Pavel Pávek: Osobitý malíř hledá tajemno

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Když plakáty zvou zájemce na výstavu malíře  Reona Argondiana, stávají před galerií často fronty. Plátna vyzařují tajemno, mystiku a magii stejně jako  celá osoba autora. Používá při své tvorbě staletími ověřené techniky starých Mistrů, nechává se nezřídka inspirovat jejich náměty, celou svou osobností vyvolává  představu renesančního člověka.
 
■  Vaše výstavy jsou  zájemci velice kladně přijímány. Proč jste rozhodl prezentovat svou tvorbu většinou ve starých, historických městech?
Po návratu do rodné země před deseti léty a velké výstavě v Karolínu v roce 1994 následovalo rozhodnutí, že když už zase působím na území Českého království, občas budu vystavovat jinde než v metropoli. Začal jsem výstavou v Olomouci, Karlových Varech, Liberci a dalších městech. Již z dětství mám příkladně na Kutnou Horu takovou jakoby zakletou vzpomínku… To město mi učarovalo již jako malému klukovi a získalo si mne hned při první návštěvě.
 
■  Přitahuje Vás nějak  magický duch místa, které je prosyceno historií, tajemnem a záhadami?  Myslíte, že by jste v takových oblastech mohl najít inspiraci pro  další tvorbu?
Docela jistě. Tak třeba ta Kutná Hora. Historická část, a hlavně chrám svaté  Barbory, ve mně opravdu evokuje představy jakéhosi tajemna a jakoby  již dávno vzájemného propojení;  prostě intenzivní pocit jako bych tady již kdysi dávno pobýval.  Rozhodně by bylo zajímavé nějaký čas ve staré části Hory pobýt a namalovat tam pod vlivem  atmosféry a  vnitřních dojmů  pár obrazů.
 
■  Proč malujete stejnotu technikou jako staří Mistři? Nebylo by jednodušší pracovat některým ze součastných postupů?
Moje obrazy jsou ztvárněné vize, je to určité dědictví pohádek, které mi vyprávěly babičky již v předškolním věku. Dětská imaniganace si pohrávala s určitými vidinami. Tyto vize jsem stále doplňoval, rozšiřoval jejich prostor, až vznikl jakýsi vizionářský svět. Nebylo to snadné zachytit na plátno, i když jsem olejem začal  malovat v jedenácti létech.  Vlastně jsem si renesanční techniku osvojil ve Švýcarsku, kde jsem restauroval staré obrazy. Starou technikou maluji jež téměř čtyřicet let a snažím se o její neustálé rozvíjení. Krásné je, že mne každou chvíli čekají nějaké nové objevy. Můj vnitřní svět není prostě možné zachytit jinou, než klasickou technikou.
 
■  Dá se říci, kde nejraději vystavujete?
Již jsem naznačoval cosi o tom, že patrně v místech, která mne něčím fascinují. Vystavuji nejraději v historických prostorách, hradech nebo zámcích.  Starobylá místa mají prostředí, kde obrazy získají nějakou jinou dimenzi a hlubší život se zvýrazněnou vibrací a vnitřním zářením a napětím
 
■  Dlouhé roky jste žil ve Franci a vytvořil  si svou říši. Proč jste odešel právě do Francie?
Po původním pobytu v pro mne příliš rozevláté  Itálii jsem začal pociťovat, že potřebuji žít mezi lidmi daleko klidnějšími, abych se mohl lépe koncentrovat na svůj vnitřní svět. Byl jsem ve Švýcarsku, ale to svým chladem překonalo moje očekávání. Po dvou létech jsem se přestěhoval do Bretaně. Tam jsem hlavně v lesích objevil mystiku jejich starých legend a mentalita bretonců byla  velmi blízká té mojí.
 
 
 
■  A proč jste vlastně za komunistů odešel z republiky? 
Od magnátů z uličního výboru jsem měl ve svých mladých létech zákaz studií, a tak jsem se vyučil uměleckým keramikem. Ve dvaceti létech se naskytla příležitost odjet na praxi do Itálie. Shodou okolností bylo, že já odjížděl, a do Československa dorážely první sovětští železní netvoři, a tak jsem studijní cestu prodloužil na čtvrt století. Pokud bych tu tehdy zůstal, patrně by nevznikla moje imaginární země Argondie, říše fantazie, mystiky, poezie a tajemství…  Ve Francii byly moje obrazy zařazovány do směru l art vizioner, v jiných zemích byly uváděny co příklad magického realizmu. Všeobecný název je ale umění fantazie.
 
■  Co říkáte tomu, že vaší tvorbu velmi negativně přímá ředitel Národní galerie Milan Knížák?
Když už se ptáte na jeho negativní postoje vůdčí mé tvorbě i osobě,  mohu vás pobavit tím, že již před deseti roky během mé výstavy v Karolínu, kde bylo čtyřicet tisíc návštěvníků,  napsal protest do České televize. Snažil se o naprostý zákaz Reona v mediální Praze. Tím se dokonce veřejně chlubil. Vyprávěl, že jsem z ciziny přijel narušit  součastné tendence českého výtvarného umění, a také odlákat pozornost od jiných výstav. Hodnotných výstav… Patrně tehdy  Knížák neunesl skutečnost, že návštěvnost mé expozice je tisíc osob denně. Bylo to třikrát více než za celou dobu trvání jeho výstavy ve stejné době. Všichni ale víme, že ješitnost tohoto pána je větší než naše planeta. Bolševici by z Knížáka měli radost a jistě by ho vzali za svého, neboť používá s oblibou stejné metody,  jako oni za jejich diktatury.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 03. 2006.