| Petr Adler - O.Suchý | Ztratil se nám Petr Adler? (II.) | | 
| - ■ Kdy jsi vlastně začínal se psaním?
- Já začal psát, když mi bylo sedm. Jo. Ve třídě přede mnou seděla strašně krásná holčička, která se mi ohromně líbila. Později se z ní stala hvězda české operety, a nakonec bohužel zemřela, podle všeho se k smrti upila, ale tenkrát v těch sedmi to byla moje velká láska, která ráno přišla a řekla, hele, ona je pradlena a on je, co já vím, majitel státních drah, a na konci se vezmou. Teta Kateřina z Jirotkova Saturnina byla břídil! Celá Červená knihovna byla proti mým románům snůška amatérů.
Psal jsem až do konce vyučování. Učitelstvo si muselo říkat, jejda, to je přece jenom pilný žáček, tenhle Petr Adler. Jo, kdyby tak učitelé věděli, že jsem na konci poslední hodiny předal rukopis své lásce, a místo, abychom šli domů, ona do té své Plavecké ulice číslo (myslím 8) a já Na Výtoni číslo 5, šli jsme spolu na Vyšehrad, sedli si na šance, ona to přečetla, a když se jí to líbilo, dostal jsem pusu. Ne, ne, nic víc, nic jiného.
Později, mnohem později, jsme si o tom takhle povídali, opět úplně nevinně, a já zjistil, že většinu těch románů má ještě doma. Půjčila mi je, když jsem jí slíbil svatosvatě, že je vrátím. Zjistil jsem, že jsem napsal v životě spoustu konin, ale takhle krásně blbých konin jsem napsal velice málo. No jo, kde už ty sešity jsou… - ► CELÝ ČLÁNEK
| | O.Suchý - V.Židek: | Pozitivní dvojrozhovor o narozeninách | | 
| - Není tomu tak dávno, kdy Pozitivní noviny oslavily své první narozeniny, a dnes už je tu výročí druhé, spojené navíc s dalším významným mezníkem – článkem s pořadovým číslem 1000. Když mne vydavatel Pavel Loužecký požádal, a tím zároveň poctil, abych napsal tento jubilejní článek společně s naším nejpilnějším autorem a členem redakční rady Ondřejem Suchým, chvíli jsem nevěděl, jakým nejvhodnějším způsobem ho pojmout. Pak jsem si vzpomněl, že mi Ondřej Suchý po publikování svého prvního článku pro PN poskytl rozhovor. Jelikož Ondřej patří skutečně k nejaktivnějším redaktorům našich Pozitivních novin, došel jsem k názoru, že k tomuto našemu výročí bude nejlepší dát dohromady, jako dárek našim novinám, náš vzájemný dvojrozhovor.
■ Dnes jsou tomu dva roky /1. srpna 2004/, co Pavel Loužecký založil Pozitivní noviny. Hlavním důvodem jeho rozhodnutí byl velký nepoměr negativních zpráv ve všech sdělovacích prostředcích ke zprávám pozitivním, které jsou předkládány čtenářům. Skoro před půldruhým rokem jsem tě, Ondro, požádal o napsání tvého prvního příspěvku pro nás, který se jmenoval „Slova útěchy od staršího sourozence“, a o 10 dnů později tě poprosil o rozhovor, který vyšel pod názvem: „Neraď, nebyl jsi v Rusku a není ti šedesát!“. Znal jsi už před tím POZITIVNÍ NOVINY, anebo jsi je poznal teprve při této příležitosti? A co sis po mé nabídce pomyslil …? Vždyť v té době nebyly POZITIVNÍ NOVINY ještě příliš známé.
► CELÝ ČLÁNEK
| | Josef Fousek | FARAONI II. | | 
| - Ačkoli jsem se se o Egypt nikdy nezajímal, faraoni mne pronásledovali stále. Jediné, co o tom slově vím, je, že farao znamená člověka, který dává lidem vodu. A samozřejmě je to pojmenování egyptských králů. Většinou je po smrti nabalzamovali a ukryli v pyramidách. Dali jim do hrobek zlato a to po letech zloději ukradli.
Jak vznikli faraoni, mravenci, kteří putují po sídlištích a stravují se zadarmo v domácnostech, nevím. Jejich likvidací se živí družstva, která sypou návnady, jež nepomáhají. Také jsem se dočetl ve slovníku, že farao je škůdce, který se rozšířil ze severní Afriky. Původně prý měl domov v egyptských mumiích. Proč v nich nezůstal, bůh ví. Ale to, že nalezl působiště v našem paneláku v Kladně, to mohu dosvědčit. - Přiznám se, že jsem člověk nevzdělaný a bez vysokoškolského vzdělání. Přesto, a možná právě proto, jsem několik roků přemýšlel, jak se faraonů zbavit. Je to prapodivný pocit, probudit se, vejít do kuchyně, a spatřit organizované zástupy zrzavých vojínů. Kráčí za sebou po stoupačkách, zalézají do elektrických zásuvek, pochodují po stropě, po okenních římsách, obcházejí kaktusy, a hlavně návnady bytové správy. Jsou to tisíce vojínů, kteří se pouštějí do chleba, pečiva, všelikých vánoček, sušenek, do drobků… a mohu dosvědčit, že jsem je spatřil, jak si pochutnávají na černé tlačence s cibulí.
- S hrůzou jsem myslel na to, že ať chceme či nechceme, pozřeme je, a i vegetariáni jsou konzumenty faraonního masa.
► CELÝ ČLÁNEK
| | Pavel Loužecký | Imaginární rozhovor o politice s Karlem Čapkem po 80 letech | | 
| - Jedním z témat, kterému se v Pozitivních novinách snažíme důsledně vyhýbat, je bezesporu POLITIKA. A to nejen proto, že politika je věcí neustále se měnící, kdy se desítky dnešních politických zpráv stávají už zítra natolik zastaralými, že po nich pozítří neštěkne už ani pes.
- Pravdou však je, že politika našimi životy notně hýbe, ať o to stojíme či nikoliv. Proto bychom si měli občas připomínat moudré úvahy nejen o politice a politicích, ale také o nás - občanech, kteří si své politiky volíme. Máme-li tedy dnes toto téma v Pozitivních novinách otevřít, nechť se tak stane naprosto originálně.
- Rád bych vám předložil důkaz toho, že se novináři před osmdesáti lety zabývali naprosto stejnými problémy a otázkami, které dnes trápí i nás, že politika se téměř vůbec nezměnila, a že naši dnešní politici jsou těm prvorepublikovým z počátku minulého století podobni jako vejce vejci.
- Abych dodal svým odvážným slovům váhu, pozval jsem si k imaginárnímu rozhovoru člověka z nejpovolanějších, světoznámého spisovatele, dramatika, myslitele a novináře Karla Čapka.
- Odpovědi na mé všetečné otázky sice publikoval již ve 20. a 30. letech minulého století v několika českých novinách, ale po přečtení tohoto článku mi sami jistě dáte za pravdu, že hovoří tak, jako by tu s námi právě byl, jako by se za těch osmdesát let vůbec nic nezměnilo. A přeci ....
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Miloslav Švandrlík | Táta se přežral | | 
| Drmlíčková chodila po vsi zavilá a nepřívětivá, jak ji dlouho nikdo nepamatoval. Po každém zlostně blýskla očima a její komunikace se spoluobčany spočívala v nesrozumitelném hučení a nevlídném utrhování.
Teprve po třech dnech si vylila srdce své nevlastní sestřenici.
„Mám pocit, Adélo,“ pravila „že se mi zhroutily ideály! Všechno o čem jsem snila, je fuč! Já vím, že nežijeme si špatně. Barák máme, že by nám neudělal ostudu ani na Riviéře, zadek si vozíme v auťáku a byli jsme i u moře. Ale co je to platné, když táta prošvihnul největší životní šanci! Když se tu objevil ten filmař Brejza a řekl, že se v našem družstvu bude filmovat péče o prasata, vypadalo to všechno ohromně.. Táta, jakožto vynálezce Drmlíčkovy krmné směsi, měl stát vedle předsedy, usmívat se do kamery a pak dvěma větami vysvětlit, proč prasata doslova kynou. Zkrátka a dobře, měl poučit celou republiku! Moc se mu do toho nechtělo, že prej není žádnej Belmondo, ale Drmlíček z Grundlovic, jenomže já jsem mu řekla: Táto, na tuhle příležitost čekáme celej život! Dřeme se, máme úspěchy, svět nás nezná. Nikdo z naší rodiny se ještě neusmál do kamery! Vezmi si příklad třeba z Menšíka! Pochází z Ivančic, kdoví, jestli někdy vykrmil prase, a je to osobnost všeobecně známá a milovaná! Já vím, že ty trochu mektáš, ale můj táta seřizoval ochotníky a já jsem od něho ledacos pochytila!
► CELÝ ČLÁNEK | -
- Pavel Pávek: Poznámka pod čarou
- Znáte to sami. Když vejdete do restaurace a jídelní lístek obsahuje dvě položky - třeba guláš a utopence, je rozhodování snadné. Alespoň pro mě. Dám si oboje. Potíž nastane, když nabízejí několik desítek pokrmů lákavých názvů. Ať vyberu, co vyberu, stejně jsem nakonec naštvaný, proč jsem si místo Kaplické cmundy nedal raději Myslivecký steak s restovanými bramborami.
- Trochu podobné je to s výběrem článků z Pozitivních novin, které mě nejvíce zaujaly. Nabídka přebohatá, názvy vyvolávají slibné představy, a rozhodování přetěžké. Výhoda Pozitivních novin ale je, že ať čtenář sáhne po čemkoli, nikdy nezvolí špatně.
- Jakmile se v titulcích objeví jméno Ondřeje Suchého, jdu najisto. A tak jsem si velice rád přečetl jeden z jeho novějších textů o Petru Adlerovi. Připomněl mi doby mládí, Semaforu, Rokoka, Mladého světa, My 68, Sešitů pro mladou literaturu, prvních pokusů o psaní a řadu dalších báječných věcí. Hlavně ale osobnost na špičce naší žurnalistiky Petra Adlera.
- Pozitivní rozhovor o narozeninách Václava Žídka a Ondřeje Suchého mě trochu naštval. Proč, když je tak působivě zajímavý? Jednoduše proto, že jsem na myšlenku „dvojrozhovoru“ nepřišel sám.
- Povídky Josefa Fouska jsou plné vtipných postřehů a nápadů. Ty o mravencích vznešeného jména jsou mi blízké hlavně proto, že dlouhé roky doma svádíme obdobně marné boje. Ne sice s faraóny, ale s potvoráky zahradními. Letos již dohnali mou ženu, jinak se omlouvající i zabitému komárovi, k výroku, že ekologie asi bude muset končit venku před našimi okny.
- K imaginárnímu rozhovoru Pavla Loužeckého s Karlem Čapkem nelze dodat jediné slovo. Proto dodávám slova dvě – naprostá senzace.
- Humorista, který nikdy nezklame, je Miroslav Švandrlík. Bezedná studna nápadů, z každé jeho sebekratší povídky by se dal udělat několikasvazkový román. Nad povídkou Táta se přežral jsem se chechtal jako duševně méněcenný jedinec. S Drmlíčkem mám totiž cosi společného. Také k smrti miluji uzené, a kilo bůčku bych klidně vyměnil za jakékoli vystoupení na televizní obrazovce.
- A tak vám všem přeji ještě více hezkého čtení, nejen letního.
|
Chcete se seznámit s FAVORITY dalších osobností spojených s Pozitivními novinami?
► FAVORITÉ - OBSAH ◄ |
