Kamil Turoň: Fotbal, to je hra!

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

 Myslím že se nespletu, když budu tvrdit, že úplně každý chlap je ve svém životě alespoň na malou chvilku fotbalista. Některý pak také déle, dokonce i celoživotně. Kopací míč, balón či mičuda – chronicky známá slova všem, bez rozdílu pohlaví, byť klukům daleko více lahodí. No a my holky se už jen můžeme divit, co je na té honičce za kulatým nesmyslem a otloukání vlastních těl vůbec baví. Třeba do té doby, než čirou náhodou klopýtneme na netu o stránky www.trenink.com a rázem začne být všechno trochu jinak. Už první pohled dává tušit, že jejich tvůrce je velmi pečlivý, pracovitý člověk s nezbytným estetickým cítěním. Člověk, který svému počínání dobře rozumí. Hledám jeho jméno a dlouho si nevím rady. Tak se mi zdá, že nejčastěji se zde objevuje autor Kamil Turoň. A ejhle – ono je to ještě trochu jinak!
 
• Jedná se o web magazín českých a slovenských fotbalových trenérů s množstvím praktických návodů na cvičení, reportáží a rozhovorů, ale i nezbytných odkazů a informací, které se k trenérské problematice váží. Kamile, čí to byl nápad, vytvořit takové stránky?
Nápad to nebyl můj. Já jsem se na ně dostal před zhruba dvěma lety ze svého osobního zájmu o sport, o fotbal, ale hlavně ze zájmu někde publikovat. Ty stránky patří mému dnes už dobrému kamarádovi Jirkovi Formánkovi.

• Nepochybně máš k fotbalu velmi úzký vztah. Od které doby, vzpomeneš?
Původně jsem začínal v šesti letech jako plavec, dostal jsem se i na mistrovství republiky. Pak jsem začal dělat ještě hokej za tehdejší Zbrojovku Vsetín v prvoligovém dorosteneckém týmu, a téměř souběžně jsem se dostal také k fotbalu. To mi bylo kolem dvanácti, třinácti let. No a protože jsem toho v hokeji až tak moc nedokázal, zvítězil fotbal a další cesta už se ubírala právě tím fotbalem.

• Jaká je tvoje nynější profese?
Fyzioterapeut.

• Souvisí tvoje práce fyzioterapeuta výhradně s fotbalovým prostředím?
Převážně ano, je to rehabilitační praxe se zaměřením na sportovce, ale děláme i důchodce, mladé apod. Jezdíme také na hotely dělat wellness masáže /wellness vychází z ideálů starověké Antiky (Kalokagátie) - spojení ducha a fyzické krásy/ nebo alternativní medicínu, strečink, nording walking /správná technika chůze s pomocí speciálně vyvinutých hůlek/. Vynikající je také indonéská masáž Pantai-Luar, což je technika asi 2 000 let stará, kde se tahají z člověka negativní energie pomocí takového specielně vyrobeného ,,razítka" s limetkami, kokosem a indonéským kořením. Nepředstavitelné, co to dokáže a jak se potom člověk cítí. Anebo Haman, pocházející z Turecka /masáž koňskou žíní/. Nesmím zapomenout ani na reflexní terapii, lávové kameny, lymfatické masáže, koordinační cvičení, nakloněné roviny a mnoho jiných.

• Na webu se věnuješ především publikování rozhovorů s osobnostmi z fotbalového světa. Jak jsi přišel k novinařině?
To vychází asi z mojí přirozené zvědavosti ty zajímavé lidi poznat a trochu s nimi pokecat. A když pak člověk ten materiál jednou má, tak už zbývá jenom nenechat si ho sám pro sebe, ale podělit se s ostatními – publikovat.

• Obnáší pro tebe setkání se sportovní celebritou dlouhou a náročnou přípravu, než vznikne vydařené interview?
Při svých setkáních s nimi samozřejmě vycházím především z vlastních bohatých zkušeností z oblasti sportu. Když se k tomu navíc připojí situace, které mi přihrají ty správné otázky – jako např. při rozhovoru s významným fotbalovým reprezentantem Vratislavem Lokvencem v nejlepším rehabilitačním centru v německém Donaustaufu, kde jsem absolvoval stáž zrovna v době, kdy tam on prodělával rehabilitaci po operaci předního křížového vazu – tak vlastně nějaká výjimečná příprava není nezbytná. Trošku mě mrzí, že jsem nezastihl Honzu Kollera, který v tu dobu byl taky v tomto zařízení, ale propustili ho téměř ze dne na den, takže se rozhovor nepodařilo uskutečnit. Ale už samotná zkušenost pracovat v týmu, který je vyhlášený v celém Německu je pro mě přes profesní stránku neocenitelná zkušenost. Vem si, že šéf tohoto komplexu Klaus Eder je fyzioterapeut u Německého národního týmu fotbalistů a jeho žena Urschula Eder zase u reprezentantek biatlonu, což jsou lidé, kteří mají kontakty a profesně jsou úplně někde jinde, než si dokáže kdo představit.Tam pracovat, tak jsi ve své kariéře dosáhla Mont Everestu...
Když jsem viděl, jak Vráťa Lokvenc posiluje a cvičí, tak některé otázky vyplývaly přímo z dané situace. Dělal jsem s ním koordinaci na schodech a pohyblivých rovinách, které byly součástí terapie, a během toho vlastně i samotný rozhovor.
Strávili jsme spolu celkově asi šest hodin a musím říct, že velice příjemných.

• Dočetla jsem se, že se chystáš vydávat tištěný časopis „Trenér fotbalu“ – kdy ses k tomuto kroku vůbec rozhodl?
To bylo letos v lednu. Šel jsem si do trafiky koupit jeden časopis, vydávaný fotbalovým svazem, ale nikde na stáncích nebyl. To mě roznítilo a dalo impuls k tomu, abych se začal zajímat, jak takový časopis funguje, kolik jeho distribuce stojí, co všechno by mělo být jeho obsahem atd. Mnohé jsem vyčetl ze zahraničních časopisů z Anglie, Itálie a Německa a to vlastně rozhodlo. Takže když všechno dobře dopadne, mělo by první číslo ve zkrácené čtyřiadvacetistránkové podobě vyjít koncem února. Další čísla plánovaného měsíčníku by už měla obsahovat pravidelných čtyřiačtyřicet stran, přičemž by měla vyjít v průběhu roku dvě dvojčísla s přiloženým CD – červen/červenec a listopad/prosinec – o předpokládaném rozsahu kolem sedmdesáti stran.

• Klobouk dolů – to je fofr! Co všechno v něm bude možno nalézt?
Tak především tréninky, rozpis cvičení a situací s bohatou barevnou obrazovou přílohou. To skutečně na našem trhu velice chybí a rovněž ve výběru a kvalitě dostupných periodik jsou dnes ještě velké mezery. Pak také rozhovory v podobě, jak jsem byl doposud zvyklý je publikovat na webu. Nejrůznější reportáže a zajímavosti. Nebude pochopitelně chybět ani inzertní část, věnovaná sponzorům časopisu.

• Zpravidla každý rodič touží předat nabyté zkušenosti především svému vlastnímu potomkovi. Ty máš dceru. Jsou jí teprve čtyři roky, ale snad už je i v tomto věku patrné, k čemu bys ji chtěl či mohl vést – sportu či novinařině. K čemu má Hanička viditelné sklony?
Vůbec nevím. Kdyby bylo po mém, tak bych ji samozřejmě k fotbalu, nebo vůbec ke sportu jako takovému, zcela určitě a rád vedl.

• Řízení dobře fungujících webových stránek si vyžádá zajisté dost času. Zvláště tak kvalitních, jako jsou ty vaše. Jak to všechno začalo, Jirko?
První verze byla spuštěna v květnu 2004, takže běžíme třetí rok. Na různých doškoleních a setkáních s trenéry jsem se setkával s tím, že publikací v češtině, týkajících se trenérské problematiky, není moc. A pokud je, tak pouze v zahraniční literatuře, ať už papírové nebo elektronické na internetu. Já jsem fotbal samozřejmě na úrovni dorostenecké divize v minulosti hrál, ale pozdější vážnější zdravotní problémy mi nedovolily věnovat se mu dále tak, jak bych si přál. A dělat ho jen tak napůl, když má člověk nějaký cíl, tak to nejde. Nechtěl jsem ale od fotbalu úplně odejít, takže jsem v klubu, kde jsem působil, začal dělat asistenta a zjistil jsem, že i to mě svým způsobem naplňuje. Postupně jsem se v tom pak začal vzdělávat.

• Kde jste na té cestě k sobě přibral Kamila?
Myslím si, že to bylo někdy na podzim roku 2005. On mi napsal. Nikdy předtím jsme se neznali.

• Vzpomeneš si, Kamile?
Samozřejmě. Protože jsem v té době začínal v Německu jako trenér a po informacích ohledně tréninků jsem se pídil, dostal jsem se přes internet na stránky www.trenink.com. Napsal jsem e-mail, že mě zajímá jedna publikace cvičení, následovala okamžitá odpověď a brzy nato spolupráce. Dostal jsem od Jirky grafiku a začal jsem něco málo psát.

• Takže jste si vlastně takříkajíc padli do oka, Jirko?
Ano, my jsme si padli do oka a přitom jsme se docela dlouho neviděli /smích/. To je určité specifikum takovéto práce. Se spoustou lidí se dodnes neznám osobně. Kamil byl první velice aktivní autor. Ze začátku jsme na to byli de facto dva, protože ten počet přispívajících autorů se s časem dost mění, dnes se ustálil na šesti aktivních autorech, ale samozřejmě hledáme další. Zpočátku je to euforie z něčeho nového, co se jim líbí, ale pak zjistí, že to vlastně není totéž, jako nakreslit nějaké to cvičení na papír, ale dost náročná práce něco si k tomu vyhledat a zformulovat do myšlenek tak, aby tomu rozuměli ti ostatní. Takže napíší jedno, dvě cvičení a odpadnou. Kamil byl první, kdo opravdu vydržel, začal psát zajímavé věci a začal se navíc také starat o propagaci a marketing. Přiznám se, že na to mně už nezbývá při zaměstnání, trénování a rodině čas. V zaměstnání jsem uvázaný u počítače a nemohu si, jako to udělá Kamil, vyjet někam ven za rozhovorem. A ty on dělá opravdu moc dobře.

• Máte také svoji Redakční radu?
Nemáme. Fungujeme spíše jako komunita – to znamená že já jsem sice ten, kdo web svým způsobem někam směřuje, ale nikomu nenařizuji, o čem má psát. Pokud se mě někdo zeptá, mohu mu dát námět, ale rozhodně nikoho netlačím. A když například teď po tréninku přijdu domů a najdu e-mail, kde mi napíše trenér z Břeclavi třeba od přípravky, že by měl nějaké zajímavé cvičení, jestli ho může publikovat, tak mu řeknu: Samozřejmě, to není problém.

• Znamená to, že jsou ty stránky spíše takovým vaším koníčkem po práci?
Ze začátku to tak bylo. Vždycky jsem měl sklon něco vydávat, třeba školní časopis. Internet mi vlastně umožnil se v tomto směru realizovat, v něčem, co mě baví. Spojil jsem s tím samozřejmě ten velký koníček, fotbal, který dělám už od šesti let, a myslím že nejenom mě, ale také Kamila nabíjela a nabíjí pozitivní tendence lidí zvětšovat návštěvnost. Kdyby nám to rok skomíralo na sto lidech denně, tak je to sice dobré, ale vcelku o ničem. Naštěstí ta progrese tam je a to je dobře. Škoda, že u nás funguje, asi jako na většině podobných webů, princip mlčící většiny. Vedle zvětšující návštěvnosti by bylo třeba více zpětných vazeb – komentářů, reakcí nebo vlastních zkušeností.

• Jakou máte návštěvnost?
Samozřejmě je hrozně závislá na ročním, tedy makrocyklu, to znamená kdy je sezóna, kdy přechodové období nebo kdy mají hráči volno, a také v rámci týdenních mikrocyklů je jasně viditelné, ve kterých dnech probíhají ty které tréninky. Přes týden je hodně vysoká, o víkendu pak poněkud klesá. V podstatě lze říct, že máme poměrně solidní návštěvnost, v sezóně okolo sedmi set lidí. Ale důležité je, že každý člověk, který tam přijde, shlédne v průměru deset stránek. To je samozřejmě dané specifickým zaměřením toho webu – je na něm katalog cvičení, skrze který návštěvníci vyhledávají to konkrétní, co je právě zajímá. Toho si pochopitelně cením, že když už přijdou, tak se zdrží. Znamená to pro nás, že jim to k něčemu opravdu slouží.

• Dobře víme, že všechno podléhá proměně, stejně tak tyto stránky – máte už nyní nějakou vizi, kam se chcete ubírat? Jaká je vaše vysněná meta?
Určitě – ten vývoj je logický. Na úplném začátku šlo především o designe a technické zabezpečení redakčního systému, který se už dvakrát změnil a z našeho pohledu pochopitelně k lepšímu. Pokud se vlastního obsahu týká, je otázka, jestli by nebylo vhodné dát tomu nějaký právní rámec, třeba občanské sdružení, abychom mohli působit oficiálně, pořádáme-li různé přednášky a prezentace tréninků či čehokoliv jiného. Pokud bychom se chtěli hnout kupředu, bylo by nutné věnovat se tomu ve více lidech. Bohužel je tady časová bariéra a vzdálenost. My jsme rozeseti opravdu po celé republice – Vladan z Ostravy, Pepa z Kroměříže, já z Prahy, Kamil z Plzeňska – a abychom se dali dohromady, to je dost těžké.

• Kolik vás momentálně tvoří stránky – mám na mysli takové to pevné, neměnné, zdravé jádro?
Rozumím. Aktivních je nás jak už jsem řekl takových šest, sedm lidí. Někdo je v jednu dobu aktivnější, pak přijdou problémy pracovní či rodinné, tak se přechodně trochu stáhne /smích/ a zase se po čase vrátí. Vzhledem k tomu, že máme zhruba šestnáct set registrovaných čtenářů, napadla mě myšlenka, kdyby pouhé jedno procento se zapojilo aktivně, tak by to bylo dobré. Je pravda, že mě trochu mrzí ta mlčící většina, navíc je tam i dost neregistrovaných, ale aktivně na tom obsahu, který je zdarma přístupný, jich moc není. Teď mě napadá, že tady je také jeden z možných vývojů webu – přejít na placenou variantu a věnovat se tomu profesionálně. Momentálně nám ale schází dostatek odvahy a možná i síly, nebo prostě jen k takovému kroku ještě nedozrála doba.

• Každopádně se dá říct, že můžete být na svoje dílo hrdý. Jste?
Radost mám, to určitě. Je to v podstatě moje vlastní novinářská realizace a přitom takové spojení, protože spousty lidí tam přinesou zajímavé informace, které já potom – samozřejmě nejsem vševědoucí – využiju v praxi, což mě jakoby odborně obohatí. Navíc člověk získá kontakty na spoustu lidí, které by jinak nepoznal.

• Co konkrétního máte teď stran těch informací na mysli?
Teď tam kupříkladu máme seriál o zdravovědě, první pomoci, resuscitaci atd., což je dobré v tom smyslu, že když mi hráč zůstane ležet na hřišti se zapadlým jazykem, budu si okamžitě vědět rady, co s ním. Zkrátka: Opakování – matka moudrosti.

• Ani si nedovedu dost dobře představit, kolik musí dát řízení takového specifického magazínu práce. Je něco, co vám ji kompenzuje?
Asi ano. Například člověk se dostane více do povědomí odborné veřejnosti. Získáte nové kontakty, poznáte nové lidi. Narazíte i na jiné pohledy na problémy.

• A co finanční stránka věci? Provozování soukromého webu předpokládá určitou investici. Podílejí se na ní s vámi reklamní partneři?
Prozatím je web hrazený z vlastních zdrojů. Investice samozřejmě jsou, ale nemohu říct, že by mě svojí výškou nějak výrazně omezovaly. Třeba teď jsme byli koncem roku 2006 napadení hackery z Nového Zélandu, takže jsme stránky museli přesouvat k jinému poskytovateli hostingu, což sice nějaké peníze odčerpalo, ale daleko horší a skutečně děsivá byla obava ze ztráty dat za těch dva a půl roku. To kdyby se ztratilo, tak by mě vážně moc mrzelo. Ale dopadlo to dobře, fungujeme ve stejné podobě, v novém designu, takže jsem spokojený. Pokud se reklam týká, tak ty tam jsou také, ale spíše jako reciprocita: Zobrazujeme titulní strany některých časopisů, které domluvil Kamil, včetně odkazů, kde si je mohou zájemci koupit, přičemž my u nich zdarma otiskujeme některá naše cvičení, což je pro nás reklama, ale zároveň pro ně naplnění obsahu, o který se nemusejí starat. Jsou tam i nějaké banerové reklamy, ale to jsou tak malé položky, že jsou takřka bezvýznamné.

• Takže nemýlím-li se, to už je zase tvoje parketa, Kamile, že?
Vlastně ano. V těch časopisech jde hlavně o to, že si je kupuje řada trenérů, čímž my získáváme další a další čtenáře. Proto se snažím je kontaktovat. Pokud bych se ještě směl vyjádřit k té návštěvnosti, tak před dvěma lety to bylo asi šedesát až sto kliknutí denně a v současné době pět až sedm set. Měli jsme zaregistrováno asi čtyři sta čtenářů, dnes jich je kolem šestnácti set, což je obrovský nárůst. Myslím si, že tím hlavním důvodem jsou dvě akce, které jsme za tu dobu pořádali v Klatovech a v Plzni, a výhledově plánujeme stejná setkání trenérů zorganizovat s pomocí našich stálých dopisovatelů na různých místech republiky, např. v Českých Budějovicích, Ostravě a dalších, což je ovšem vize takových dvou let. Počet čtenářů narůstá rovněž prezentací stránek na různých fotbalových školeních, ale nejosvědčenější propaganda je bezpochyby tzv. „od huby k hubě“. /smích/

• Vidím na tobě, jak moc tě to baví. Já po mnoha vlastních zkušenostech s oblibou tvrdím, že skutečná přání, ta protažená přes srdeční komoru, se zhmotňují. Napadlo tě někdy – v minulosti, v dětství, v myšlence, která později někam zapadla – že bys chtěl být publicista, novinář či snad dokonce i spisovatel?
Ne, v dětství asi ne. Ale tak před dvěma lety mě napadlo napsat a vydat knihu. Zase to má spojitost s fotbalem a s tréninky, protože jak už Jirka zmiňoval, je u nás těchto publikací málo a když jsou, tak jsou psané opravdu hodně odborně – to znamená, že pro začínající trenéry je toho tady málo. Tak jsem myslel, že ji budu psát formou, které by porozuměli i trenéři z nižších tříd. V podstatě už to mám rozepsané, samozřejmě ne všechno, a je prozatím hudba budoucnosti, kdy to vyjde.

• No dobrá, časopis „Trenér fotbalu“ ale poměrně brzy začne žít svým vlastním životem. A co tvoje další tvůrčí cíle – máš představu, do čeho se pustíš pak? Že by přece jenom ta kniha?
Časopis mi nejspíš sebere veškerý volný čas, který mám k dispozici, takže tak dalece ještě nepřemýšlím. S tou knihou – když se zadaří, tak opravdu vyjde. Myslím si, že když do toho praštím, tak není problém ji napsat během tří nebo i dvou měsíců. Ale pak sehnat vydavatele. Stejně tak může trvat dalších deset let, než se k jejímu napsání dostanu, takže tomu nechávám otevřená vrátka. Já bych chtěl být prezidentem Českého fotbalového svazu – jestli to tam dáš, tak tě zabiju!!! /bouřlivý smích/

• To jsou velmi pozitivní zprávy. Já vlastně svým způsobem pocházím z POZITIVNÍCH NOVIN, což je rovněž internetový magazín, kde jsem se začala věnovat žurnalistice, a navazuji na to proto, že negativního je všude kolem nás neskutečně mnoho, přestože se v podstatě dějí veskrze dobré věci. Není určitě náhoda, že se pak lidé stejného ražení nacházejí, setkávají a třeba si spolu, jako my tři teď tady, předávají svoje pozitivní vize. Pro mě je to úžasný pocit a jsem velice ráda, že tomu tak je. Malou oklikou jsem se teď dostala k tomu, co mě v tuto chvíli také hodně zajímá: Už jsi je četl?
Samozřejmě že četl. Neříkám, že tam chodím denně, ale jsem tam tak dvakrát, třikrát do týdne.

• A jak bys je hodnotil?
Když si vezmeš, že v člověku je plno zla a pak si přečte něco v takových novinách a vidí tu pozitivitu lidí, jak tam jednak nezištně přispívají a také obsah toho, co se dočte, tak si samozřejmě může něco vzít, může se něco přiučit. Třeba jak vnímat některé situace a jak se v některých situacích chovat – to vidím velmi kladně.

• Mám z toho, co říkáš, upřímnou radost, už proto, že se tě chci zeptat, jestli bys pro nás také něco zajímavého napsal, když už tu pozitivitu, jak jsem si stačila všimnout, máme společnou?
Takže chceš slíbit, že ti něco napíšu? /smích/ Ohledně sportu samozřejmě mohu napsat cokoliv, pokud to bude čtenáře zajímat. A čtenářky, pochopitelně, na ty bych nechtěl zapomínat – mám poměrně, řekl bych, široký rozptyl, ať už je to házená, tenis, ragby a nevím co ještě, takže něco pozitivního pro ty noviny určitě občas napíšu.

foto © z archívu Kamila Turoně

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 02. 2007.