbá, tudíž hezká). Zarazilo vás to oko? Vidíte, další, touha, volba a zvrat. Můj dědeček, sice profesionální šafář, ale jinak vlastenec a muž veskrze muzický (hrál snad na všechny hudební nástroje), slíbil mému otci, který mně od čtyř let učil střílet, na smrtelné posteli, že mně naučí alespoň na basu. V šesti letech jsem začal s housličkami. Praskla na nich ocelová struna É a zasáhla mně do pravého oka. Myslel jsem, že už si nikdy nevystřelím. Otec koupil vzduchovku a naučil mně střílet levým okem. Nikdy mu to nezapomenu, střelbu miluji dodnes a nad každým terčem dumám, zda by byl tatínek spokojen. Čekáte asi na divadlo? Ale kdepak, na to je ještě brzy, neboť dávno před tím jsem se zamiloval do medicíny a tato láska mi vydržela dodnes a dodnes lituji, že jsem zběhl. Lékařství je absolutní povolání a poslání. Je to umění, které, podíváte-li se na něj mysticky či esotericky, poodkrývá tajemství života, smrti a bolesti. Každý by chtěl být slavným kardio nebo neurochirurgem. Mně lákala fyziologie a farmakologie. Již tenkrát, za dob krátkých studií jsem měl nos, neboť tyto obory společně s genetikou v budoucnosti chirurgii vyloučí do oblasti traumatologie, ale to už by bylo příliš odborné. Do divadla jsem vklouzl jak do rukavice. Nebylo se čemu divit, když jsem se v něm vlastně narodil a obklopovalo mně na každém kroku. Nepatřím k těm hysterickým hvězdám, které tvrdí, že kdyby se znovu narodily, opět by šly k divadlu, které nemohou bez divadla být, které tvrdí, že je to jejich největší poslání. Takových je za celou divadelní a filmovou historii asi padesát, ostatní lžou. Divadlo je literatura, divadlo je politika, divadlo je historie, riziko, nebezpečné dobrodružství, adrenalinový sport. Divadlo je agarem závisti, podrazů, úskočnosti. Divadlo je závislé na všem, co tvoří lidskou společnost ať v organizované, veřejné nebo intimní formě. Kdo je přírodou vybaven si na tuto plochu zvyknout a přijmout ji, může zažít u divadla neskonalé štěstí v poznávání tisíce různých osudů a v pochopení tajemství, kdy do nich sami vstupujete a odíváte se jejich šatem. Zažije však více zklamání. Zklamání je povoláním divadelníka. Každý den otevíráte svoMartin Štěpánek se svým bratrem Petrem Štěpánkemji třináctou komnatu, která má být trvale a neprodyšně uzavřena, proto riskujete, že se vám vlastní ego roztřepí v nekontrolovaně bující karfiol, v houbu, která do sebe pořád cosi saje a vy sám už nerozlišujete, kde jste vy a kde osobnost někoho jiného. Divadlo vás svádí k emfatickému jednání, k hysterii, k pudovosti, k masovosti. Vrcholní herci jsou jen ti, kterým jejich  profese neukradne individualitu. Tečka a dost. Prošel jsem mnoha divadly nejrůznějších podob. Od Národního, přes Činoherní klub až po Vinohrady. Ve všech, přesně v okamžiku, kdy jsem si myslel, že odhaluji tajemství jejich poetiky, přišel zlom a já byl odejit. Býval bych možná po divadelní cestě šel, ale je tu svědomí a rovná páteř, a tak má cesta musela směřovat do světa, i když pojem „svět“ není úplně přesný (někdy pro exil používám výraz „jinde“), tady už nebylo místo. Pro mě ne. Nu, a teď přišel ten nejzajímavější zlom. Máte-li možnost to, co si myslíte napsat a je-li vaše slohové cvičení srozumitelné, stává se z vás žurnalista, případně publicista. „Kdybychom věděli, že jsme na správné cestě, a museli ji opustit, znamenalo by to pro nás nezměrné zoufalství. Jenže my jsme na cestě, která jenom vede k další, a ta zase k další a tak pořád dál. Ale opravdovou silnici nespatříme hodně dlouho, jestli vůbec. A tak se jen necháváme unášet plni pochybností, i když si zároveň užíváme neskutečně krásné rozmanitosti. Splnění nadějí proto vždy bývá nečekaným zázrakem. I když na druhou stranu platí, že se zázrak může stát vždycky.“ – Franz Kafka ■  Krásné rozmanitosti jste si zajisté užil ve svém životě dosyta. Co na této osobní cestě vy sám považujete za zázrak? Já se slova „zázrak“ trochu bojím a raději se tázajícího ptám, jakou sémantickou podobu má na mysli, ale to v našem případě nejde, když je to rozhovor korespondenční.  Zázrakem je, že jsem se ve zdraví mohl vrátit z exilu, že jsem sebou přivezl ženu a dvě zdravé děti, které jsme vychovali jako vlastence a Evropany současně, česky umějí lépe, než mnohý učitel češtiny a jsou dobří v českých dějinách. To je první zázrak. Tím druhým je, že jsem se ze současného českého, demokratického a svobodného „zázraku“ ještě nezbláznil a že jsem snad schopen udržet si zdravý rozum, když sleduji, jak zacházíme s dary, kterými Stavitel všech světů tuto zemi obdařil. To bychom se však dostali do jiné oblasti, než máte zřejmě na mysli. Pochopila jste, že obdivuji techniku a přírodní vědy. A tady je nutno přesněji vymezit znakovost pojmu zázrak, čili jde-li o cosi, co sice vnímám, ale nechápu, neboť to není schopno dotknout se mého života. To jsou např. poslední objevy v oblasti neutrin a superstrun, které mně fascinují, ale dostávají mně kamsi do jiných světů. Pro mě je zázrakem, že tento rozhovor píši na chalupě na počítači, který je tak starý, že už se hodí  jen do popelnice, a při tom je asi tisíckrát výkonnější než ten, který americkým astronautům na palubě Apolla 11 v roce 1969 pomohl přistát na měsíci. V tom mém počítačovém křápu je na cédéčku uložen celý Ottův slovník naučný, který považuji za triumf a zázrak české vzdělanosti, vzniknuvší na sklonku 19. století. Zázrakem z hlediska nepochopitelného jsou pro mě Leonardo da Vinci, Isaac Newton nebo Mozart. Nechápu jak se mohlo v jedné jediné osobnosti soustředit tolik geniality. Vysvětluji si to jedině nějakou vyšší, řízenou mutací. Těch případů je více. V našich podmínkách je pro mě zázrakem Jaroslav Hašek, František Kupka, Vladimír Holan nebo Gustav Meyrink, i když to byl Němec. pokračování příště                Pro PN exkluzivně zaznamenala © Jarmila Moosová

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Ondřej Suchý
	Milan Markovič
	Jiří Menzel
	Jan Vodňanský
	Jiří Suchý
	Jaroslav Vízner
	Milan Lasica
	Ivan Kraus

Další autoři »